„Nechci, nemám hlad,” odmítal host.
„Proč lžeš?” zeptal se ho tiše Pilát. „Celý den jsi nevzal nic do úst, a možná déle. No dobrá, když nechceš, nejez. Dal jsem tě zavolat, abysmi ukázal svůj nůž.” „Vojáci mi ho odebrali, když mě sem vedli,” vysvětloval Matouš a dodal nevrle: „Vraťte mi ho, musím ho odevzdat majiteli, je ukradený.” „Proč jsi ho ukradl?”
„Abych mohl přeřezat provazy,” odpověděl.
„Marku!” zvolal prokurátor a centurio vystoupil na kolonádu. „Dej sem jeho nůž.” Krysobijce vytáhl z jednoho ze dvou pouzder, která mu visela u pasu, špinavý nůž na chleba a podal ho Pilátovi.
Sám se opět vzdálil. „Jakjsi k němu přišel?”
„Sebral jsem ho v pekařském krámku u Hebronské brány. Jakse vejde do města, hned vlevo.” Pilát si prohlížel široké ostří, bůhvíproč zkoušel, jeli nůž nabroušený, a pakřekclass="underline" „O nůž se neboj, bude vrácen majiteli. Potřebuji od tebe něco jiného — ukaž mi svitek, co nosíš u sebe a kam jsi zapisoval Ješuova slova.” Matouš na něj nenávistně pohlédl a ušklíbl se, až se jeho obličej proměnil v jedinou odpudivou grimasu. „Chcete mě připravit i o to poslední, co mám?” zeptal se. „Neřekl jsem ti,dej mi svitek’,” poučoval ho vladař, „ale jen,ukaž’.” Muž zalovil za košilí a po chvíli vytáhl pergamenový svitek. Prokurátor jej vzal do ruky, rozvinul na světle, rozprostřel mezi svícny a s přimhouřenýma očima začal zkoumat téměř nečitelné černé klikyháky. Bylo obtížné rozluštit ty hrbolaté řádky. Vladař napínal zrak, skláněl se nad pergamenem a přejížděl prstem jednotlivé řádky. Nakonec se ujistil, že záznam tvoří řetěznesouvislých výroků, dat, hospodářských poznámeka básnických úryvků. Sem tam něco rozeznaclass="underline" „…Smrt neexistuje…” „Včera jsme pojídali sladké jarní bakkuroty…” Pilát četl s obličejem zkřiveným napětím a s přimhouřenýma očima: „… Spatříme nezkalený tokřeky života…” „Lidstvo bude vzhlížet skrze průzračný křišťál k slunci…” Vtom se zimničně roztřásl. Mezi posledními řádky rozluštil slova: „…není větší chyby nad… zbabělost…” Svinul pergamen a podal ho kvapně Matoušovi.
„Vem si to,” pobídl ho a za chvíli dodaclass="underline" „Jsi, jakvidím, vzdělaný člověk. Co by sestoulal po světě sám v žebráckých hadrech, bezpřístřeší? Mám v Kaisareji obsáhlou knihovnu, jsem nesmírně bohatý a chci tě vzít do své služby. Budeš studovat a střežit papyrusy, budeš syt a oblečen.” Matouš vstal a odpověděclass="underline"
„Nechci k tobě do služby.”
„A proč?” otázal se prokurátor a tvář mu zbrunátněla. „Jsem ti snad odporný… bojíš se mě?” Na mužově tváři se znovu objevil zlomyslný škleb a Lévi vysvětlovaclass="underline" „Ne já tebe, ale ty mě by sesbál. Nebude to pro tebe lehké, dívat se mi do tváře poté, co jsi ho usmrtil.” „Mlč!” okřikl ho Pilát, „a vezmi si peníze.”
Muž zavrtěl odmítavě hlavou a vladař pokračovaclass="underline"
„Vím, že se považuješ za Ješuova učedníka. Vězvšak, že sisneosvojil nic z jeho učení. Kdyby tomu bylo tak, určitě bysode mne něco přijal. Pamatuj, jakpřed smrtí prohlásil, že nikoho neobviňuje.” Zvedl ukazováka tvář mu křečovitě poškubávala. „Sám by bezváhání ode mne něco přijal. Ty jsi nemilosrdný, a on takový nebyl. Kam chceš teď jít?” Matouš přiskočil ke stolu, opřel se o něj oběma rukama, hltal planoucíma očima prokurátora a šeptaclass="underline" „Věz, vladaři, že zabiju v Jeruzalémě jistého člověka. Říkám ti to jen proto, abysvěděl, že ještě poteče krev.” „Sám dobře vím, že poteče,” přitakal Pilát. „Tvoje slova mě nepřekvapují. To hodláš nejspíš zabít mě?” „To se mi nepodaří,” odpověděl Matouš a vycenil zuby v úsměvu. „Nejsem takový hlupák, abych na něco podobného pomýšlel. Zbytekživota obětuju myšlence zabít Jidáše Iškariotského.” Vprokurátorových očích se mihl vítězoslavný záblesk. Pokynul Matoušovi, aby přistoupil blíž, a tiše mu sděliclass="underline" „Stím si nelam hlavu, to se ti nepodaří. Věz, že Jidáše právě dnešní noci zavraždili.” „Kdo to udělal?”
„Nebuď žárlivý,” konejšil ho Pilát s úsměvem a mnul si ruce. „Obávám se, že měl víc příznivců, nejen tebe.” „Kdo ho zabil?” opakoval šeptem Matouš.
Pilát odpověděclass="underline" „Já, slyšíš, já ho zabil.”
Matouš otevřel ústa a s očima vyvalenýma sledoval prokurátora, který tiše pokračovaclass="underline" „Není to samozřejmě mnoho, ale aspoň něco jsem udělal.” A dodaclass="underline" „Takco, teď už ode mne nějaký dar přijmeš?” Matouš se zamyslel a nakonec obměkčen prohlásiclass="underline" „Poruč, aby mi vydali kusčistého pergamenu.” Za hodinu už nebylo po Matoušovi v paláci ani vidu, ani slechu.
Ranní ticho rušily pouze tlumené kroky stráží v zahradách. Měsíc valem bledl a na protějším obzoru se vyhoupla jitřenka, podobná bělavé skvrně. Svícny dávno pohasly. Vladař ležel na lůžku, ruku pod hlavou, a tiše oddechoval. Vedle spal Banga. Takpřivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský.
27
ZKÁZA BYTU Č. 50
Když Markétka dospěla k zavěrečným slovům kapitoly „Takpřivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský”, už se rozednívalo. Bylo slyšet, jakna dvorku v korunách vrby a lípy se po ránu vesele hašteří vrabci. Vstala a protáhla se. Teprve teď cítila, jakje celá rozlámaná a jakstrašně se jí chce spát. Kupodivu, jinakpociťovala v duši klid. Myšlenky plynuly spořádaně a vůbec jí nevadilo, že strávila noc u pekelných mocností.
Neděsily ji vzpomínky na gala plesu satana ani na Mistrůvzázračně rychlý návrat, nepřekvapovalo ji, že román vznikl z hromádky popela, ani že ve sklepním bytě v uličce blízko Arbatu je všechno na svém místě po tom, co byl odtud vyhnán udavač AloisMogaryč. Prostě setkání s Wolandem ji psychicky nijaknepříznivě neovlivnilo. Všecko bylo tak, jakmá být. Odešla do sousedního pokojíku, přesvědčila se, že Mistr spí tvrdým hlubokým spánkem, zhasla teď už zbytečnou stolní lampičku, natáhla se na úzkou pohovku, která stála u protější stěny, a přikryla se starou roztrhanou pokrývkou. Za okamžikusnula a toho rána se jí nezdály žádné sny. V pokojích se rozhostilo ticho, stejně jako v celém domku i v tiché zastrčené uličce. Tou dobou, totiž v sobotu časně ráno, nespalo celé jedno patro v jisté moskevské instituci. Okna vedoucí na velké asfaltové prostranství, pravidelně omývané a zametané pomocí speciálních strojů, které bzučivě popojížděly sem a tam, zářila jasným světlem, které prořezávalo ranní šero. Celé patro bylo zaměstnáno Wolandovým případem a ve všech kancelářích se svítilo. Po pravdě řečeno, případ byl jasný už ad včerejška, to je od pátku. Nezbývalo než zavřít Varieté, kde zmizelo celé vedení a kde se den předtím děly další nepřístojnosti při povedené seanci černé magie. Jenomže po celou tu dobu nepřetržitě přicházely do bdícího patra nové a nové materiály. Vyšetřování toho odstrašujícího případu, který zaváněl čertovinou smíchanou s hypnotickými pokusy a prokazatelnou zločinností, mělo za úkol zachytit nitky různých zmatených událostí, které se zběhly v nejrůznějších koutech Moskvy, a spojit je dohromady. První si pobyl v bdícím, štědře osvětleném patře Arkadij Apolonovič Semplejarov, předseda akustické komise.
V pátekodpoledne zazvonil v jeho bytě nedaleko Kamenného mostu telefon a mužský hlasse sháněl po soudruhu Semplejarovovi. Žena Arkadije Apolonoviče odpověděla nevlídně, že manžel je nemocen, odpočívá a nemůže jít k telefonu.