Mistr a Markétka [cs]

„To je omluvitelná slabost. Příliš přecenila můj román.”

„Román? O čem?”

„O Pilátovi Pontském.”

Plamínky svíčekse znovu rozkomíhaly, roztřásly a nádobí na stole zařinčelo. Woland se bouřlivě rozchechtal, ale nikoho to nepřekvapilo. Kňour neznámo proč zatleskal. „O čem? O kom?” ujišťoval se znovu, když se dost nasmál, jako by nevěřil svým uším. „To je fantastické! V dnešní době? A to jste si nemohl zvolit lepší námět? Ukažte mi to svoje dílo,” a napřáhl ruku. „Bohužel, nemohu vám posloužit,” přiznal se Mistr, „já je totiž spálil.” „Nezlobte se, ale nevěřím vám,” namítl mág, „každý ví, že rukopisy obvykle dobře nehoří.” A otočil se ke Kňourovi.

„Dej sem román.” Kocour seskočil na zem a tu všichni zpozorovali, že seděl na objemném rukopisu. Popadl jeden exemplář a s úklonem ho podal Wolandovi. Markéta se roztřásla a znovu plačtivě vykřikla: „To je on! To je ten rukopis!” Pakse vrhla k Wolandovi a u vytržení volala: „Mocný, všemohoucí pane!” Mág uchopil rukopis, obracel ho v rukou, pakho odložil stranou a mlčky, bezúsměvu zkoumal nočního hosta. Ten náhle zneklidněl a rozesmutnil se. Vstal, lomil rukama, nervózně sebou poškubával a zmateně blekotal tváří v tvář vzdálenému měsíci: „Ani v noci při měsíčku nemám klid… Proč jste mě vyrušili? Ó bohové… ” Markéta zaryla nehty do nemocničního županu, přitiskla se k Mistrovi a úzkostlivě hořekovala: „Bože, jakto, že ti léknepomáhá?”

„Nevadí, nevadí,” šeptal Korovjeva otáčel se kolem nemocného, „ještě jeden pohár a já sisvámi přiťuknu… ” Pohár se zableskl v měsíčním světle, jako by mžikal, a účinekse brzy dostavil. Mistra vtlačili znovu na židli: tvářil se klidněji. „Všecko je jasné,” prohodil Woland a poklepal ukazovákem na rukopis. „Naprosto,” potvrdil kocour, který už zapomněl na své předsevzetí stát se tichou halucinací. „Osnova románu mi je teď úplně jasná. Co říkáš, Azazelo?” obrátil se k nemluvnému zrzkovi. „Říkám,” zahuhňal zrzek, „že by tě měli utopit.”

„Smilování,” žadonil kocour, „nevnukej mému veliteli podobnou myšlenku. Věř, že bych se ti každou noc zjevoval v měsíčním přísvitu jako tenhle ubohý Mistr a kýval bych na tebe, abysmě následoval. Jakby ti asi bylo, hm?” „Markétko,” začal mág, „čeho si dále žádáte?”

Markétě zajiskřilo v očích a zaprosila: „Směla bych mu něco pošeptat?” Když Woland přikývl, sklonila se k Mistrovu uchu. Bylo slyšet, jakjí odpovídá: „Ne, je pozdě. Nic už od života nečekám, jenom abych tě mohl vídat. Ale znovu tě varuju, odejdi včas, nebo zahyneš společně se mnou.” „Ne, já tě neopustím,” trvala na svém Markéta a obrátila se k Wolandovi: „Prosím, učiň, abychom se mohli vrátit do uličky na Arbatu k rozzářené lampě a aby všecko bylo jako dřív.” Nemocný se rozesmál, položil Markétě dlaň na rozcuchanou hlavu a řekclass="underline" „Neposlouchejte ji, ubožačku! V tom sklepním bytě už dávno bydlí někdo jiný a vůbec — v životě se nikdy nic přesně neopakuje… ” Přitiskl tvář k hlavě své ženy, objal ji a zamumlaclass="underline" „Ty moje chudinko… ty moje chudinko… ” „Že ne?” poznamenal mág. „Máte pravdu, ale přesto to můžeme zkusit.” A zavolaclass="underline" „Azazelo!” Vtom okamžiku se zřítil ze stropu vyjevený občan v košili a podvlékačkách, blízký šílenství. Na hlavě měl čepici a v ruce třímal kufr. Zděšením se třásl na celém těle a krčil se do dřepu. „Mogaryč?” zeptal se Azazelo spadlého z nebe.

„AloisMogaryč,” přisvědčil rozklepaný host.

„To vy jste si přečetl Latunského článeko Mistrově románu a napsal jste na autora udání, kde sdělujete, že u sebe přechovává zakázanou literaturu?” tázal se Azazelo. Občan zesinal a vyhrkly mu kajícné slzy.

„Přiznejte se, chtěl jste získat jeho byt?” zahuhňal co možná nejsrdečněji Azazelo. Vpokoji se ozval sykot rozzuřené kočky a Markéta zavřískala: „Já ti ukážu, co umí čarodějnice!” a začala drásat Mogaryčůvobličej. Vypuklo všeobecné pozdvižení.

„Co to má znamenat?” vykřikl trpitelsky Mistr. „Nedělej ostudu, Margot!” „Protestuju! To není žádná ostuda!” zaječel kocour. Markétu odtáhl Korovjev. „Zařídil jsem koupelnu,” křičel zkrvavený Mogaryč, drkotal zuby a celý bezsebe strachem začal mlít páté přesdeváté:

„…Malování… skalice… ” „To je správný, že jste zařídil koupelnu,” pochválil ho Azazelo, „Mistr potřebuje brát koupele… ” A pakkřikclass="underline"

„Ven!” Mogaryč se převrátil nohama vzhůru a takvyletěl otevřeným oknem. Mistr vykulil oči a šeptaclass="underline"

„Tohle je ještě lepší, než co vykládal Ivan!” Chvíli se vyjeveně rozhlížel a konečně se obrátil na kocoura: „Promiňte, to jste vy…” Zarazil se, protože nevěděl, jakse oslovují kocouři. „Vy… vy jste ten kocour, co jel tramvají?” „Já osobně,” přisvědčil polichoceně Kňour a dodaclass="underline" „Těší mě, jakzdvořile jednáte s kocourem. Lidé nám obvykle tykají, třebaže ani jeden z náss nimi nepil na bratrství.”

„Podle mého názoru nejste jen takobyčejný kocour…,” vysvětloval nejistě Mistr. „Ostatně, stejně mě z kliniky nepustí,” dodal nesměle k Wolandovi. „Co by vásnepustili!” uklidnil ho Korovjeva zamával nějakými papíry a knihou: „To je váš chorobopis?” „Ano…”

Korovjevjím mrskl do plamenů.

„Bezpapírů nejste nikdo, občan ani pacient,” řekl spokojeně. „A tohle je domovní kniha vašeho domácího?” „A… ano… ”

„Kdo je v ní zapsán? AloisMogaryč?” Korovjevfoukl na stránku. „Ták! Prosím, je pryč, jako by nikdy neexistoval.

Kdyby se domácí divil, řekněte, že se mu nejspíš něco zdálo.

Mogaryč? Žádný Mogaryč neexistoval!” Domovní kniha se mu vypařila z rukou. „Už ji má domácí v šuplíku.” „Jakjste správně podotkl,” poznamenal Mistr, překvapen Korovjevovou čistou prací, „bezpapírů není člověknikdo.

To se na mě zrovna hodí — nemám totiž žádné doklady.” „Pardon,” zavřeštěl Korovjev, „to jsou halucinace! Tady, prosím,” a podával mu legitimaci. Pakobrátil oči ke stropu a zašeptal sladce Markétě: „Račte si převzít svůj majetek, Markéto Nikolajevno.” S těmi slovy jí vtiskl do ruky sešit s ohořelým okrajem, uschlou růži, fotografii a zvlášť opatrně spořitelní knížku: „Deset tisíc, přesně tolik, kolikjste uložila. Nepotřebujeme se na nikom přiživovat.” „Ať mi raději tlapy upadnou, než abych se dotkl cizího,” vypískl kocour, nafoukl se jako holub a rejdil na kufru; pokoušel se nacpat dovnitř všecky kopie nešťastného románu. „A jedna legitimace, prosím,” pokračoval Korovjeva podal doklad Markétě. Pakse obrátil k Wolandovi a uctivě hlásiclass="underline" „Hotovo, maestro!” „To ještě není všecko,” namítl mág a vzhlédl od glóbusu, „kam poroučíte umístit vaši svitu, paní? Já osobně ji nepotřebuju.” Otevřenými dveřmi vtrhla dovnitř Nataša a volala: „Hodně štěstí, Markéto Nikolajevno!” Zakývala Mistrovi na pozdrava pakse znovu otočila k Markétě: „Já stejně věděla, kam chodíte.” „Služebné vědí všecko,” poznamenal kocour a významně zvedl tlapu. „Je omyl myslet si, že jsou slepé.” „Co bysráda, Natašo?” vyzvídala Markétka. „Vrať se hezky zpátky do vily.” „Markéto Nikolajevno, drahoušku,” zaúpěla Nataša a padla na kolena, „přimluvte se,” a zašilhala na Wolanda, „ať mi dovolí zůstat čarodějnicí. Nechci se vrátit zpátky do vily!

Nevezmu si ani inženýra, ani technika! Pan Jacquesmě včera požádal o ruku.” Rozevřela ruku sevřenou v pěst a ukazovala jakési zlaté mince. Markéta vzhlédla tázavě k mágovi a ten kývl hlavou. Nataša se vrhla své velitelce kolem krku, mlaskavě ji políbila a s vítězoslavným výkřikem vylétla oknem ven. Natašu vystřídal Nikolaj Ivanovič. Objevil se ve své normální lidské podobě, ale mračil se jako nebe před bouřkou a vůbec se tvářil podrážděně. „Toho propustím se zvláštním potěšením,” řekl mág a s odporem si ho prohlížel, „opravdu, jenom tu překážel.” „Žádám, abyste mi napsal potvrzení,” spustil neúprosně Nikolaj Ivanovič a divoce se rozhlížel, „aby bylo jasné, kde jsem strávil noc.” „A nač je potřebujete?” zeptal se přísně kocour.