Přízračné nevidoucí zlaté sochy jako by vzlétly se vztaženýma rukama k obloze. Ale nebeský oheň se okamžitě schoval a silné hromobití zahnalo zlaté modly znovu do tmy. Zabubnoval lijáka bouře přerostla v uragán. Poblíž mramorové lavičky v zahradě, kde před polednem rozmlouval prokurátor s veleknězem, skolil bleskza hromového rachotu, který připomínal dělový výstřel, cypřiš, jako by to byla třtina.
Spolu s vodní tříští a krupobitím zanesl vichr na kolonádu mezi sloupy servané růže, plátky magnólií, větvičky a písek. Uragán bičoval zahrady. Vtu chvíli se mezi sloupovím zdržoval jediný člověkprokurátor. Neseděl tentokrát v křesle, ale ležel na lehátku u nízkého stolku, na kterém stály mísy s pokrmy a víno ve džbánech.
Protější lehátko bylo prázdné. U Pilátových nohou se rozplizla krvavě rudá louže a vedle se válely střepy rozbité amfory.
Sluha, který těsně před bouří prostíral k večeři, znejistěl před prokurátorovým pohledem, zneklidnět, že snad v něčem svému pánovi nevyhověl, a prokurátor ze vzteku rozbil džbán o mozaikovou podlahu. Přitom procedil mezi zuby:
„Proč se mi nepodíváš do očí, když prostíráš? Ukradl jsi snad něco?” Černá tvář afrického otroka zesinala a v očích se mu mihl záblesksmrtelného strachu. Otrokse roztřásl jako osika a divnerozbil další džbán. Ale vladařůvhněvvyprchal stejně rychle, jako se objevil. Afričan se sklonil, aby sebral střepy a vytřel louži, ale Pilát jen mávl rukou a otrokse vzdálil. Louže se červenala dál na podlaze. Venku běsnil uragán a černý sluha se ukrýval ve výklenku, kde stála alabastrová socha nahé ženy se skloněnou hlavou. Bál se přijít prokurátorovi na oči, aby něco nepokazil, ale zároveň se střežil propást okamžik, až ho vladař zavolá. Správce Judeje ležel na lehátku v bouřkovém přítmí, naléval si sám víno do poháru, upíjel dlouhými doušky, občasuštipoval drobty chleba a polykal je. Pakzase vysál ústřici, rozžvýkal citrón a znovu pil. Vhukotu vody, burácení hromu, který hrozil rozčísnout střechu paláce, a v návalu krupobití, které bubnovalo na schody kolonády, zanikalo prokurátorovo mumlání: Pilát mluvil sám se sebou. Kdyby nestálé záblesky nebeského ohně vytrvaly déle, každý by mohl zahlédnout obličej s očima zarudlýma bděním posledních nocí a vínem a všiml by si prokurátorova výrazu. Pilát střídavě pozoroval dvě bílé růže, utonulé v krvavé louži, a zahradu, kde poletovala vodní tříšť a písek.
Tvářil se, jako by někoho netrpělivě očekával. Po chvíli dešťová clona viditelně prořídla a zuřivý uragán zeslábl. Větve už nepraskaly a nepadaly na zem. Hromobití a blesky ustávaly. Nad Jeruzalémem se prostřelo obyčejné našedlé mračno, které patřilo k zadnímu voji a vystřídalo hrozivě nafialovělou plachtu s bílým okrajem. Bouře postupovala k Mrtvému moři.
Ted’ už se dalo odlišit šumění deště a hukot vody, která stékala ze žlabů a valila se přímo po schodišti, kudy toho dne sestupoval prokurátor na prostranství, aby vyhlásil rozsudek. Nakonec se ozvalo zurčení vodotrysku zaniklé v bouři.
Obloha se vyjasňovala: v šedém závoji plujícím na východ se objevily modré trhliny. Vtom Pilát rozeznal v pleskání slábnoucího deště vzdálený hlahol polnic a dusot několika set kopyt. Pohnul se a jeho tvář ožila. Ala se vracela z Golgoty. Podle zvuku právě v tu chvíli protínala náměstí, kde byl vyhlášen rozsudek. Konečně zaslechl dlouho očekávané kroky a dupot na schodišti, které vedlo k horní terase před kolonádou. Vzpřímil se a oči mu radostně zajiskřily. Mezi dvěma mramorovými lvy se nejprve vynořila hlava v kápi a pakpostava muže v promáčeném, na tělo přilepeném plášti. Byl to týž muž, který si před vynesením rozsudku šeptal s prokurátorem v palácové komnatě a který při popravě seděl na třínohé stoličce a pohrával si s proutkem. Aniž se vyhýbal loužím, přešel na terasu, vstoupil na mozaikovou podlahu kolonády, zvedl ruku na pozdrava pronesl jasným, příjemným hlasem: „Buď zdráva dobré mysli, prokurátore!” Mluvil latinsky. „Bohové!” zvolal Pilát. „Na tobě není nitka suchá! Takový uragán! Okamžitě běž dál do vnitřních pokojů a převleč se.
Udělej mi tu radost.” Muž shodil kápi, obnažil hlavu s mokrými, k čelu přilepenými vlasy, vykouzlil na vyholeném obličeji zdvořilý úsměva odmítl. Tvrdil, že podobný deštíkmu nemůže ani v nejmenším uškodit. „Nechci nic slyšet,” zarazil ho Pilát a tleskl do dlaní. Přivolal tím ukryté sluhy a poručil, aby se o muže postarali a pakhned nosili na stůl teplé pokrmy. K tomu, aby si vysušil vlasy, převlékl se, přezul a vůbec se dal do pořádku, potřeboval muž v kápi velmi málo času. Brzy se objevil na kolonádě v suchých sandálech, suchém purpurovém vojenském plášti a s přihlazenými vlasy. Mezitím se slunce navrátilo do Jeruzaléma, a dřívnež utonulo ve Středozemním moři, vysílalo na rozloučenou poslední paprsky prokurátorovu nenáviděnému městu a zlatilo schodiště před kolonádou. Fontána se vesele rozezpívala, holubi vyhopkovali na písek, vrkali, přeskakovali zlomené větvičky a vyzobávali cosi z mokrého písku. Rudá louže zmizela, střepy byly odklizeny a na stole se kouřilo z mísy masa. „Očekávám prokurátorovy příkazy,” řekl příchozí a přistoupil ke stolu. „Nic neuslyšíš, dokud neulehneš a nenapiješ se vína,” odpověděl laskavě Pilát a pokynul na prázdné lehátko. Muž poslechl a sluha mu naplnil pohár hustým červeným vínem.
Druhý otrokse pozorně sklonil nad prokurátorovým ramenem a nalil mu vrchovatou číši. Pakse na hostitelůvpokyn sluhové vzdálili. Pokud příchozí jedl a pil, Pilát usrkával víno a sledoval zpod víčekhosta. Byl to muž středních let, s čistým a příjemným kulatým obličejem a masitým nosem. Měl vlasy neurčité barvy; jakschly, postupně světlely. Bylo těžké uhodnout, jaké je národnosti. Charakterizoval ho dobrácký výraz, který všakporušovaly oči, nebo spíš pohled, jaký upíral na svého společníka. Zapadlé oči obyčejně skrýval za přivřenými, podivně vyboulenými víčky. V úzkých štěrbinách se tajilo dobrácké šibalství. Dalo se předpokládat, že prokurátorůvhost má smysl pro humor. Chvílemi všaknáhle mizel z jeho očí čtveračivý zábleska muž se vpíjel pohledem do tváře svého společníka, jako by chtěl objevit na jeho nose neznatelnou skvrnku. To trvalo jen okamžik. Pakopět přivíral víčka, štěrbiny očí se zúžily a znovu v nich proskočil potutelně dobrácký výraz. Neodmítl ani druhý pohár vína, se zřejmou rozkoší vysál několikústřic, ochutnal vařenou zeleninu a snědl kousekmasa.
Když dojedl, pochválil víno: „Výborný druh. Není to náhodou falernské?”
„Třicetileté, caecubské,” vysvětloval blahosklonně prokurátor. Host s rukou na srdci odmítl další pokrmy a prohlásil, že je syt. Pilát si znovu nalil a host následoval jeho příkladu. Oba odlili trochu vína ze svých pohárů do mísy s masem, Pilát pozvedl číši a zvolal hlasitě: „Buďme zdrávi a hlavně ty buď zdráv, Césare, otče Římanů, nejdražší a nejlepší ze všech!” Když dopili, Afričané odnesli mísy a na stole zůstalo jen ovoce a amfory. Na vladařůvpokyn se pakvzdálili a Pilát se svým hostem na kolonádě osaměli. „Rád bych slyšel,” začal prokurátor polohlasně, „jaká je nálada ve městě.” Bezděčně pohlédl do dálky, kde dole pod terasovitými zahradami paláce hořela sloupořadí i rovné střechy v zapadajícím slunci. „Soudím, prokurátore,” odpověděl host, „že nálada v Jeruzalémě je uspokojivá.”
„Takže můžeš zaručit, že už nehrozí nepokoje?” „Jistá je jen jediná věc na světě,” prohlásil host a vlídně pohlédl na prokurátora, „a to moc velkého Césara.” „Ať mu bohové darují dlouhý život,” přizvukoval Pilát, „a obecný mír!” Odmlčel se a pakpokračovaclass="underline" „Domníváš se tedy, že můžeme odvolat vojsko?”