„Neproste, ale žádejte, paní,” ubezpečil ji Woland s chápavým úsměvem, „chci od vásslyšet: Mám to a to přání…
” Jakobratně zdůraznil, že jde pouze o jediné přání! Znovu se nadechla a pakřekla: „Přeji si, aby Frídě nedávali na stolekkapesník, kterým udusila svoje dítě.” Kocour zvedl oči ke stropu, hlasitě zavzdychal, ale neřekl nic: zřejmě si vzpomněl na opuchlé ucho. „Vdaném případě se dá vyloučit, že byste přijala od té husy jakýkolivúplateknesrovnávalo by se to s vaší královskou ctí. Nevím, co dělat. Nezbývá mi, než abych si pořídil hromadu klůcků a ucpal jimi všecky škvíry ve své ložnici.” „O čem to mluvíte, maestro?” podivila se Markéta, když zaslechla ta záhadná slova. „Naprosto s vámi souhlasím, pane,” vmísil se do hovoru kocour, „jedině klůcky!” A bouchl dodatečně tlapou do stolu.
„Mluvím o milosrdenství,” vysvětloval mág a nespouštěl z Markéty planoucí pohled. „Někdy se vetře zcela nečekaně a záludně sebemenší skulinou. Proto ty klůcky…” „Taky si to myslím!” zvolal Kňour, odsunul se obezřetně od Markéty a přikryl si tlapami, natřenými růžovým krémem, špičaté uši. „Táhni,” rozzlobil se Woland.
„Ještě jsem neměl kávu,” namítal nešťastník, „jakpakmám teď odejít? Cožpakse o sváteční noci na počest novoluní rozdělují hosté u stolu na dva druhy? První jakost a druhá jakost, jakse vyjádřil ten smutný škrťa bufetář?” „Mlč,” zarazil ho mág a obrátil se k Markétě:
„Vy máte podle všeho dobré srdce? Jste člověk, abych takřekl, vysokých morálních kvalit?” „Ne,” vypravila ze sebe těžce Markétka, „vím, že s vámi můžu mluvit pouze otevřeně, a proto přiznávám: jsem lehkomyslná. Prosila jsem za Frídu jen proto, že jsem jí neopatrně vnukla naději. Čeká a věří, že mám velkou moc. Jestli ji zklamu, dostanu se do nezáviděníhodné situace.
Celý život nenajdu klid. Co dělat, když už to takhle dopadlo…
” „Hm,” zabručel Woland, „to je pochopitelné.”
„Splníte tedy moje přání?” zeptala se tiše.
„Ani nápad,” protestoval, „tady došlo k malému omylu, drahá královno. Každý resort má na starosti určité záležitosti.
Nepopírám, že máme poměrně značné možnosti, dokonce větší, než předpokládají někteří krátkozrací lidé…” „Nesrovnatelně větší,” neudržel se kocour, zřejmě náležitě pyšný na svoje možnosti. „Mlč, ksakru!” okřikl ho mág a pokračoval, obrácen k Markétě: „Jaký smysl by mělo zasahovat do kompetence jiného, abych takřekl, resortu? Zkrátka a dobře, s tímhle nechci nic mít, to je vaše záležitost.” „Cožpakjá v tom můžu něco udělat?”
Azazelo na ni ironicky zamžoural, nenápadně zakroutil zrzavou hlavou a odfrkl. „Dělejte něco, tohle je hotové utrpení,” zabručel mág, zatočil glóbusem a studoval jakousi podrobnost — během rozhovoru s Markétou se zřejmě zaměstnával ještě něčím jiným. „No tak, Frído…” napovídal Korovjev. „Frído!” vykřikla pronikavě Markéta.
Dveře se rozlétly a do pokoje vběhla rozcuchaná, nahá, ale už vystřízlivělá žena s nepříčetnýma očima a vztahovala k Markétě ruce. Ta jí velkomyslně oznámila: „Odpouští se ti. Víckrát už ti nikdo nepodstrčí kapesník.”
Frída se rozvzlykala, padla obličejem k zemi a rozprostřela ruce jako ukřižovaná. Woland mávl rukou a ubožačka zmizela. „Díky a buďte sbohem,” řekla Markéta a vstala.
„Co myslíš, Kňoure,” prohodil mág, „nebudeme těžit z lidské nepraktičnosti — je přece sváteční noc!” Pakse otočil k Markétce: „To neplatí, já sám jsem přitom ani nehnul prstem.
Co žádáte pro sebe?” Zavládlo ticho, Korovjevzašeptal Markétě do ucha: „Poklade, radím vám, abyste byla tentokrát moudřejší! Nebo vám štěstí vyklouzne z rukou.” „Žádám, aby se okamžitě ke mně vrátil můj milenec Mistr,” vyhrkla a tvář jí křečovitě zaškubala. Vpokoji se zvedl vítr, plamínky svící se shrbily, těžký závěsna okně se rozhrnul a otevřeným oknem bylo vidět půlnoční úplněk. Z parapetu na podlahu sklouzl zelenavý pruh světla a ozářil Ivanova nočního hosta, který si říkal Mistr. Měl na sobě nemocniční úbor — župan, trepky a černou čepičku, se kterou se nedokázal rozloučit. Na neholeném obličeji se objevil úzkostný škleb. Mistr pomatenýma očima bázlivě pošilhával na jazýčky voskovic a koupal se v měsíčním svitu. Markéta ho okamžitě poznala, zaúpěla, spráskla ruce a rozběhla se k němu. Líbala ho na čelo, na rty, tiskla se k pichlavému strnisku na jeho tváři a po obličeji se jí řinuly pramínky dlouho zadržovaných slz. Jako beze smyslů neustále opakovala: „Ty…ty…ty…” Odstrčil ji od sebe a řekl přidušeně:
„Neplač, Margot, netrap mě, jsem těžce nemocen.” Opřel se o parapet, jako by chtěl vyskočit na okno a uprchnout, ale pakse zadíval na přítomné a vykřikclass="underline" „Já se bojím, Margot! Zase mě přepadly halucinace… ” Markéta se dusila pláčem a šeptala:
„Ne, ne… ničeho se neboj… jsem u tebe… ”
Korovjevnepozorovaně a hbitě přistrčil Mistrovi židli a ten na ni těžce dosedl. Markéta poklekla, přitiskla se k nemocnému a ztichla. V rozčilení ani nepozorovala, že už není nahá, ale že má na sobě černý hedvábný plášť. Nemocný sklopil hlavu a upíral do země divoký, zachmuřený pohled. „Hm,” poznamenal po chvíli Woland, „pěkně ho zřídili.” Pakporučil Korovjevovi: „Rytíři, dejte mu napít.” Markétka domlouvala nemocnému rozechvělým hlasem: „Napij se! Máš strach? Věř, že ti pomůžou!” Mistr uchopil pohár a jedním douškem ho vyprázdnil, ale ruka se mu roztřásla tak, že pohár upustil a ten se u jeho nohou rozlétl na tisíc kousků. „Střepy znamenají štěstí,” zašeptal KorovjevMarkétě. „Podívejte, už přichází k sobě.” A opravdu, pohled nemocného se zklidnil. „Jsi to ty, Margot?” „Ano, ano, jsem to já,” ujišťovala ho.
„Dejte mu ještě napít!” nařídil Woland.
Po druhém poháru nočnímu hostu zajiskřily oči a vyjasnily se.„To už je lepší,” řekl mág a přivřel víčka. „Teď si můžeme klidně pohovořit… kdo jste?” „Momentálně nikdo,” odpověděl Mistr a trpce se pousmál.
„Odkud přicházíte?”
„Zkliniky. Jsem blázen,” přiznal se host.
Markéta se neudržela a znovu se rozplakala. Pakotřela slzy a vykřikla:
„To je hrozné! On je Mistr, pane, upozorňuji vás! Vyléčte ho, zasluhuje si to!” „Víte, s kým mluvíte?” vyptával se ho Woland. „A kde jste?” „Vím,” přisvědčil Mistr. „Můj soused v blázinci byl Ivan Bezprizorný. Vyprávěl mi o vás.” „Bodejť, jakby ne,” pokyvoval Woland, „měl jsem to potěšení setkat se s ním na Patriarchových rybnících. Divmě samého nepřipravil o rozum, když mi pořád dokazoval, že neexistuju. Ale vy věříte, že jsem to skutečně já?” „Nezbývá mi než věřit,” odpověděl příchozí. „To se ví, daleko jednodušší by bylo pokládat vásza pouhý výplod halucinace… ” Zarazil se a spěšně dodaclass="underline" „Promiňte… ” „Jestli je to pro vásjednodušší, poslužte si,” odpověděl zdvořile mág. „Ne, ne!” protestovala polekaně Markétka a tahala Mistra za rukáv. „Vzpamatuj se! To není žádná halucinace! On stojí opravdu před tebou!” Kocour se znovu vmísil do hovoru:
„Já vážně připomínám spíš výplod halucinace… Jen sí povšimněte mého profilu v měsíčním světle…” Vhupl do světelného pruhu a chtěl ještě cosi dodat, ale okřikli ho, a takjen zaskřehotaclass="underline" „Dobrá, dobrá, už mlčím, coby tichá halucinace… ” A ztichl. „Povězte mi, proč vám Markétka říká,Mistře’?” vyptával se mág. Tázaný s úsměvem vysvětlovaclass="underline"