Nakonec všakArkadij Apolonovič přece jen přišel. Na otázku, kdo volá, hlasv telefonu podal krátké vysvětlení. „Okamžik… vteřinku počkejte… hned to bude,” zablekotala jindy nafoukaná žena předsedy akustické komise. Jako střela vletěla do ložnice a pomáhala muži vstát. Sernplejarovležel v posteli a prožíval pekelná muka při vzpomínce na včerejší představení i následující noční domácí skandál, který končil vyhnáním jeho saratovské neteře z bytu. Ten okamžiknetrval jednu, ale přesně dvanáct vteřin. Arkadij Apolonovič s trepkou na jedné noze stál ve spodním prádle u telefonu a vykoktaclass="underline" „Ano, u telefonu… Slyším, ano…”
Jeho žena v tu chvíli zapomněla na všecka podlá provinění proti manželské věrnosti, kterých se Arkadij Apolonovič dopustil, strčila da předsíně vyděšený obličej, mávala druhou trepkou a šeptala: „Obuj se… Nebo nastydneš od nohou…”
Arkadij Apolonovič odmítavě mával bosou nohou, vrhal na ni vražedné pohledy a přitom bručel do telefonu: „Ano, ona, ano… Samozřejmě, chápu… Za chvíli jsem u vás…” Celý večer strávil v patře, kde probíhala vyšetřování.
Byl to deprimující, nanejvýš nepříjemný rozhovor. Semplejarovovi nezbývalo, než aby otevřeně, do všech podrobnosti vylíčil nejen odpornou seanci černé magie a rvačku v lóži, ale současně se zmínil i o Milici Andrejevně Pokobaťkové z Jelochovské ulice, o saratovské neteři a mnoha dalších věcech, které pro něj znamenaly totéž co natahování na skřipec. Přirozeně svědectví Arkadije Apolonoviče, inteligentního, kultivovaného člověka a na slovo vzatého odborníka, značně vyšetřování napomohlo. Semplejarovvýstižně popsal seanci záhadného mága v masce i dva jeho pomocníky a zapamatoval si dokonce jeho jméno. Porovnáním Semplejarovovy výpovědi s dalšími, mimo jiné se svědectvím některých dam, které po představení utrpěly újmu (kupříkladu jakési dámy v lila spodním prádle, která ohromila Rimského, ó žel! a mnoha jiných), a dále posílkáře Karpova, který byl vyslán do bytu č. 50 v Sadové ulici, vyšlo najevo, kde je třeba hledat viníka a inspirátora všech těchto kousků. Orgány několikrát navštívily byt č. 50, a nejen že prosmejčily každý kout, ale dokonce proklepávaly kladívkem stěny, zkoumaly krbové komíny a pátraly po tajných skrýších.
Nicméně všechna tato opatření nevedla k žádoucím výsledkům.
Ani při jedné návštěvě se nepodařilo někoho v bytě zastihnout, ačkoli bylo zřejmé, že byt je obydlen, nehledě na to, že všichni, kdo se z nejrůznějších důvodů zabývali otázkami spojenými s pobytem zahraničních umělců v Moskvě, svorně kategoricky prohlašovali, že žádný černý mág jménem Woland v Moskvě není a být nemůže. Po příjezdu se nikde nehlásil, nepředkládal nikomu ani pas, ani jiné doklady, úmluvy či kontrakty a nikdo o něm neslyšel! Vedoucí programového oddělení estrádní komise
Číňanovse dušoval a zapřísahal, že mu nezvěstný Sťopa Lotrovneposlal ke schválení program Wolandova vystoupení, aniž by ho telefonicky informoval o Wolandově příjezdu. Tudíž on, Číňanov, absolutně nechápe a nedovede si vysvětlit, jakmohl Sťopa podobnou seanci ve Varieté připustit. Když mu dokazovali, že Arkadij Apolonovič viděl na vlastní oči mága při představení, Číňanovpouze pokrčil rameny a obracel nevinně oči k nebi: prozrazovaly, že Číňanovje čistý jako lilie. Předvolali i Prochora Petroviče, předsedu ústřední estrádní komise. Dodejme, že k nepříčetné radosti Anny Richardovny a k velkému údivu zbytečně přivolaných orgánů vklouzl hbitě do svého proužkovaného obleku, sotva milice stanula ve dveřích. Mimochodem, jen co se vrátil na své místo, Prochor Petrovič schválil všecka opatření, která oblekběhem jeho krátké nepřítomnosti navrhl…Taktedy zmíněný Prochor Petrovič neměl ani tušení o nějakém Wolandovi. Věřte nebo nevěřte, ale stalo se cosi neslýchaného: tisíce diváků, všecekpersonál Varieté a konečně i sám Arkadij Apolonovič Semplejarov, který přece nebyl žádný primitiv, viděli mága i jeho zpropadené pomocníky na vlastní oči, a přitom se nikomu dosud nepodařilo Wolanda vypátrat.
Cožpak, ptám se vás, se hned po svém pohoršujícím vystoupení propadl do země, nebo, jakněkteří tvrdí, vůbec v Moskvě nebyl? Kdybychom připustili první možnost, vychází nám, že vzal s sebou všecky vedoucí činitele Varieté. V opačném případě se dalo soudit, že vedení pochybného divadla provedlo nějakou lumpárnu (vzpomeňte si na rozbité okno v ředitelské kanceláři a na Trumfovo chování!) a zmizelo beze stopy z hlavního města. Ke cti toho, kdo řídil vyšetřování, budiž řečeno, že pohřešovaný Rimský byl vypátrán s obdivuhodnou rychlostí.
Stačilo porovnat Trumfovy reakce na stanovišti taxíků před kinem s některými časovými údaji, například kdy skončilo představení a kdy asi mohl Rimský upláchnout, a už putoval do Leningradu spěšný telegram. Za hodinu přišla depeše (to se stalo v páteknavečer), v níž se oznamovalo, že Rimský byl zadržen v hotelu Astoria v pokoji č. 312 ve třetím patře, hned vedle pokoje dramaturga jednoho moskevského divadla, které v tu dobu pohostinsky vystupovalo v Leningradě.
V uvedeném pokoji je, jakznámo, šedomodrý zlacený nábyteka přepychová koupelna. Uprchlíkbyl dopaden v šatníku třistadvanáctky, okamžitě zatčen a vyslýchán hned v Leningradě. Vzápětí putoval do Moskvy další telegram, kde se oznamovalo, že administrativní ředitel Rimský se nachází ve stavu nepříčetnosti, na otázky odpovídá buďto zmateně, nebo vůbec odmítá odpovědět a vytrvale žádá, aby ho zavřeli do pancéřové cely a postavili k němu stráž. Moskva telegrafovala, aby poslali Rimského s doprovodem do Moskvy, a Rimský tedy odjel v pátekvečerním vlakem. Vpátekkvečeru rovněž narazili na Lotrovovu stopu. Do všech měst byly vyslány telegramy s Lotrovovým popisem a z Jalty přišla odpověď, že Lotrovse zdržoval v Jaltě a teď odletěl letadlem do Moskvy. Varenuchovu stopu se prozatím nepodařilo vypátrat. Pověstný administrátor, známý doslova po celé Moskvě, zmizel, jako když se po něm zem slehne. Současně bylo nutné zabývat se událostmi, k nimž došlo mimo okruh Varieté, v různých koutech Moskvy. Vysvětlení si žádal zvláštní případ „bajkalistů”, kteří nepřetržitě zpívali o „nejkrásnějším moři” (ostatně profesoru Stravinskému se po dvou hodinách pomocí jakýchsi obstřiků podařilo uvést je do normálního stavu), dále se množily případy, že lidé platili soukromníkům či institucím čertví čím a přitom tvrdili, že jsou to peníze, a zároveň stoupal počet poškozených. Přirozeně nejnepříjemnější a nejskandálnější byl dosud nevyjasněný případ s hlavou zesnulého literáta Berlioze.
Kdosi ji ukradl za bílého dne rovnou z rakve v Gribojedovově sále.
Dvanáct mužů vedlo vyšetřování a snažilo se zachytit všecky nitky roztroušené po celé Moskvě, které by vedly k rozuzlení toho složitého případu. Jeden z členů vyšetřovací komise navštívil také kliniku profesora Stravinského a nejprve si dal předložit seznam pacientů, kteří byli přijati do ošetření v uplynulých třech dnech. Takobjevili Nikanora Ivanoviče Bosého i nešťastného konferenciéra, jemuž kocour utrhl hlavu. S oběma byli brzo hotovi: snadno došli k závěru, že oba padli do rukou jedné a téže bandy vedené tajemným mágem. Zato Ivan Nikolajevič Bezprizorný vyšetřovatele opravdu zaujal. Vpátekvečer se otevřely dveře stosedmnáctky a vstoupil rozvážný mladíkkulaté tváře. Choval se skromně a zdvořile a nikteraknevypadal na vyšetřovatele, dokonce na jednoho z nejlepších v Moskvě. Uviděl na posteli pobledlého skleslého mládence, který chvílemi těkal lhostejnýma očima po pokoji a chvílemi se zahleděl snivě do dálky anebo se uzavíral do sebe. Vyšetřovatel se vlídně představil a prohlásil, že si přichází pohovořit o tom, co se odehrálo na Patriarchových rybnících. Jakby Ivan triumfoval, kdyby se vyšetřovatel objevil dřív, dejme tomu v noci ze středy na čtvrtek, kdy se básníkbouřlivě a důrazně dožadoval, aby vyslechli jeho vyprávění! Teď se splnilo vytoužené přání pomoci dopadnout konzultanta, nemusel nikam běhat, sami za ním přišli jen proto, aby se od něho dozvěděli, co se událo ve středu večer na Patriarchových rybnících. Ale běda! Ivan se za dobu, která uplynula od Berliozovy smrti, hodně změniclass="underline" odpovídal ochotně a zdvořile na všecky otázky, ale z jeho pohledu i tónu čišel nezájem. Berliozůvosud ho víc netrápil. Před příchodem vyšetřovatele ležel a lehce podřimoval. Viděl před sebou podivné, záhadné, neskutečné město s nakupeninami mramoru, proplétané sloupořadími, zlacenými sluncem, s pochmurně černou a nelítostnou Antoniovou věží, s palácem na západním pahorku, až po střechu ponořeným do tropické zeleně zahrad, a nad ní se vypínaly bronzové sochy, rozhořelé v západu slunce. Pod hradbami starobylého města zahlédl římské centurie v plné zbroji. Vpolomu se mu zjevil vyholený muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou. Seděl nehybně v křesle, zažloutlý obličej zkřivený křečí, a upíral nenávistný pohled do pompézních cizích zahrad. PakIvan zahlédl lysou, písečně žlutou horu s opuštěnými kříži.