Znovu si ji pozorně prohlédl a nastavil koleno. Horká kaše pálila do rukou jako rozžhavená láva, ale Markéta se přesto ani trochu nemračila bolestí, pečlivě natírala koleno a snažila se, aby to nebolelo. „Moji důvěrníci tvrdí, že to je revmatismus,” svěřoval se Woland a přitom nespouštěl oči z Markéty, „ale já sám mám vážné podezření, že tuhle bolest v koleně mi odkázala jistá okouzlující vědma, se kterou jsem se blíže seznámil v roce 1571 na Čertově stolci v Brockenských horách.” „Je to možné?” zapochybovala Markéta.
„Hlouposti! Za tři sta let to přejde. Radili mi spoustu léků, ale já se držím babiččiných starodávných receptů. Moje bába, babice, odporná čarodějnice mi odkázala fantastické byliny! A vůbec, poslyšte, netrpíte taky nějakým neduhem?
Třeba máte nějaký smuteknebo trápení, které váspotají užírá.” „Nikoliv, pane,” zavrtěla hlavou chytrá Markéta, „teď, když jsem u vás, se cítím výborně.” „Krevje veliká věc,” prohodil vesele Woland a Markéta nechápala, kam míří. Pakdodaclass="underline" „Jakvidím, zajímá vásmůj glóbus?”
„Ó ano, nikdy jsem podobnou věcičku neviděla.”
„Pěkná věc. Přiznávám se, že nemám rád rozhlasové zprávy. Hlasatelky neuvěřitelně komolí místní jména a pakkaždá třetí šišlá, jako by schválně vybírali šišlavé. Můj glóbusje daleko pohodlnější, tím spíš, že chci znát všecky události přesně. Třeba tuhle, vidíte ten cípekzemě omývaný z jedné strany mořem? Podívejte, jakse rozzářil. Právě tam začala válka. Když se podíváte zblízka, rozeznáte podrobnosti.” Markétka se sklonila ke glóbusu a sledovala, jakse čtverečekzemě rozšířil, začal hrát všemi barvami a proměnil se v jakousi plastickou mapu. Rozeznala stuhu řeky a vedle osadu. Domeko velikosti hrachu nabobtnal a připomínal krabičku zápalek. Náhle střecha v chuchvalci načernalého dýmu nehlučně vyletěla do vzduchu. Zdi se zřítily a z jednopatrové krabičky zbyla jen hromádka třísek, ze které se černě kouřilo. Markéta se naklonila ještě blíž a uviděla na zemi malou ženskou postavičku a vedle ní v kaluži krve dítě s rozhozenýma rukama. „Konec,” řekl s úsměvem Woland, „ten malý nestačil spáchat jediný hřích. Abadonna pracuje čistě.” „Nechtěla bych být na straně jeho nepřátel,” vyhrkla Markéta, „koho vlastně podporuje?” „Čím déle s vámi mluvím,” poučoval ji vlídně mág, „tím více se přesvědčuj i o tom, že jste velice chytrá. Uklidním vás. Abadonna je naprosto nestranný a pomáhá stejnou měrou oběma bojujícím táborům. Proto i výsledky na obou stranách bývají nachlup stejné. Abadonno!” zvolal přidušeně a vtom ze zdi vystoupil hubený chlapíkv tmavých brýlích, které zapůsobily na Markétu natoliksilně, že tlumeně vykřikla a skryla obličej na Wolandově koleně. „Přestaňte!” zvolal mág. „Lidé moderního věku jsou ale nervózní!” Napřáhl ruku a uštědřil Markétě přátelskou herdu do zad, až jí zabrnělo po celém těle. „Vidíte přece, že má brýle. Ostatně, nikdy se nestalo a ani nestane, aby se Abadonna někomu ukázal předčasně.
A pakjsem tu ještě já a vy jste u mne na návštěvě! Prostě jsem vám ho chtěl pouze ukázat.” Abadonna stál a nehýbal se.
„Nemohl by si na chviličku sundat brýle?” zaprosila Markéta, přitiskla se k svému ochránci a třásla se tentokrát zvědavostí. „Bohužel to nejde,” namítl s vážnou tváří Woland, mávl rukou a Abadonna zmizel. „Co mi chceš, Azazelo?”
„Maestro,” oznamoval pomocník, „mám tu čest hlásit, že se dostavili dva nezvaní hosté: jedna krasavice, která fňuká a mermomocí škemrá, abychom ji ponechali ve službách velitelky, a s ní, s prominutím, její čuník.” „Podivně si vedou krasavice,” poznamenal tiše Woland.
„To je Nataša!” zvolala Markéta.
„Dobrá, ať zůstane. A čuníka odevzdejte kuchařům.”
„Aby ho zapíchli?” vykřikla zděšeně Markéta. „Mějte strpení, maestro. To je Nikolaj Ivanovič, nájemníkz naší vily. Tohle všechno je velké nedorozumění, víte, ona ho trochu přimázla krémem…” „Dovolte,” uklidňoval ji mág, „kdo by ho zapíchl a k čemu by to bylo dobré? Ať posedí společně s kuchaři, to je vše.
Uznejte, nemůžu ho přece pustit do sálu.” „To se ví…,” přidal se Azazelo a ohlásiclass="underline" „Blíží se půlnoc, maestro.” „Výborně,” řekl Woland a obrátil se k Markétě.
„Prosím, račte… a předem vám děkuji. Jen žádné rozpaky a ničeho se nebojte. Nic nepijte, kromě vody, nebo zmalátníte a bude vám těžko. Je čas!” Markéta vstala z koberečku a vtom už se ve dveřích objevil Korovjev.
23
GALA PLESU SATANA
Kvapem se blížila půlnoc, a proto si museli pospíšit. Markétka jako ve snách sledovala, co se kolem děje. Zapamatovala si svíce a bazén vykládaný drahokamy. Ocitla se na dně a Hela s novou pomocnicí Natašou ji polévaly jakousi vřelou, hustou a rudou tekutinou. Ucítila na rtech slanou chuť a domyslela si, že ji omývají krví. Krvavou záplavu vystřídala jiná, stejně hustá, průzračná a narůžovělá — Markétě se zatočila hlava od růžového oleje. Pakji položili na křišťálové lože a třely ji velikánskými zelenými lupeny, až se celá leskla. Vtom vtrhl dovnitř kocour a začal vydatně pomáhat. Usedl na bobeku Markétiných nohou, masíroval jí chodidla a tvářil se jako čistič bot na ulici. Už se nepamatuje, kdo jí ušil z bledě růžových plátků střevíčky a jakse samy od sebe zapnuly na zlaté přezky.
Jakási neznámá síla ji vymrštila a postavila před zrcadlo.
Ve vlasech se jí třpytila královská diamantová čelenka.
Odkudsi se vynořil Korovjeva zavěsil jí na krktěžký řetězs černým pudlem v oválném rámu. Šperktížil královnu jako závaží, řetězjí rozdíral šíji a pod tíhou se celá shrbila. Ale něco jí vynahradilo všecko to nepohodlí způsobené řetězem — úcta, kterou jí začali projevovat Korovjeva Kňour. „Nevadí, nevadí!” bručel Korovjevu dveří místnosti, kde byl bazén. „Nedá se nic dělat, je to nutné… Královno, jestli dovolíte, dám vám ještě jednu dobrou radu. Mezi hosty budou různé, ano nejrůznější veličiny. Ale nikomu z nich nedávejte přednost, královno Margot! Kdyby se vám někdo nelíbil… vím, že to přirozeně nedáte najevo, ne, ne — ani nápad! Každý by si toho okamžitě všiml! Je zapotřebí, abyste si je všecky oblíbila, ano, královno! Čeká váshojná odměna.
A pakhlavně nikoho nevynechat! Alespoň mu věnujte úsměv, když nebude časprohodit slůvko, nebo stačí kývnout hlavou!
Všecko, co chcete, jenom ne lhostejnost, jinaknám hosté budou chřadnout…” Markétka provázená Korovjevem a Kňourem vkročila do úplné tmy. „Já… já…,” špital kocour, „dám znamení!”
„Začni!” nařídil ve tmě Korovjev.
„Pleszačíná!!!” zaječel pronikavě Kňour a Markéta vyjekla a zavřela oči. Plesji nečekaně uchvátil záplavou světel, zvuků a vůní. Podpírána Korovjevem se ocitla v tropech. Papoušci s červenými náprsenkami a zelenými ocasy se houpali na liánách, zarývali se do nich drápy a vřeštěli, až uši zaléhaly: „Nesmírně mě těší!” Leskončil a pařlivý vzduch, jaký bývá v lázních, vystřídal vzápětí osvěžující chlad plesového sálu se sloupy z nažloutlého jiskřivého mramoru.
Sál, stejně jako předtím les, zel prázdnotou, nepočítáme-li nahé mouřeníny se stříbrnými turbany, kteří stáli u sloupů.
Tváře jim vzrušením zpopelavěly, když do sálu vplula Markéta se svým doprovodem, k němuž se nepozorovaně připojil Azazelo.