Korovjevpustil Markétinu paži a zašeptaclass="underline" „Přímo na tulipány!”
Před Markétou se vztyčila hradba z bílých tulipánů a za ní zářily nesčetné lampičky. V jejich světle se oslnivě odrážely bílé náprsenky a černá ramena kavalírů. Poznala, odkud se předtím nesl plesový halas. Ohlušil ji břeskný hlahol trubeka z ryku náhle vytryskl dříve potlačovaný houslový tryleka zaplavil ji jako horká vlna. Orchestr v počtu asi sto padesáti hudebníků hrál polonézu. Před ním stál dirigent ve fraku. Jakuviděl Markétu, zbledl, pousmál se a pokynem ruky přiměl hudebníky, aby vstali. Vyhrávali vstoje neúnavně dál, ani na okamžikneodložili nástroje a zahrnuli Markétu směsicí zvuků. Dirigent se odvrátil od svých svěřenců a hluboce se jí ukláněl, ruce široko rozpřažené. Markéta mu s úsměvem pokynula. „To nestačí,” zasykl Korovjev, „takhle celou noc nezamhouří oka. Zavolejte na něj:,Gratuluji, králi valčíků!‘” Poslechla a překvapilo ji, že její jasný, zvonivý hlaspřehlušil povykorchestru. Dirigent radostí poskočil, levou ruku položenou na prsa a pravou dirigoval vesele dál a mával bílou taktovkou. „To nestačí,” špital znovu Korovjev, „mrkněte vlevo, na první housle, a kývněte, aby si každý z nich myslel, že zdravíte právě jeho. Jsou tu samá esa. Tamhleten… za prvním pultem, to je Vieuxtemps! Tak, výborně… A teď honem dál!” „Kdo je ten dirigent?” vyptávala se zvědavě Markétka, když odlétali. „Johann Strauss!” kříkl kocour. „Ať mě oběsí v tropech na první liáně, jestli kdy na nějakém plese hrál takovýhle orchestr! To já jsem všecky sezval! A všimněte si, ani jediný neonemocněl ani neodmítl!” Vdalším sále namísto sloupů se vypínaly po jedné straně stěny ze žhavě rudých, mléčně bílých a růžových růží, po druhé straně z japonských plnokvětých kamélií. Mezi nimi tryskaly fontány a ve třech bazénech šumělo šampaňské. První bazén byl ametystový, druhý rubínový a třetí křišťálový.
Kolem pobíhali mouřeníni v rudých turbanech a stříbrnými natěračkami plnili vínem z bazénu ploché poháry. Otvorem v růžové stěně jste mohli zahlédnout pódium, kde řádil jakýsi chlapíkv červeném fraku s vlaštovčími křídly. Před ním burácel džez, divnepraskaly bubínky. Sotva dirigent spatřil Markétu, hluboce se předklonil, až se rukama dotýkal podlahy, pakse vymrštíl a zaječeclass="underline" „Aleluja!”
Pleskl se do jednoho, pakdo druhého kolena, vytrhl nejbližšímu hudebníkovi z rukou činel a bouchl jím do stropu. Markéta už na odletu viděla, jakvirtuózní džezbendista zápasí s polonézou, která se jí vtírala do uší, a mlátí činelem po hlavách svoje hudebníky, kteří se krčí v komické hrůze. Konečně přistáli na odpočívadle, kde ji předtím ve tmě vítal Korovjevse svítilnou. Teď tu plály křišťálové hrozny, až oči přecházely. Markéta stanula na určeném místě, pod levou rukou se jí octl nízký ametystový sloupek. „Můžete si na něj položit ruku, až vám dojdou síly,” radil Korovjev.
Jeden mouřenín jí vsunul pod nohy polštářekse zlatě vyšitým pudlem, a ona, poslušna něčích rukou, na něj stoupla pokrčenou pravou nohou. Pokoušela se rozhlédnout. Korovjevstál po jejím boku jako svíce. Vedle Azazela zahlédla ještě tři mladíky, kteří jí vzdáleně připomněli Abadonnu. Zamrazilo ji v zádech. Ohlédla se a zjistila, že ze zadní mramorové stěny tryská šumivé víno a proudí do ledového bazénu. U levé nohy ucítila cosi teplého a chlupatého. Byl to Kňour. Pozorovala, jakpřímo od jejích nohou vybíhá dolů grandiózní schodiště pokryté kobercem. V dálce, jako by se dívala obráceně dalekohledem, zahlédla dole prostorný vestibul s velikánským krbem, do jehož rozšklebené vychladlé tlamy by se klidně vešla pětitunka. Vestibul i schodiště, zalité oslnivým světlem, byly opuštěné. Z dálky doléhal vřískot trubek. Tam stáli nepohnutě asi minutu. „Kde jsou hosté?” vyptávala se Korovjeva.
„Přijdou co nevidět, královno, a bude jich dost. Vážně, radši bych štípal dříví, než je tady vítal.” „Štípat dříví, to nic není!” chytil se toho žvanivý kocour. „Já bych radši dělal průvodčího tramvaje, přestože horší zaměstnání neznám!” „Všecko musí klapat, královno,” poučoval KorovjevMarkétku, oči za nakřáplým monoklem mu blýskaly. „Není nic trapnějšího, než když první host pobíhá sem tam a neví, co dělat, a jeho zákonná fúrie ho pronásleduje výčitkami za to, že přijeli dřívnež ostatní. Takové bály by se měly vyhodit na smetiště jako zmetky, královno.” „Správně, na smetiště,” přikývl kocour.
„Do půlnoci zbývá všeho všudy deset vteřin,” oznámil Korovjev, „co nevidět to začne.” Těch deset vteřin připadalo Markétě jako věčnost. Nejspíš už uplynuly, a pořád nic. Vtom dole u obrovského krbu cosi zarachotilo a objevila se šibenice s kymácivým, napůl zpráchnivělým oběšencem, který vyklouzl ze smyčky, žuchl sebou na podlahu a narázse proměnil v černovlasého krasavce ve fraku a lakýrkách. Za ním se vyvalila z krbu polorozpadlá menší rakev, víko s rachotem odskočilo a vymrštil se další kostlivec. Krasavec k němu galantně přiskočil a nabídl mu rámě. Kostlivec se proměnil v koketní dámu v černých střevíčkách a s černými rajčími péry ve vlasech a už se dvojice hrnula po schodech nahoru. „První hosté!” zvolal Korovjev. „Pan Jacquesse ženou. Představuji vám, královno, jednoho z nejzajímavějších mužů.
Kovaný penězokaz, velezrádce, ale přitom slušný alchymista. Proslavil se tím,” zašeptal Markétě do ucha, „že otrávil královu milenku. A to se hned takkaždému nestane! Pohleďte, jakje krásný!” Zbledlá Markétka s otevřenou pusou sledovala, jakmizí v postranních dveřích vestibulu šibenice i rakev. „Jsem poctěn!” zavřeštěl kocour přímo do obličeje panu Jacquesovi, který stoupal do schodů. Současně vyskočil dole z krbu bezhlavý kostlivec s utrženou rukou, dopadl na zem a proměnil se v kavalíra ve fraku.
Manželka pana Jacquese zatím poklekla před Markétou na jedno koleno a pobledlá vzrušením jí políbila nohu. „Královno…,” brebentila. „Královna je poctěna!” vykřikoval Korovjev.
„Královno…,” řekl tiše krásný pan Jacques.
„Jsme poctěni,” ječel kocour.
Azazelovi mladíci se strnule zdvořilým úsměvem na rtech postrkovali dvojici stranou, kde stáli mouřenínové a drželi v rukou poháry s šampaňským. Po schodišti běžel poklusem osamělý muž ve fraku. „Kníže Robert,” zašeptal KorovjevMarkétě, „přitažlivý jako vždycky. Považte, jaká směšná historka! Jde o opačný případ: tenhle byl královniným milencem a otrávil svoji ženu.” „Těší nás, hrabě,” vykřikl Kňour.
Zkrbu se postupně vyvalily s rámusem a praskotem tři rakve, pakkdosi v černém plášti a za ním se vynořil z černé tlamy další a zasadil prvnímu ránu nožem do zad. Dole se rozlehl přidušený výkřik. Vzápětí z krbu vyběhla napůl rozpadlá mrtvola. Markétka přivřela oči a čísi, snad Natašina ruka jí podstrčila pod nosflakón s voňavou solí. Schodiště se zahemžilo hosty. Na každém schodu se tlačili pánové ve fracích, z dálky vypadali všichni stejně, a s nimi dekoltované dámy, které se lišily pouze barevnými péry na hlavě a různými střevíčky. KMarkétě se přibelhala kulhavá dáma s podivnou botou na levé noze, nenápadná, drobná, s očima sklopenýma jako jeptiška.
Kolem krku měla bůhvíproč uvázanou širokou zelenou stuhu. „Kdo je ta… zelená?” zeptala se mechanicky Markéta.
„Neobyčejně rozkošná a solidní dáma,” špital Korovjev, „doporučuji ji vaší pozornosti: signora Toffanová. Byla svého času velmi populární mezi mladými půvabnými Neapolitánkami a obyvatelkami Palerma, zejména těmi, které jejich mužové omrzeli. To se přece stává, že někoho omrzí vlastní muž, nemyslíte, královno?”