A to všecko za jedinou noc? Dnes?” „Nicméně ho zabijí právě dnes,” opakoval tvrdošíjně Pilát. „Cítím to! Neznám jediný případ, že by mě moje tušení zklamalo.” Přitom mu křečovitě škubalo ve tváři a zamnul si ruce. „Jakporoučíš,” řekl odevzdaně host, vzpřímil se a náhle se zeptal přísně: „Taktedy říkáš dnes, vladaři?” „Ano,” přisvědčil Pilát, „a spoléhám plně na tebe. Znám dobře tvoji obdivuhodnou svědomitost.” Host si utáhl těžký opasekpod vojenským pláštěm a rozloučil se slovy: „Vzdávám čest prokurátorovi! Buď zdráva dobré mysli!”
„Ach ano,” zvolal polohlasně Pilát, „málem bych zapomněl! Jsem ti něco dlužen…” Velitel na něho překvapeně pohlédl. „Nevím, že by mi prokurátor něco dlužil.” „Jakže? Když jsem vjížděl do Jeruzaléma… Vzpomínáš na davžebráků… Chtěl jsem jim hodit peníze a žádné jsem u sebe neměl. Vypůjčil jsem si od tebe…” „Ó, to nestojí za řeč! Taková maličkost…”
„Musíme myslet i na maličkosti.” Otočil se, uchopil plášť přehozený přesopěradlo křesla, které stálo za ním, vylovil z podšívky kožený měšec a podal hostu. Ten ho s úklonou přijal a ukryl pod plášť. „Ještě dnesv noci,” nařizoval vladař, „očekávám tvé zprávy o pohřbu a současně o případu Jidáše Iškariotského. Dnesv noci, slyšíš, Afranie! Stráže dostanou příkaz, aby mě vzbudily, až se objevíš. Čekám tě.” „Vzdávám prokurátorovi čest,” pozdravil velitel tajné služby, otočil se a odcházel z kolonády. Bylo slyšet, jakmu skřípe pod nohama mokrý písek, pakse rozlehly jeho těžké kroky na mramorovém prostranství mezi lvy, později nohy zmizely, za nimi trup a nakonec kápě. Teprve teď Pilát zpozoroval, že slunce zapadlo a zešeřilo se.
26
POHŘEB
Snad právě vinou soumraku se prokurátor změnil k nepoznání. Jako by náhle zestárl, shrbil se a zneklidnět. Jednou se dokonce ohlédl a trhl sebou při pohledu na křeslo, kde ležel přesopěradlo přehozený plášť. Blížila se sváteční noc a ve hře večerních stínů se unavenému vladaři nejspíš zdálo, že kdosi sedí v prázdném křesle. Malověrně se dotkl pláště, ale látka mu vyklouzla z prstů. Pobíhal sem a tam po kolonádě, mnul si ruce, chvílemi běžel ke stolu a popadl číši, občasse zastavil a nepříčetnýma očima pozoroval mozaikovou podlahu, jako by z ní chtěl cosi vyčíst. Dnesho už podruhé přepadl podivný smutek. Mnul si rukou spánek, kde byla po ďábelské bolesti jen tupě trnoucí vzpomínka, a snažil se zoufale vypátrat příčinu své duševní trýzně. Brzy pochopil, ale snažil se oklamat sám sebe. Bylo mu jasné, že dnešního dne cosi nenávratně ztratil a teď to chce napravit drobnými, zbytečnými a hlavně opožděnými činy.
Namlouval si, že tyto večerní skutky jsou stejně důležité jako ranní rozsudek, ale právě to se mu nedařilo. Při jednom obratu se prudce zastavil a hvízdl. Odpověděl mu z večerního šera bouřlivý hluboký štěkot a ze zahrady vyběhl na kolonádu obrovský pesse špičatýma ušima a šedou srstí, v obojku se zlatým kováním. „Bango, Bango!” vykřikl slabě prokurátor. Pesse vztyčil na zadní tlapy, přední položil pánovi na ramena, divho nepovalil na zem, a olízl mu tvář. Vladař usedl do křesla.
Bango s vyplazeným jazykem se uvelebil u jeho nohou a rychle oddechoval. Radostný zákmit v psích očích prozrazoval, že bouřka, jediné, čeho se nebojácné zvíře bálo, skončila.
Současně pesvychutnával blažený pocit, že smí ležet tady, u nohou svého pána, kterého miloval, uznával a kterého pokládal za nejmocnějšího na světě, vládce všech lidí. Jeho zásluhou se i on sám považoval za privilegovanou, nadřazenou a výjimečnou bytost. Ale sotva ulehl u jeho nohou, vycítil, že pána postihlo neštěstí. Nepotřeboval mu přitom ani pohlédnout do obličeje, jen upíral pohled do zšeřelé zahrady. Potom vyskočil, obešel ze strany křeslo, položil přední tlapy a hlavu prokurátorovi na kolena a zamazal mu cípy pláště mokrým pískem. Chtěl svého pána zřejmě utěšit a ujistit ho, že spolu s ním bude čelit neštěstí. Pokoušel se to vyjádřit i oddaným pohledem a nastraženýma ušima. Takoba, psa i člověka, kteří se navzájem milovali, zastihla na kolonádě sváteční noc. Prokurátorůvhost měl plné ruce práce. Sotva opustil horní terasu před kolonádou, sestoupil po schodišti na další terasu a odbočil vpravo k vojenskému táboru, který se rozkládal na území paláce. Ubytovaly se tu dvě centurie, které přitáhly spolu s prokurátorem před svátky do Jeruzaléma. Současně zde sídlila tajná stráž, která podléhala našemu hostu. Muž v kápi se tu nezdržel dlouho, nejvýš deset minut. Pakvyjely ze dvora tři vozy naložené nejrůznějším nářadím a sudem s vodou. Doprovázelo je patnáct jezdců v šedých pláštích.
Vozy s doprovodem vyjely zadní branou z území paláce, zamířily na západ, projely městskou bránou v hradební zdi a vydaly se po úzké cestě k betlémské silnici a po ní dál na sever.
Dorazily na křižovatku u Hebronské brány a pustily se po jaffské cestě, kudy šel ve dne průvod s odsouzenci. V tu dobu se už setmělo a na oblohu se vyhoupl měsíc. Brzy poté, co vozy s doprovodem vyjely z brány, opustil území paláce i prokurátorůvhost na koni, zahalen do tmavého obnošeného chitónu. Zamířil nikolivza město, ale naopakdo města. Za chvíli už jste ho mohli vidět, jakpřijíždí k Antoniově pevnosti, která se rozkládala na severu v bezprostřední blízkosti velkého chrámu. Zde pobyl host rovněž krátce a pakjste mohli objevit jeho stopu v křivolakých a spletitých uličkách Dolního Města. Sem dojel na mezku. Vyznal se dobře ve městě, a proto lehce našel příslušnou ulici. Jmenovala se Řecká, bylo v ní několikřeckých krámků a v jednom se prodávaly koberce. Právě u toho krámku muž v kápi zastavil mezka, slezl a přivázal ho ke kruhu přede dveřmi. Krámekuž byl zavřený. Muž vešel brankou, která sousedila s dveřmi krámku, na čtvercový dvorek, sevřený do podkovy kůlnami. Zahnul za roh, ocitl se u kamenné terasy obytného domku porostlého břečťanem a rozhlédl se. V domku i v sousedních kůlnách byla tma, domácí ještě nerozžehli svítilny. Zavolal přitlumeně: „Niso!”
Vodpověď zaskřípaly dveře a na terase se objevila ve večerním soumraku mladá žena bezzávoje. Naklonila se přeszábradlí a neklidně pátrala v šeru, kdo to přišel. Když poznala příchozího, mile se usmála, kývla hlavou a zamávala. „Jsi sama?” zeptal se tiše řecky Afranius.
„Sama,” zašeptala žena na terase, „muž odjel ráno do Kaisareje.” A s pohledem na dveře dodala šeptem: „Ale služka je doma.” Pakho vybídla pokynem ruky, aby vešel. Afraniusse rozhlédl a vystoupil po kamenných schůdcích. Oba zmizeli v domku. Zde se host zdržel neobyčejně krátce, nejvýš pět minut. Když sestupoval z terasy, stáhl si kápi až na oči a teprve pakvyšel na ulici. Tou dobou v domech rozsvěcovali lampy, v ulicích vládl předsváteční ruch a Afraniusna mezku splynul s davem chodců a jezdců. Nikdo neví, kam vedly jeho další kroky. Žena, kterou oslovoval „Niso”, se po jeho odchodu začala kvapně převlékat. Třebaže ve ztemnělém pokoji těžko hledala potřebné kusy oděvu, nerozsvítila ani nezavolala služku.