„To je ale drahota,” posteskl si, „ach jo…” Zamyslel se a potom vybídl Kňoura: „Jez, kamaráde.” Tlusťoch schoval vařič pod paždí, zmocnil se pomeranče, který ležel na vrcholku pyramidy, spolkl ho i se slupkou a pustil se do dalšího. Prodavačka se vyděsila.
„Zbláznili jste se?” zaječela a z tváře jí zmizel ruměnec, „dejte sem poukázku! Poukázku!” a upustila cukrářské kleštičky. „Dušinko, miláčku, krasavice,” zasípal Korovjev, naklonil se přespult a zamrkal na ni, „nemáme s sebou dneska dolary, víme? Ale přísahám na svou čest, že příště, nejpozději do pondělka, všecko vyrovnáme! Bydlíme kousekodtud, v Sadové, zrovna teď tam hoří…” Kňour spořádal třetí pomeranč, vsunul pracku do důmyslné věže, vybudované z tabulekčokolády, vytáhl tabulku zespodu a celá věž se přirozeně zřítila. Strčil do huby čokoládu i se zlatým staniolem. Prodavači u rybího pultu ztuhli překvapením, s noži v rukou, a šeříkový se obrátil k lupičům. Ukázalo se, že Kňour se mýliclass="underline" cizinci nic nechybělo, spíš přebývalo. Měl tváře jako sysel a oči mu jezdily sem tam. Prodavačka zezelenala a úzkostlivě zavřískla na celý krám: „Pavle Josifoviči!” Na její křikse sem hrnuli lidé od pultu s kartóny. Kňour poodešel od sladkých lákadel a zalovil v kádi s nápisem Kerčští lahůdkoví sledi. Vytáhl páreksleďů a slupl je; ocásky vyplivl. „Pavle Josifoviči!” zazněl znovu úpěnlivý výkřikza pultem s cukrovinkami, a za rybím vyštěkl prodavač s kozí bradkou: „Jedeš, syčáku!”
Ale to už k místu činu spěchal Pavel Josifovič, reprezentativní muž v čistém bílém, jako chirurgickém plášti a z kapsy mu čouhala tužka. Pavel Josifovič se vyznal. Zahlédl, jakv Kňourově tlamě mizí ocastřetího sledě, rychle odhadl situaci a pakmávl rukou a zaveleclass="underline" „Zahvízdej!”
Zlítacích dveří na roh Smolenského rynku se vyřítil vrátný a začal pronikavě hvízdat. Kupující obklopili oba provinilce a vtom zasáhl Korovjev: „Občané!” vypískl tenkým rozechvělým hláskem, „je tohle nějaká spravedlnost, ptám se? Tady ten ubožák,” hlasmu přeskakoval a prstem ukázal na Kňoura, který se zatvářil lítostivě, „celý den spravuje vařiče, má hlad… Kdepakvezme chudákdolary?” Pavel Josifovič, obvykle uhlazený a klidný, ho přísně okřikclass="underline" „Mlčet!” Mávl netrpělivě rukou a ode dveří mu odpovídaly veselé trylky píšťalky. Korovjeva jeho chování ani v nejmenším nepřivedlo do rozpaků a pokračovaclass="underline" „Kde vezme dolary, ptám se? Je hladový, žíznivý, a navíc je vedro. Ubožákochutnal na zkoušku mandarínku, která stojí všeho všudy tři kopejky. A tihle už hned hvízdají jako Slavíci loupežníci, burcují milici a vytrhují ji z práce. A tenhle se může cpát?” a ukázal na tlusťocha v šeříkovém, který se zatvářil vyplašeně. „Kdo je to? Odkud přijel a proč? My bychom se bezněho docela dobře obešli. Zval ho snad někdo?
Bodejť,” hulákal na celé kolo bývalý regenschori a sarkasticky se ušklíbl, „jen se na něj podívejte! Je celý jako ze žurnálu, žere samé lososy, až je jako bečka, kapsy má nacpané dolary… a našinec? Člověkby nad tím brečel!” lamentoval jako družba na starodávné veselce. Celá tahle nesmyslná, netaktní a dokonce snad politicky závadná tiráda donutila Pavla Josifoviče, že rozhořčeně vyskakoval, ale kupodivu z výrazu okolních tváří jste mohli vyčíst, že v nich Korovjevovo plácání vzbuzuje sympatie.
A když si Kňour utíral oči špinavým rozedraným rukávem a vykřikl tragickým hlasem: „Děkuju ti, kamaráde, že seszastal utiskovanýho člověka!”, stal se zázrak. Spořádaný tichý děda, oblečený nuzně, ale přitom čistě, který si kupoval tři mandlové koláčky v oddělení cukrovinek, se náhle jakoby proměnil.
Oči mu bojovně zasvítily, zbrunátněl, mrštil balíčkem s koláčky na podlahu a zaječel tenkým dětským hláskem: „Má pravdu!”
Pakpopadl cukrářský podnos, smetl zbytky čokoládové Eiffelovky, zbourané Kňourovou prackou, zamával podnosem nad hlavou, levačkou strhl cizinci klobouk, rozpřáhl se pravačkou a přetáhl cizince podnosem po pleši. Ozval se řinkot, jako když z náklaďáku shazují na chodníkželezné pláty. Hranáč zesinal, couvl a svalil se do kádě s kerčskými lahůdkovými sledi, až vystříkl lák. Vtom se stal další zázrak. Šeříkový zapištěl dokonalou, čistou ruštinou: „Pomoc, banditi! Zavolejte milici. Chtějí mě zabít!” Následkem duševního otřesu zřejmě v okamžiku zvládl Korovjevovu a Kňourovu mateřštinu. Hvízdot ustal a v davu vzrušených kupujících se zableskly milicionářské přílby a blížily se. Ale záludný Kňour vychrstl benzín z vařiče na pult s cukrovinkami, jako když se v lázních polévají dlaždice, a pult sám od sebe vzplanul. Plamen vyšlehl až ke stropu, šířil se a pohltil půvabné papírové stuhy na koších s ovocem. Prodavačky, které stály za pultem, se s kvikotem rozutekly a vzápětí chytily plamenem plátěné záclony na oknech a na podlaze se vznítil benzín. Lidé zoufale ječeli a tlačili se k východu. Teď už zbytečný Pavel Josifovič zmizel v davu a prodavači od rybího pultu pelášili jeden za druhým k nouzovému východu a mávali nabroušenými noži. Šeříkový se vydrápal z kádě, politý lákem, přehoupl se přespult s lososem a upaloval za nimi. Z lítacích dveří se sypalo sklo, které vymáčkli kupující na útěku, a oba zločinci, Korovjevi žrout Kňour, se ztratili neznámo kam. Očití svědkové, kteří byli ve zmíněném obchodě v okamžiku, kdy vypukl požár, tvrdili, že oba banditi se vznesli ke stropu a tam praskli jako dětské nafukovací balónky. Za správnost této informace neručíme, my jsme při tom nebyli. Zato víme dobře, že přesně minutu po katastrofě, která se odehrála na Smolenském rynku, Kňour s Korovjevem už stáli na chodníku jednoho bulváru, přímo před domem Gribojedovovy tetičky. Korovjevse zastavil před ozdobnou železnou branou a spusticlass="underline" „Jéje! Tohle je přece dům literátů! Slyšel jsem už o něm hodně chvály! Dobře si ho prohlédni. Člověka hřeje vědomí, že pod jeho střechou se skrývá a zraje nespočetná řada talentů.” „Jako ananasy ve skleníku,” doplnil ho Kňour a vyskočil na betonovou podezdívku vysokého plotu, aby si mohl jaksepatří obhlédnout krémový dům se sloupovím. „Zcela správně,” souhlasil se svým nerozlučným druhem Korovjev, „každému se rozbuší srdce při pomyšlení, že v tomhle domě dozrává budoucí autor Dona Quijota, Fausta nebo — vem to čert — Mrtvých duší! Co říkáš?” „Až je z toho jednomu úzko!” přisvědčil kocour.
„Ano,” pokračoval Korovjev, „když uvážíme, jaké vzácné výhonky literatury vyraší v pařeništích tohoto domu, který sdružuje pod svou střechou několiktisíc obětavců, kteří se rozhodli prožít svůj život ve službách Melpomeny, Polyhymnie a Thálie. Dovedeš si představit, jaký popraskvzbudí ten, kdo pro začátekpředloží čtenářům řekněme Revizora nebo v nejhorším aspoň Oněgina?” „Jéje, to bude něco!” přikyvoval Kňour.
„Ano,” pokračoval Korovjeva zvedl varovně ukazovák, „ale pozor! Pozor, opakuji! Jen aby ty něžné skleníkové rostlinky nenapadl nějaký mikroorganismus, nenahlodal jim kořínky a ony neshnily! To se ananasům stává! Běda, běda!” „Rád bych věděl,” zajímal se Kňour a prostrčil svou kulatou hlavu mříží, „co dělají na terase.” „Obědvají,” vysvětloval dlouhán, „podotýkám, že tu mají velice slušnou a lacinou restauraci, kamaráde. Já osobně, jako správný turista, který se chystá na dalekou cestu, bych s chutí něco pojedl a vypil orosenou sklenku piva.” „Já taky,” přidal se Kňour, a už si to oba darebové šinuli po asfaltové cestičce pod lipami přímo k terase nic zlého netušící restaurace. Bledá a unuděná žena v bílých ponožkách a bílém baretu, s myším ocáskem vlasů, seděla na secesní židli v rohu terasy, kde se vcházelo mezerou v kovovém zeleném plůtku do restaurace. Před ni ležela na obyčejném kuchyňském stole tlustá účetní kniha, kam kdovíproč zapisovala každého hosta. Zastavila Korovjeva a Kňoura slovy: „Průkazy!” a nedůvěřivě si prohlédla Korovjevůvskřipec, Kňourůvvařič a prodřený loket. „Prosím za prominutí, jaké průkazy?” podivil se Korovjev.