„Chci je předložit na milicí a pakmanželce,” prohlásil zarytě host. „Podobná potvrzení obvykle nevystavujeme,” namítal nasupeně kocour, „ale pro vásuděláme výjimku.” Než se Markétin soused vzpamatoval, nahá Hela už seděla u psacího stroje a Kňour jí diktovaclass="underline" „Potvrzujeme, že držitel tohoto dokladu, Nikolaj Ivanovič, strávil uvedenou noc na plese u satana, kam byl násilím dovlečen ve funkci dopravního prostředku… totiž… Helo, napiš,čuníka’ a dej to do závorky. Podpiskňour.” „A datum?” zapištěl Nikolaj Ivanovič.
„Datum tam nedáme, datované potvrzení by bylo neplatné,” vysvětloval kocour a naškrábl v dolním rohu podpis. Pakodkudsi vylovil razítko, dýchl na ně jaksepatří, obtiskl na papír slovo „zaplaceno” a podal potvrzení Nikolaji Ivanoviči.
Markétin soused nenávratně zmizel a na jeho místě stanul další nečekaný host. „Kdo je tohle?” otázal se štítivě mág a zastínil si tvář před světlem. Varenucha zavzdychal a řekl tiše, hlavu sklopenou:
„Pusťte mě zpátky, nedokážu být upírem. Tenkrát jsme s Helou Rimskému přivodili málem infarkt. A pak, nejsem ani trochu krvelačný. Pusťte mě!” „Co to plácá?” zeptal se Woland a svraštil obočí. „Jaký Rimský? Co je to za nesmysl?” „Neračte se znepokojovat, maestro,” ozval se Azazelo a otočil se k Varenuchovi: „Po telefonu se nemá lidem nadávat ani lhát. Jasné? Už to víckrát neuděláte?” Varenuchovi ze samé radosti přeskočilo, celý se rozzářil a nevěděl, co mluví: „Při Bohu vše… totiž chtěl jsem říct… Vaše Ve… hned po obědě… ” Tiskl ruce na prsa a prosebně hleděl na Azazela. „Dobrá. Marš domů!” prohlásil ryšavec a Varenucha se rozplynul ve vzduchu. „A nyní mě nechte s nimi samotného,” poručil Woland a ukázal na Mistra a Markétu. Jeho příkazbyl hbitě vykonán. Mág chvíli mlčel a pakse obrátil k Mistrovi: „Takvy tedy chcete zpátky do sklepa? A co psaní? A všecka vaše přání, inspirace?” „Nemám už žádná přání ani inspiraci,” odpověděl Mistr, „nic z okolního světa mě nezajímá, jen ona,” a znovu položil
Markétě ruku na hlavu, „zlomili mě, je mi smutno a chci zpátky do sklepa.” „A co váš román o Pilátovi?”
„Nenávidím ho,” vyhrkl Mistr, „příliš jsem kvůli tomu románu trpěl.” „Zapřísahám tě,” prosila lítostivě Markétka, „nemluvtakhle. Proč mě trápíš? Víš dobře, že jsem do toho románu vložila celý svůj život.” Pakdodala, obrácená k mágovi: „Neposlouchejte ho, maestro, je příliš zdeptaný.” „Mnoho věcí zasluhuje, aby se o nich psalo, nemyslíte?” naléhal Woland. „Jestliže jste vyčerpal pilátovské téma, pusťte se třeba do Aloise…” Mistr se usmál.
„Toho Blátošlapa by mi stejně neotiskli a pak, není natolikzajímavý.” „A čím se hodláte živit? Takhle z vásbude žebrák… ”
„Nevadí,” odpověděl Mistr, přitáhl k sobě Markétu, objal ji kolem ramen a dodaclass="underline" „Až dostane rozum, opustí mě.” „Nemyslím,” procedil mezi zuby mág a pokračovaclass="underline" „Autor, který napsal román o Pilátovi, chce utéct do sklepa, usadit se u lampy a třít bídu s nouzí?” Markéta se Mistrovi vytrhla a prohlásila vášnivě:
„Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Naslibovala jsem mu ty nejlákavější věci, ale on odmítl.” „Vím, co jste mu šeptala,” namítal Woland, „ale to není to nejlákavější. Tvrdím,” a obrátil se s úsměvem k Mistrovi, „že váš román vám způsobí ještě mnohá překvapení.” „To je smutné,” odpověděl Mistr.
„Naopak, na tom není nic smutného,” vedl mág svou, „že v budoucnu vásuž nečeká žádná pohroma. Taktedy, Markéto Nikolajevno, vaše přání je splněno. Nebo máte ještě nějaké další požadavky?” „Co vásnapadá, pane!”
„Přijměte ode mě na památku malý dárek,” a vytáhl zpod polštáře malou zlatou podkovu, posázenou diamanty. „Ne, díky, proč byste mi měl něco dávat?”
„Chcete se hádat?” zeptal se s úsměvem mág.
Protože neměla u pláště kapsy, zabalila podkovu do ubrousku a svázala do uzlíku. Pakse ohlédla tázavě na okno, ozářené měsícem, a prohodila: „Nechápu jedno: tady je stále půlnoc a ve skutečnosti by mělo být vlastně ráno?” „Sváteční noc je příjemné trochu prodloužit,” vysvětloval mág. „Taktedy hodně štěstí!” Vztáhla k němu prosebně ruce, ale neodvážila se přiblížit a jen tiše zvolala: „Buďte zdráv!”
„Na shledanou,” řekl Woland.
Markétka zahalená do černého pláště a Mistr v nemocničním županu vyšli do předsíně, kde hořela svíce a kde je očekávala Wolandova svita. Mířili ke dveřím, Hela nesla kufr s románem a veškerým Markétiným majetkem a kocour jí pomáhal. U dveří bytu se Korovjevodpoklonkoval a zmizel a ostatní je vyprovázeli na chodbu. Byla prázdná. Když minuli odpočívadlo ve druhém patře, cosi tlumeně zazvonilo, ale nikdo si toho nevšiml. Schodiště č. 6 končilo u domovních dveří. Azazelo foukl do vzduchu, a sotva vyšli na dvůr, kam nedopadalo měsíční světlo, zahlédli na prahu chlapíka v holínkách a čepici: spal jako zabitý. Před domem stál velký černý vůzs vypnutými reflektory a za předním sklem se matně rýsovala havraní hlava. Když se chystali nasednout, Markéta zoufale, přidušeně vykřikla: „Božínku, já ztratila podkovu!”
„Sedněte si zatím do vozu a počkejte na mě,” navrhl Azazelo. „Hned jsem zpátky, jen zjistím, co v tom vězí.”
A zmizel ve dveřích. Jakse později ukázalo, chvíli předtím, než Markétka a Mistr s doprovodem sešli ze schodů, vyklouzla z bytu č. 48, který byl o patro níž hned pod bytem zlatnice, drobná žena s bandaskou a nákupní kabelou. Byla to vzpomínaná Anuška, která ve středu, k Berliozově smůle, rozlila u turniketu olej.
Nikdo neměl ponětí, co Anuška dělala v Moskvě a čím se živila, a nikdo se to nikdy nedozví. Byla známá tím, že jste ji denně mohli vídat s nákupní taškou hned v hokynářství, hned na trhu, před domem nebo na schodech a nejčastěji v kuchyni bytu č. 48, kde bydlela. Ještě víc proslula tím, že kdekolivse objevila, okamžitě tam vypukl skandál, a vysloužila si proto přezdívku Morová rána. Morová rána vstávala kdovíproč časně a dnesji to vyhnalo z postele dokonce uprostřed noci, pár minut po dvanácté.
Otočila klíčem v zámku a nejprve vystrčila nosa pakse protáhla dveřmi a ty za ní zaklaply. Právě když se chystala seběhnout ze schodů, o patro výš bouchly dveře, kdosi pádil po schodech, vrazil do ní, až odletěla stranou a uhodila se do hlavy o stěnu. „Kam tě čerti nesou jen takv podvlíkačkách?” zavřískla a hladila si temeno. Neznámý chlapíkv podvlíkačkách a v čepici, s kufrem v ruce, ospale blábolil, oči zavřené: „Vana… skalice… a jenom co stálo malování… ” Pakse rozbrečel a vybafclass="underline" „Ven!” Vrhl se — ne, seběhl pouze dolů po schodech a pakzpátky k rozbitému oknu. Udělal přemet a po hlavě vylétl na dvůr. Anuška dokonce zapomněla na svou bouli, vyjekla a přiskočila k oknu. Lehla si na břicho a vystrčila hlavu. Čekala, že uvidí na asfaltu v záři lucerny rozpláclou mrtvolu s kufrem v ruce. Ale prostranství bylo prázdné. Nezbývalo než předpokládat, že ten podivný mátožný člověkvylétl z domu jako ptáče a nenechal po sobě nejmenší stopu. Anuška se pokřižovala a pomyslela si: To určitě vypadl z padesátky… Nadarmo lidi nesejčkujou… To je mi povedenej kvartýr! Nestačila to ani pořádně rozebrat, protože nahoře znovu klaply dveře a někdo běžel po schodech dolů. Přikrčila se ke stěně a zahlédla jakéhosi důstojného občana s bradkou, a jakse zdálo, s poněkud prasečím obličejem. Mihl se kolem, podobně jako jeho předchůdce vylétl oknem a vůbec ho nenapadlo rozplácnout se na asfaltu jako placka. Anuška zapomněla, kam měla namířeno, a číhala na chodbě, křižovala se, vzdychala a vedla samomluvu. Zanedlouho následoval třetí, bezvousý a pečlivě vyholený, s košilí přeskalhoty, a zmizel stejným způsobem. Ke cti Anušky musíme dodat, že byla zvědavá a rozhodla se vyčkat dalších zázraků. Dveře o patro výš znovu vrzly a dolů po schodech sestupovala, už nepádila, normálním krokem celá společnost. Anuška odskočila od okna, rozběhla se dolů ke dveřím vlastního bytu, rychle odemkla a schovala se za dveřmi.