„Tohle je někdo nový,” prohlásil Korovjeva mhouřil oči za skřipcem. „Už vím. Tady toho Azazelo jednou navštívil a při koňaku mu našeptal, jakse zbavit jistého muže, který toho na něho moc věděl. Poručil svému známému, který byl na něm závislý, postříkat stěny pracovny jedem…” „Jakse jmenuje?” vyptávala se Markéta.
„Vlastně ani sám nevím,” odpověděl Korovjev, „na to se musím zeptat Azazela.” „A kdo je ten druhý?”
„Jeho svědomitý podřízený. Těší mě!” zavřeštěl.
Schodiště se vyprázdnilo. Z opatrnosti ještě chvíli čekali, ale z krbu se nikdo nevyhoupl. Netrvalo dlouho a Markétka se neznámo jakocitla v místnosti s bazénem. Sklesla rovnou na podlahu a vzlykala bolestí, která se zahnízdila v ruce i v noze. Hela s Natašou ji utěšovaly, dovlekly pod krvavou sprchu a masírovaly jí celé tělo, až Markéta znovu ožila. „Ještě jsme neskončili, královno Margot,” šeptal Korovjev, který se náhle objevil. „Musíte obletět všecky sály, aby se hosté necítili opuštění.” Znovu vylétla z pokoje s bazénem. Na pódiu za tulipány, kde předtím vyhrával orchestr krále valčíků, teď řádil opičí džez. Statná gorila s mohutnými licousy držela v ruce trubku a těžce poskakovala při dirigování. V jedné řadě seděli orangutani a foukali z plných plic do nablýskaných nástrojů.
Na ramenou jim seděli veselí šimpanzové s harmonikami. Dva paviáni s bujnými lvími hřívami bušili do klavírů, ale zvukzanikal v pištění a rámusu, ve lkaní saxofonů, houslí a rachotu bubnů pod paličkami mandrilů a kočkodanů. Na zrcadlové podlaze vířilo graciézně, s překvapivou lehkostí nespočetné množství párů a splývaly v jednolitou masu, která se pohybovala jedním směrem a hrozila smést všecko, co se jí připlete do cesty. Nad vlnivým, tancechtivým davem se třepotali živí atlasoví motýli a ze stropu se sypaly květy. Sotva pohasla světla, v hlavicích sloupů se rozzářily myriády světlušeka ve vzduchu zakroužily bludičky.
Markéta se ocitla v obrovském bazénu, vroubeném kolonádou. Gigantický černý Neptun chrlil z tlamy mohutný růžový proud. Z bazénu stoupala omamná vůně šampaňského. Panovalo tu nenucené veselí. Dámy se smíchem podávaly své kabelky kavalírům nebo mouřenínům, kteří tu poletovali s osuškami v rukou, a s výskotem se vrhaly šipkou do bazénu, až se zvedaly sloupy pěny. Křišťálové dno bazénu bylo prosvětleno a v průsvitné vrstvě šampaňského jste zahlédli jejich stříbrná plovoucí těla. Vyskakovaly z bazénu zcela opilé. Pod kolonádou se rozléhal smích a burácel jako džez. Ve všem tom shonu jí utkvěl v paměti jeden úplně opilý obličej s nepříčetnýma, ale přesto prosebnýma očima, a jedno slovo: Frída. Hlava se jí točila od vinného pachu a už chtěla odejít, ale vtom kocour provedl v bazénu trik, který ji upoutal.
Přičaroval cosi do Neptunovy tlamy a vzápětí z bazénu syčivě s hukotem odšuměla perlivá masa šampaňského a Neptun chrlil matnou, nepěnivou, temně žlutou tekutinu. Dámy začaly pronikavě ječet. „Koňak!” a vrhly se za sloupoví. V několika vteřinách byl bazén plný a Kňour trojitým saltem skočil do koňaku.
Pakvylezl, odfrkoval, motýlka měl zplihlého, pozlátko z vousů bylo to tam a skřipec taky. Jeho příkladu se rozhodla následovat pouze jediná dáma, nápaditá majitelka módního salónu, a její kavalír, neznámý mladý mulat. Oba se vrhli po hlavě do koňakové záplavy, ale vtom Korovjevdrapl Markétku pod paždí a opustili odvážné plavce. Zdálo se jí, že proletěla nad obrovskými rybníky s vydlážděným dnem, kde se kupily hromady ústřic. Pakse mihla nad skleněnou podlahou, pod ní hořela pekelná ohniště a kolem kuchtili ďáblové v bílém. Pakpřestala vnímat okolí a jako ve snách zahlédla sklepení, kde hořely jakési svícny.
Mladé dívky tam podávaly maso, které se syčivě škvířilo na rozpálených uhlících, a z vysokých korbelů se tu pilo na její zdraví. Viděla lední medvědy, kteří hráli na harmoniky a tancovali na pódiu kamarinskou, kouzelníka salamandra, který kupodivu neshořel v krbu… Cítila, jakji znovu opouštějí síly. „Zbývá poslední výstup,” zašeptal jí starostlivě Korovjev, „a jsme volní!” Vjeho doprovodu se znovu ocitla v tanečním sále, ale teď už se tam netančilo. Hosté se tísnili v obrovském chumlu mezi sloupy a střed sálu zůstal volný. Markéta už si nevzpomíná, kdo jí pomohl vystoupit na pódium, které se náhle objevilo uprostřed parketu. Sotva stanula na pódiu, k svému údivu zaslechla, jakkdesi v dálce hodiny odbíjejí půlnoc, která podle jejího odhadu už dávno uplynula. Zároveň s posledním úderem vzdálených hodin v hloučcích hostů zavládlo mlčení. Znovu uviděla Wolanda. Šel provázen Azazelem, Abadonnou a několika dalšími černými mladíky. Teprve teď si všimla, že naproti ní se zvedá další pódium — pro Wolanda. Ale mág tam nevystoupil. Překvapovalo ji, že se objevil v tomto posledním slavnostním průvodu ve stejném obleku, jaký měl v ložnici.
Na těle mu plandala umolousaná, záplatovaná košile a nohy trčely v sešlapaných pantoflích. V ruce držel obnažený kord, ale opíral se o něj jako o hůl. Dokulhal až k svému pódiu a vtom se před ním vynořil Azazelo s mísou, na níž ležela lidská hlava s vyraženými předními zuby. V sále panovalo hrobové ticho, jen jednou přerušené pronikavým zvoněním, ve zdejších prostorách nepochopitelným, připomínajícím domovní zvonek. „Michaile Alexandroviči,” oslovil Woland polohlasně hlavu. Víčka zavražděného zamžikala a Markétka sebou škubla při pohledu na živé, myslící, zmučené oči ve strnulé tváři. „Všecko se splnilo, není-liž pravda?” pokračoval Woland a hleděl mrtvému upřeně do očí. „Hlavu vám uřízla žena, zasedání odpadlo a já bydlím ve vašem bytě. To je fakt neboli nezvratná skutečnost. A víc než tenhle fakt násteď zajímá budoucnost. Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu.
Těší mě, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně, všecky teorie platí stejně a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!” Mávl kordem a nato pokožka mrtvého zčernala a zkrabatěla, kusy odpadly, oči zmizely a Markéta zpozorovala na míse zažloutlou lebku se smaragdovýma očima a perlami namísto zubů, upevněnou na zlaté nožce. Lebeční kost odskočila jako vymrštěná pérem. „Vnejbližší chvíli tu stane před vámi maestro,” poznamenal Korovjev, když zachytil Wolandůvtázavý pohled. „Už slyším ve všeobecném tichu, jakmu vrzají lakýrky a jakzazvonila číše šampaňského, kterou právě postavil na stůl, poslední v jeho životě. Tady je.”
Do sálu vstoupil nový osamělý host a zamířil k Wolandovi. Na první pohled se ničím nelišil od mnoha dalších členů téhle společnosti, ale jedno bylo na něm nápadné: už z dálky jste mohli sledovat, jakrozčilením vrávorá. Na tvářích mu vyskočily skvrny a poplašeně bloudil očima po sále. Byl přirozeně ohromen. Každá podrobnost ho udivovala a nejvíc samozřejmě Wolandůvúbor. Přesto byl přivítán nanejvýš vlídně.
„Á, náš drahý baron Maigel,” obrátil se k němu Woland s přívětivým úsměvem, zatímco baronovi lezly oči z důlků.
„Jsem šťasten, přátelé, že vám mohu představit váženého barona Maigela,” otočil se k hostům. „Pracuje v estrádní komisi a seznamuje cizince s pamětihodnostmi hlavního města.” Markétka ztuhla, protože návštěvníka poznala. Několikrát ho zahlédla v divadle a v restauracích. Počkat, napadlo jí, cožpakon taky umřel? Ale brzy se záhada vyjasnila. „Milý baron,” pokračoval sladce Woland a široce se usmíval, „byl taknesmírně laskav, že hned jakse dozvěděl o mém příjezdu, okamžitě volal a nabízel mi své služby jako průvodce po památkách. Pochopitelně jsem rád využil této příležitosti a pozval barona k sobě.” Markéta viděla, jakAzazelo podal mísu s lebkou Korovjevovi. „Ostatně, barone,” ztlumil Woland hlasdo důvěrného šepotu, „proslýchá se, že prý jste neobyčejně zvědavý. Vaše všetečnost spolu se stejně enormní užvaněností začala budit pozornost.