Ba co víc, zlé jazyky vám přiřkly nelichotivou přezdívku donašeč a špicl. Povídá se, že špatně skončíte, a to nejdéle za měsíc. Taktedy, abychom vászbavili únavného čekání, rozhodli jsme se vám pomoci a využít k tomu dnešní příležitost.
Vetřel jste se mezi mé hosty, abyste špicloval.” Baron zbělel víc než Abadonna, který byl od přírody mrtvolně bledý. Pakse stalo něco nepochopitelného. Abadonna se přiblížil k baronovi a na okamžiksňal brýle. Současně v Azazelových rukou cosi zablesklo, ozvalo se tlesknutí, baron se pomalu skácel na podlahu, z prsou mu vystříkla jasně červená kreva zalila naškrobenou náprsenku i vestu.
Korovjevnastavil pohár pod tryskající proud a podal ho plný Wolandovi. Baronovo bezvládné tělo zatím dopadlo na zem. „Na vaše zdraví, pánové,” řekl přidušeně Woland, pozvedl číši a přiložil ji ke rtům. Markétka byla svědkyní nečekané proměny. Záplatovaná košile a sešlapané pantofle zmizely, mág tu stál v jakémsi černém hávu a po boku se mu houpal kord. Přistoupil spěšně k Markétě, podal jí číši a pronesl velitelským hlasem: „Pij!”
Markétě se zatočila hlava, až se zapotácela, dotkla se rty chladivého okraje poháru a čísi hlasy jí šeptaly z obou stran do ucha: „Žádný strach, královno… Nebojte se, krevuž dávno vsákla do země. Na místě, kde byla prolita, se už dnesnalévají vinné hrozny.” Zavřela oči a napila se. Cítila, jakse jí v žilách po sladkém moku rozproudila krev, a znělo jí v uších. Zaslechla pronikavé kokrhání a pakbřeskný pochod. Hosté v hloučcích postupně ztráceli svou podobu. Ofrakovaní pánové i jejich dámy se proměnili v hromádky prachu. Před Markétinýma očima zachvátilo práchnivění celý sál a kolem se šířil hnilobný pach. Sloupy se rozpadaly, pohasla světla, prostor se smrskl, zmizely tulipány i fontány. Znovu se vynořil salón zlatnice a z pootevřených dveří vedlejšího pokoje se linul pruh světla.
Markétka tam zamířila.
24
ÚNOS MISTRA
Ve Wolandově ložnici bylo všecko takjako před plesem. Mág seděl v košili na posteli, jenomže Hela, místo aby mu natírala nohu, prostírala k večeři na stole, kde hrál Woland s kocourem šachy. Korovjeva Azazelo odložili fraka seděli u stolu společně s kocourem, který se nechtěl rozloučit se svým motýlkem, třebaže se teď proměnil ve špinavý cár. Markéta došla vrávoravě ke stolu a opřela se o desku. Woland na ni zakýval jako prve a vybídl ji posuňkem, aby usedla vedle něho. „Takco, hodně váspotrápili moji hosté?” zeptal se.
„Nikoliv, pane,” odpověděla sotva slyšitelně.
„Noblesse oblige,” poznamenal kocour a nalil jí záhadnou průzračnou tekutinu do poháru od šampaňského. „To je vodka?” zeptala se slabě.
Kňour uraženě poskočil na židli.
„Uznejte, královno,” zaskřehotal, „cožpakbych si dovolil nalít dámě vodku? To je čistý špiritus!” Usmála se a odstrkovala pohár.
„Jen se klidně napijte,” domlouval jí Woland a Markétka poslušně uchopila oběma rukama číši. „Helo, posaď se,” poroučel mág a vysvětloval Markétě:
„Ve sváteční noci při novoluní večeřívám v úzkém kruhu svých přátel a služebnictva. Jakse cítíte? Jakproběhl ten úmorný ples?” „Báječně!” zavřeštěl Korovjev. „Všichni byli okouzleni, ohromeni a zamilováni! Toliktaktu, grácie, půvabu a šarmu!” Mág mlčky pozvedl sklenku a připil si s Markétou. Poslušně se napila a čekala, že ji líh definitivně zničí. Ale místo očekávaného nepříjemného pocitu se jí v útrobách rozlilo teplo, cítila jemné bušení v zátylku a vrátily se jí síly, jako by vstala po dlouhém posilujícím spánku. Pocítila neúprosný hlad. Když si vzpomněla, že od včerejšího rána nejedla, sevřel se jí žaludek… Pustila se dychtivě do kaviáru. Kňour ukrojil plátekananasu, posolil a popepřil ho a pakdo sebe bravurně obrátil druhý kalíšekvodky, až všichni zatleskali. Markétka po druhém kalíšku zpozorovala, že voskovice v těžkých svícnech se jasněji rozhořely a v krbu vzplál silněji oheň. Necítila se opilá. Trhala bílými zuby maso, zalykala se voňavou šťávou a přitom sledovala, jakKňour potírá ústřice hořčicí. „Přidej navrch ještě bobuli vína,” radila mu tiše Hela a přátelsky ho pošťuchovala. „Laskavě mě nepoučujte,” bránil se, „už jsem seděl při onačejších hostinách, panečku!” „To je rozkoš, večeřet takhle u krbu, v úzkém kroužku,” zakřapal Korovjev… „Nech být, Fagote,” namítl kocour, „plesmá svůj půvab a švih…” „Žádný půvab a švih v tom nevidím. Ti pitomí medvědi a tygři v baru mi přivodili málem migrénu,” prohlásil Woland. „Rozkaz, maestro,” zaskuhral Kňour, „když myslíte, že to nemá švih, ochotně s vámi souhlasím.” „Dej si pozor,” pohrozil Woland.
„Žertoval jsem,” řekl zkroušeně kocour, „a pokud jde o tygry, poručím, aby je upekli na rožni.” „Tygři se nedají jíst,” odporovala Hela.
„Když myslíte, takhezky poslouchejte,” ozval se Kňour, spokojeně zamžoural a začal vykládat, jakse kdysi potuloval devatenáct dní v poušti a živil se výhradně masem tygra, kterého vlastnoručně skolil. Všichni se zájmem vyslechli jeho poutavé vyprávění, a sotva skončil, zvolali všichni sborově: „To je lež!”
„Nejzajímavější na tom je,” utrousil Woland, „že všecko, od prvního do posledního slova, je vymyšlené.” „Ták? Lež, povídáte?” vykřikl kocour a všichni čekali, že se ohradí, ale zatím tiše prohlásiclass="underline" „Historie násrozsoudí.” „Poslyšte,” obrátila se k Azazelovi Margot oživlá po lihu, „vy jste toho bývalého barona zastřelil?” „Přirozeně,” přikývl Azazelo, „jakby ne? Takoví nic jiného nezasluhujou.” „Přiznávám se, že mě to trošku šokovalo,” zvolala, „bylo to taknečekané!” „Na tom není nic, co by mohlo člověka šokovat,” namítl Azazelo, ale Korovjevplačtivě lamentovaclass="underline" „Bodejť! Mně samotnému se roztřásla kolena! Najednou prásk! a baron se kácí k zemi!” „Já z toho málem dostal hysterický záchvat!” dodal Kňour a olizoval lžíci s kaviárem. „Zajímalo by mě jedno,” pokračovala Markétka a v očích se jí mihotaly zlaté odlesky křišťálového poháru. „Cožpakvenku nebylo slyšet hudbu a vůbec plesový ruch?” „Ovšemže ne, královno,” poučoval ji Korovjev. „Takové věci se musí umět dělat takšikovně, aby ven nepronikl ani hlásek.” „Dobrá, dobrá… Víte, ten chlapíkna schodech… zahlédla jsem ho, když jsme společně vcházeli s Azazelem… a pakdalší u dveří… mám dojem, že sledují, co se děje ve zdejším bytě… ” „Správně,” zavřeštěl Korovjev, „velmi správně, drahá Markéto Nikolajevno! Potvrzujete moje podezření! Ano, ten chlapíkbezpochyby špehoval. Já jsem ho zpočátku měl za roztržitého soukromého docenta nebo zamilovaného mladíka, který čeká a vyhlíží svou vyvolenou. Ale omyl! Pakmi začal hlodat v srdci červpochybnosti: že sleduje náš byt! A druhý u domovních dveří jakbysmet! A třetí v průjezdu taky.” „Ráda bych věděla, jestli váspřijdou zatknout?” zeptala se Markétka. „Určitě přijdou, rozkošná královničko, o tom není pochyby,” odpověděl Korovjev, „cítím to v zádech. Samozřejmě ne hned, až nastane vhodná chvíle. Na tom ale nebude vůbec nic zajímavého.„Srdce se mi zastavilo, když baron klesl k zemi!” svěřovala se Markéta, stále ještě otřesená nedávnou příhodou: něco podobného zažila poprvé. „Vy musíte umět báječně střílet, že?” obrátila se k Azazelovi. „Ujde to,” zahuhlal Azazelo.