„Ne,” odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jakse tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,” a ukázala do sálu. Korovjevse sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny. „To je detail, prosím!” vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukolivmístnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,” žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří neměli pojem vůbec o ničem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jakmi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bezčtvrtého rozměru a jiných věcí, nad nimiž člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích: jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano.
Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a takzískal, jakráčíte vidět, šest pokojů, pravda, roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousekdal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden byt na Hliněném kopci — zabránily mu v další činnosti jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnesvlastní nějaké separé, jenomže — o tom vásmohu ujistit — nikolivv Moskvě. Vidíte, takový vykukto byl a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!” Přestože Markétka vůbec o čtvrtém rozměru nemluvila a začal s tím sám Korovjev, vesele se zasmála jeho povedené historce o dobrodružstvích bytového podvodníka. Korovjevpokračovaclass="underline" „Ale teď k věci, Markéto Nikolajevno. Vy jakožto neobyčejně inteligentní žena jste se už jistě dovtípila, kdo je náš pán.” Přikývla a srdce se jí rozbušilo.
„Taktedy, prosím,” pokračoval Korovjev, „my jsme nepřátelé dohadů a nápovědí. Každoročně náš pán pořádá ples. Jmenuje se jarní na počest novoluní, neboli plessta králů. Těch hostí!..” Korovjevse chytil za tvář, jako by ho rozbolel zub. „Ostatně doufám, že se o tom sama na vlastní oči přesvědčíte.
No a maestro, jakjistě chápete, je starý mládenec. Potřebuje hostitelku…,” a rozhodil rukama. „Uznejte, že bezhostitelky…” Markétka napjatě poslouchala, aby jí neuniklo ani jediné slovíčko, přestože ji lehce mrazilo a hlavou jí vířila blahá naděje, že bude konečně šťastná. „Podle zavedené tradice,” sypal Korovjev, „se hostitelka má jmenovat Markéta, to za prvé, a za druhé, musí pocházet z města, ve kterém se právě nacházíme. V daném případě to je Moskva. Objevili jsme tu sto jedenadvacet Markét a věřte,” a přitom se zoufale poplácal po stehně, „ani jedna nepřipadala v úvahu! Konečně šťastný osud…,” usmál se významně a naklonil se k ní, až ji zamrazilo… „Stručněji řečeno,” zavřeštěl, „zkrátka a dobře neodmítnete a přijmete tuto úlohu?” „Neodmítnu!” odpověděla pevně.
„To je všecko,” uzavřel, pakzvedl svítilnu a dodaclass="underline" „Račte, prosím, za mnou.” Kráčeli mezi sloupovím, až nakonec přišli do druhého sálu, kde to silně vonělo po citrónech. Cosi zašustilo a zavadilo Markétce o hlavu, až sebou polekaně škubla. „Nebojte se,” chlácholil ji medově Korovjeva vzal ji pod paždí, „to jsou jen Kňourovy plesové rafinády. A vůbec, jestli vám smím radit, nikdy se ničeho nebojte. Vždyť je to hloupé. Nezapírám, bude to pompézní ples. Uvidíme zde osobnosti, které měly svého času obrovskou moc. Ale když uvážím, jakmikroskopicky nepatrné jsou jejich možnosti ve srovnání s tím, co si může dovolit můj pán, je mi do smíchu a zároveň do pláče… A pak, vy sama pocházíte z královské krve.” „Jakto?” zašeptala zděšeně a přitiskla se k němu.
„Ach, královno,” brebentil šelmovsky Korovjev, „otázky původu jsou ty nejsložitější na světě! Kdybych se zeptal několika prababiček, proslulých svou beránčí povahou, odhalila by se fantastická tajemství, vážená Markéto Nikolajevno!
Nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že nikdo neví, jaká karta mu padne. V některých věcech neplatí ani stavovské přehrady, ba dokonce ani státní hranice. Na vysvětlenou: jistá francouzská královna, která žila v šestnáctém století, by se asi tuze podivila, kdyby jí někdo řekl, že po mnoha letech uvedu její půvabnou pra-pra-pra-pravnučku do moskevských plesů. Ale jsme na místě.” Sfoukl svítilnu, která mu zmizela z rukou, a Markétka zahlédla před sebou na podlaze pruh světla, který se plazil zpod temných dubových dveří. Korovjevtiše zaklepal. Markétě vzrušením drkotaly zuby a zimničně se chvěla. Dveře se otevřely a za nimi se objevil malý pokojík. Rozeznala širokou postel z dubového dřeva a na ní zmuchlaná, zválená, špinavá prostěradla a polštáře. Před postelí stál masívní stůl s vyřezávanými nohami, na něm svícen se sedmi miskami v podobě velkých zlatých dravčích spárů a v nich plály silné voskovice. Na stole byla dále rozložena velká šachovnice s umně vykrouženými figurkami. Na malém ošoupaném koberečku stála nízká stolička. Byl tu ještě jeden stůl a na něm zlatá číše a svícen s rameny v podobě hadů. Po celé místnosti to páchlo sírou a smolou. Na podlaze se křížily stíny od svícnů. Mezi těmi, kdo se shromáždili v pokojíku, Markétka okamžitě poznala Azazela, navlečeného do fraku. Vyšňořený stál v hlavách postele, teď už nepřipomínal loupežníka, jakse jevil Markétě v Alexandrovském parku, a neobyčejně galantně se ukláněl.Známá Hela, která tolikpohoršovala počestného bufetáře Varieté a kterou — hú! — naštěstí vyplašil kohout v noci po památném představení, seděla nahá na koberečku u postele a míchala cosi v hrnci, z něhož se valila sirná pára. Konečně sedělo v pokoji na vysoké stoličce u šachového stolku obrovské černé kocouřisko a v pravé tlapě třímalo figurku koně. Hela vstala a uklonila se Markétce. Kocour hupl ze židličky na zem a učinil totéž. Přitom, jakšoupal pravou zadní prackou, koně upustil a hned zalezl pod postel a pátral po něm. To všecko strachem ztuhlá Markéta stěží rozeznávala v šalebném světle voskovic. Její zrakupoutala postel, kde seděl ten, koho ještě nedávno ubohý Ivan na Patriarchových rybnících přesvědčoval, že ďábel neexistuje. Teď tento neexistující ďábel seděl na posteli. Do Markétina obličeje se zabodly dvě oči. Pravé, s nazlátlou jiskrou kdesi hluboko na dně, proniklo až do duše, a levé, černé a zrádné, podobné oušku jehly, představovalo bránu do bezedné, temné propasti plné stínů.
Mág se šklebil, pravý koutekúst měl pokleslý a vysoké olysalé čelo brázdily hluboké vrásky rovnoběžně s obočím. Pleť na obličeji měl trvale osmahlou. Ležel nenuceně rozvalen na posteli pouze v usmolené dlouhé noční košili, na levém rameni záplatované. Jednu nahou nohu skrčil pod sebe, druhou měl nataženou na stoličce a Hela mu natírala opálené koleno jakousi kouřící kaší. Markéta zpozorovala na Wolandových rozhalených prsou, kde se nečernal jediný chloupek, tmavý kámen v podobě brouka na zlatém řetízku, s neznámými iniciálkami na krovkách. Byla to na první pohled mistrovská práce. Hned vedle mága trůnil na těžkém podstavci podivný, jakoby živý glóbus, osvětlený šikmými slunečními paprsky. Několikvteřin panovalo ticho. Zkoumá mě, napadlo Markétu, a násilím se přinutila, aby se jí neroztřásla kolena. Konečně se mág usmál, blýskl jiskrným okem a pronesclass="underline" „Vítám vás, královno, a prosím, omluvte laskavě můj domácí úbor.” Mluvil nezvykle hlubokým hlasem, který místy přecházel do chrapotu. Uchopil dlouhý kord, jenž ležel na posteli, shýbl se a zašátral jím pod postelí. „Vylez!” poručil. „Partie se odkládá. Máme tu hosta.”