Teď už bylo naprosto jasné, že počáteční kocourovo zranění byl pouhý trika komedie, stejně jako pití benzínu.
Udělali poslední pokus. Vrhli po něm laso, které zachytilo o jednu svíci, a těžký lustr se s ohlušujícím rachotem zřítil, až se zdálo, že se dům otřásl v základech. Ale bezvýsledně.
Skupinku mužů zasypaly křišťálové úlomky. Kocour prolétl vzduchem a hup! přistál na pozlaceném rámu zrcadla nad krbem skoro u stropu. Uvelebil se tam a bylo zřejmé, že nehodlá nikam utéct a že se cítí nahoře v bezpečí, protože se znovu pustil do řeči: „Jenom nechápu,” zaskuhral, „proč se mnou jednáte taktvrdě…” Ale než stačil dokončit svou myšlenku, přerušil ho odkudsi pochmurný hluboký bas: „Co se tu děje? Nemůžu pracovat…”
A jiný nevlídný a huhňavý hlasodpovídaclass="underline" „Bodejť! To je celej Kňour!” Třetí nakřáplý dodaclass="underline"
„Maestro! Je sobota a slunce se kloní k západu. Je čas.”
„Pardon, bohužel nemohu s vámi debatovat,” houkl kocour od stropu, „je čas.” Mrskl revolverem do okna a rozbil tabulky. Pakvylil na podlahu benzín, ten sám od sebe vzplanul a plamen vyšlehl až do stropu. Vmžiku vypukl prudký požár, jaký nebývá ani od benzínu. Hned se začalo kouřit z tapet, stržený závěsna podlaze se vzňal a rámy v rozbitých oknech doutnaly. Kňour zamňoukal, několikrát zapéroval v kolenou, přeskočil z rámu na okno a pakzmizel i s vařičem. Venku zapráskaly výstřely. Chlapík, který seděl na kovovém požárním žebříku ve výšce oken zlatnice, pálil po kocourovi, který postupoval od jednoho parapetu k druhému a mířil k rohovému okapu hranolovitého činžáku.
Kňour vyšplhal po okapové rouře na střechu, kde ho zasypala palbou hlídka, která střežila komíny, bohužel rovněž bezvýsledně. Zvíře se rozplynulo v záři zapadajícího slunce, která zalila město. Zatím v bytě zlatnice chytily příchozím pod nohama parkety a v záři plamenů, na místě, kde předtím ležel jakoby v posledním tažení domněle zraněný kocour, se stále zřetelněji rýsovala mrtvola bývalého barona Maigela s bradou vzhůru a skelnýma očima. Na to, aby vytáhli mrtvého z plamenů, bylo pozdě. Skákali po hořící šachovnici parket, plácali se po doutnajících ramenech a prsou, ustupovali do pracovny a pakdo předsíně. Ti, kdo byli v jídelně a v ložnici, vyrazili přímo na chodbu. Do předsíně vyběhli další z kuchyně. Salónem se šířil kouř a oheň, kdosi v běhu vytočil telefonní číslo požárníků a houkl do sluchátka: „Sadová 302b.”
Déle se nemohli zdržovat. V předsíni vyšlehly plameny a těžce se dýchalo. Sotva se z rozbitých oken začarovaného bytu vyvalily první chuchvalce dýmu, ozvaly se na dvoře zoufalé výkřiky: „Hoří! Hoří!”
Vrůzných patrech činžáku křičeli obyvatelé do sluchátek: „Sadová, Sadová 302b!” Zatímco se v Sadové rozječely sirény na pádících červených podlouhlých vozech, které se sjížděly z různých koutů města, zmateně pobíhající lidé na dvoře zahlédli, jakv oblacích dýmu vylétly z okna ve čtvrtém patře tři temné mužské postavy a jedna ženská, docela nahá.
28
POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA
Nikdo nedovede s určitostí říct, zda vyděšení nájemníci začarovaného domu v Sadové ulici skutečně zahlédli tři temné postavy, nebo zda se jim to jen zdálo. Stejně taknikdo nedokáže uhodnout, kam mířily. Nevíme ani, kde se rozdělily, pouze víme, že asi čtvrt hodiny po požáru se vynořil u skleněných lítacích dveří přepychového obchodu na Smolenském rynku, kde se prodávalo jen za dolary, dlouhán v kostkovaném obleku a s ním mohutný černý kocour. Kostkovaný rozrážel dava prodíral se ke dveřím, kde mu zastoupil cestu vrátný, vyzáblý mrňous, tvářil se krajně nepřátelsky a vybafl podrážděně: „Kocouři sem nesmí!”
„Pardon,” namítl křaplavě dlouhán a přiložil si žilnatou ruku k boltci, jako by nedoslýchal, „o jakých kocourech to mluvíte? Kde vidíte jaké kocoury?” Vrátný vykulil oči. A nebylo divu: kocour, který se až do této chvíle otíral kostkovanému o kalhoty, zmizel a za dlouhánovými zády vystrkoval hlavu tlusťoch v roztřepené čepici, s kocouři vizáží, a hrnul se rovnou do obchodu.
V náručí pevně svíral vařič. Tenhle podivný párekse mizantropickému vrátnému nechtěl líbit. „U násprodáváme jenom za dolary,” zachraplal a oči mu pod huňatým, jako od molů vyžraným prošedivělým obočím podrážděně jiskřily. „Milý zlatý,” zadrnčel kostkovaný a oko za rozbitým skřipcem mu zablesklo, „jakvíte, že nemám dolary? Soudíte snad lidi podle obleku? To nikdy nedělejte, vážený kustode. Nebo se můžete setsakramentsky splést. Přečtěte si ještě jednou pozorně příběh proslulého kalifa Harún-al-Rašída.
Ostatně nechme ten příběh zatím stranou. Abyste věděl, budu si na vásstěžovat vašemu vedoucímu a prozradím mu takové věci, že chtě nechtě opustíte své místo mezi skleněnýmí lítacími dveřmi.” „Kdoví, třeba mám vařič plný dolarů,” vmísil se popuzeně do hovoru kocourovitý a cpal se do obchodu. Za nimi se tlačili a nadávali lidé. Vrátný zpražoval podivnou dvojici nenávistným a přitom neklidným pohledem a nakonec ustoupil stranou. Naši přátelé se ocitli uvnitř.
Nejdřívse rozhlíželi a pakKorovjevprohlásil zvučným hlasem, že ho bylo slyšet po celém obchodě: „Krásný obchod! Skvělý obchod!”
Kupující se překvapeně otáčeli od pultů, třebaže tu bylo co chválit: v regálech se pestřily stovky rolí kartounu všech bareva za nimi se kupily štůčky hedvábí, šifónu a vlněných látekna fraky a smokinky. Dál, kam až oko dohlédlo, stály vyrovnané regály s krabicemi bot a několikobčaneksedělo na nízkých stoličkách, na pravé noze starý obnošený škrpál a na levé novou lakovou lodičku, a soustředěně poklepávaly podpatkem do koberečku. Kdesi v dalších prostorách obchodu zpívaly a vyhrávaly gramofony. Korovjeva Kňour míjeli všecky ty lákavé věci a zamířili rovnou k lahůdkářskému pultu, který sousedil s oddělením cukrovineka cukrářských výrobků. Bylo tu volněji, ženy v šátcích i baretech zde neobléhaly pulty jako v oddělení látek. Před lahůdkářským pultem stál malý hranáč, dokonale vyholený, až mu na tvářích prosvítala modrá kůže, v brýlích s kostěnými obroučkami a zbrusu novém, neužmoulaném klobouku se stuhou beznejmenší poskvrny, v šeříkovém plášti a rezavých jelenicových rukavicích, a něco si poroučel. Obsluhoval ho prodavač v běloskvoucím plášti a modré čepičce. Nožem ostrým jako břitva, podobným tomu, co ukradl Matouš, stahoval ze šťavnatého růžového lososa s plačtivýma očima stříbřitou, jakoby hadí kůži. „Taky dokonale vybavené oddělení!” prohlásil slavnostně Korovjev, „a koukej, ten sympatický cizinec,” a dobromyslně ukázal na šeříková záda. „Ne, Fagote,” odpověděl zamyšleně Kňour, „mýlíš se, kamaráde, mně se zdá, že tomu šeříkovém džentlmenovi cosi chybí, jen si všimni jeho výrazu.”
Šeříková záda sebou, pravděpodobně zcela bezděčně, škubla. Cizinec přece nemohl rozumět tomu, co si Korovjevse svým druhem povídá… „Prima?” vyptával se přísně šeříkový.
„Něco extra!” ujišťoval prodavač a koketně otáčel nožem pod kůží. „Prima — rád, špatný — nerad,” vysvětloval přísně cizinec.
„Jakby ne!” odpověděl nadšeně prodavač.
Naši přátelé ponechali cizince i s lososem osudu a přistoupili k oddělení cukrovineka cukrářských výrobků. „Dneska je ale vedro,” zapředl Korovjevhovor s mladou prodavačkou, která měla tváře jako míšeňská jablíčka, ale ta neodpověděla. „Po čempakjsou mandarínky?” zeptal se pak. „Třicet kopejekkilo,” odpověděla.