„Vžádném případě,” zasykl výstražně nad Markétiným uchem nápověda Korovjev. „Vžádném případě…,” opakovala Markétka.
„Pane…,” šeptl jí Korovjevdo ucha.
„Vžádném případě, pane,” namítla už pevným, ale hlubokým hlasem a s úsměvem dodala: „Snažně vásprosím, dohrajte tu partii. Domnívám se, že odborné časopisy by zaplatily velké peníze za to, kdyby ji mohly otisknout.” Azazelo tiše, pochvalně zamručel. Woland upřel na Markétu zkoumavý pohled a utrousil jakoby pro sebe: „Ano, Korovjevmá pravdu. Nikdo neví, jakou kartu si vytáhne. Krevje krev!” Vztáhl ruku a pokynul Markétě, aby přistoupila blíž. Poslechla a přitom necítila půdu pod bosýma nohama. Woland jí položil ruku těžkou jako kámen a zároveň žhavou jako oheň na rameno, přitáhl ji k sobě a posadil vedle sebe na postel. „Když už jste takneskonale laskavá,” začal, „a nic jiného jsem ostatně ani nečekal, budeme mluvit přímo.” Znovu se sklonil pod postel a zvolaclass="underline" „Jakdlouho ještě hodláš pokračovat v téhle komedii? Vylez, zlopověstný Hansi!” „Nemůžu nabít koně,” hájil se pokrytecky, přidušeně kocour, „odcválal bůhvíkam a místo něho se mi plete pod ruku nějaká žába.” „Myslíš, že jsi někde na jarmarku?” vyptával se Woland a zatvářil se sveřepě. „Žádná žába pod postelí nebyla! Nech si ty svoje laciné triky pro Varieté! Jestli okamžitě nevylezeš, budu mít za to, že se vzdáváš, odporný dezertére!” „Za nic na světě, můj pane,” zavřískl kocour, vylezl hbitě zpod postele a svíral koně v tlapě. „Dovolte, abych váspředstavil…,” užuž spustil Woland, ale hned se zarazil. „Ne, nemůžu toho šaška vidět. Jen se podívejte, co ze sebe udělal!” Kocour celý zaprášený už zatím stál na zadních a ukláněl se Markétce. Na krku se mu bělal motýlek, jaký se nosí u fraku, a na prsou se pohupovalo dámské perleťové kukátko na šňůrce. K dovršení všeho měl pozlacené vousy. „Co to má znamenat?” hartusil Woland. „Proč sispozlatil vousy? A k čemu, zatraceně, potřebuješ motýlka, když nemáš kalhoty?” „Nehodí se, aby kocour nosil kalhoty, pane,” vysvětloval důstojně kocour. „Nakonec mi ještě poručíte, abych si natáhl boty, ne? Kocour v botách se vyskytuje jenom v pohádkách.
Ale viděl jste někdy někoho na plese bezmotýlka? Nehodlám se zesměšnit a riskovat, že se mnou vyrazí dveře! Každý se vylepšuje jakmůže. Vezměte laskavě na vědomí, že to, co jsem řekl, se týká i kukátka!” „A co vousy?”
„Nechápu,” namítl suše kocour, „proč se Azazelo a Korovjevdnespo holení posypali bílým pudrem. Je snad lepší než zlatý? Prostě jsem si napudroval vousy, to je všecko! Něco jiného by bylo, kdybych se oholil! Kocour bezvousů, to už je opravdu nechutné, tisíckrát to tvrdím.
Ostatně,” a kocourovi se dotčeně zachvěl hlas, „vidím, že jsem předmětem invektiv. Z toho pro mě vyplývá jeden vážný problém: mám vůbec jít na bál? Co vy na to, pane?” A uraženě se nafoukl, až se zdálo, že každou chvíli praskne. „Neuvěřitelný podvodník,” pokyvoval hlavou Woland, „pokaždé, když prohrává, začne to zamlouvat jako ten poslední šarlatán na mostě. Okamžitě si sedni. Kdo má poslouchat tu tvou slátaninu?” „Prosím,” poslechl kocour a posadil se, „ale nemohu při nejlepší vůli souhlasit s tím, co jste řekl. To není žádná slátanina, jakse ráčíte vyjadřovat v přítomnosti dámy, ale řetězsouvislých sylogismů, které by ocenili i takoví znalci, jako byl SextusEmpiricus, MartianusCapella a dokonce i sám Aristoteles.” „Šach,” oznámil mág.
„Prosím, račte,” zapištěl kocour a sledoval kukátkem šachovnicové pole. „Když dovolíte, madam,” obrátil se Woland k Markétce, „představím vám svoji svitu. Tenhle, co se takrád pitvoří, je kocour Kňour. Azazela a Korovjeva už znáte. Doporučuji vaší ctěné pozornosti komornou Helu: je chápavá, čiperná a neodřekne vám žádnou službu.” Krasavice Hela se usmála, pohlédla na Markétu nazelenalýma očima a přitom pilně nabírala do dlaně mast a roztírala ji Wolandovi na koleno. „To je všecko,” uzavřel mág a zamračil se, když mu komorná zvlášť silně stiskla koleno, „jakvidíte, je jich hrstka, každý jiný, ale nikomu neublíží.” Odmlčel se a začal otáčet glóbusem, sestrojeným takdůmyslně, že modré oceány se vlnily a na severním pólu ležela ledová sněžná čepice jako pravá. Zatím na šachovnici zavládl zmatek. Nejvýš rozčilený král v bílém plášti přešlapoval v jednom poli a zoufale lomil rukama. Tři bílí pěšáci — žoldnéři s halapartnami — nechápavě civěli na důstojníka, který se oháněl kordem a ukazoval dopředu, kde v sousedních políčkách, bílém a černém, seděli Wolandovi černí jezdci na dvou horkokrevných koních. Zvířata už netrpělivě hrabala kopyty. Markétku nejvíc ze všeho udivilo i zaujalo; že šachové figurky byly živé. Kocour odložil kukátko a nenápadně dloubl svého krále do zad. Ten si zoufale zakryl rukama tvář. „Je to špatné, drahý Kňoure,” poznamenal tiše, jedovatě Korovjev. „Situace je vážná, ale nikoli beznadějná,” odporoval kocour, „ba dokonce si troufám tvrdit, že konečné vítězství bude moje. Stačí, když si rozeberem situaci.” Začal provádět rozbor dosti originálním způsobem — všelijakse šklebil a pomrkával na svého krále. „Není to nic platné,” konstatoval Korovjev.
„Jejda,” vykřikl náhle Kňour, „papoušci uletěli, já to říkal!” A opravdu, z dálky sem dolehl šelest mnoha křídel.
Korovjeva Azazelo vyběhli z pokoje. „Aby vásčert vzal s těmi vašimi krkolomnými plesovými nápady!” zabručel Woland a zabýval se dál svým glóbusem. Sotva oba pomocníci zmizeli, Kňour mrkal ještě horlivěji. Bílý král se konečně dovtípil, co od něho chtějí. Strhl ze sebe plášť, odhodil ho a utekl ze šachovnice. Pohozený královský šat si navlékl důstojníka zaujal královo místo. Korovjeva Azazelo se zatím vrátili.
„Blaf jako vždycky,” mručel Azazelo a pošilhával nepřátelsky po kocourovi. „Jasně jsem to slyšel,” hájil se napadený.
„Jakdlouho to chceš ještě táhnout?” zeptal se Woland. „Šach!” „Nejspíš jsem se přeslechl, maestro,” odporoval kocour, „šach není a nemůže být.” „Opakuju, šach.”
„Pane,” zamňoukal s falešnou starostlivostí kocour, „to není šach, jste příliš vyčerpán.” „Král stojí na G2,” vybafl Woland, aniž pohlédl na šachovnici. „Maestro, jsem zdrcen,” zaúpěl kocour a zatvářil se vyděšeně, „ale mýlíte se!” „Jakto?” zeptal se nechápavě mág a upřel pohled na šachovnici, kde důstojníkstál odvrácen na králově místě a stínil si rukou tvář. „Ty sketo,” prohodil zamyšleně Woland. „Pane, znovu se dovolávám logiky!” ospravedlňoval se kocour a tiskl si pračky na prsa. „Jestliže jeden z hráčů vyhlašuje šach a po králi není v poli ani vidu, považuje se šach za neplatný!” „Vzdáváš se, nebo ne?” zařval hrozivě mág.
„Rozmyslím si to, jestli dovolíte,” mírně odpověděl Kňour a přemýšlel, hlavu v tlapách. Chvíli trvalo, než prohlásiclass="underline" „Vzdávám se.”
„Utlouct takové tvrdohlavé hovado je málo,” vyprskl Azazelo. „Ano, vzdávám se,” pokračoval kocour, „ale dělám to výhradně proto, že nemůžu déle hrát ve štváčské atmosféře, kterou rozdmychávají tihle závistivci!” Vstal a šachové figurky samý naskákaly do zásuvky. „Helo, je čas,” připomněl Woland a Hela se vytratila z pokoje. „Rozbolela mě noha, a ještě ten dnešní ples…” „Dovolte, já sama…,” požádala tiše Markétka.