Kolena i zadekokamžitě zmizely, bylo slyšet, jakklapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pakztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu. „Jenom já vím, jakjsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už sesdost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.” „Ničeho se nebojím, Margot,” utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to takskutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil.
Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám.
Ale je mi tě líto, Margot, a proto tě otravuju pořád stejnou písničkou. Vzpamatuj se! Proč by siskazila život s nemocným žebrákem? Vrať se domů! Záleží mi na tobě, proto to říkám.” „Ach, ty…,” šeptala a vrtěla rozcuchanou hlavou. „Mlč, ty malověrný chudáčku. Celou včerejší noc jsem se kvůli tobě klepala nahá, vzala jsem na sebe jinou podobu, pár měsíců jsem seděla v tmavé komoře a myslela jen na bouři nad Jeruzalémem. Vyplakala jsem si oči, a teď, kdy se na mě konečně usmálo štěstí, bysmě chtěl vyhnat? Proč ne, půjdu, ale jsi necita, abysvěděl! Oni ti zmrzačili duši!”
Zaplavila ho jakási trpká něha a bezděčně se rozplakal, obličej zabořený do jejích vlasů. Markéta mu vískala vlasy na spáncích a šeptala: „Ano, máš tam nitky… Před mýma očima ti hlava zbělela sněhem!.. Moje ubohá hlavičko, cosvšecko vytrpěla! Jen se podívej na svoje oči! Jsou prázdné, jako vyhaslé… a ramena klesají pod tíhou břemene… zmrzačili tě, zdeptali…” Začala mluvit nesouvisle a celá se chvěla pláčem.
Setřel si slzy, zdvihl Markétku ze země, vstal a řekl přísně: „Dost. Zahanbilasmě. Už nikdy nepodlehnu malomyslnosti a víc o tom nebudu mluvit. Buď klidná. Vím, že jsme se oba stali obětí duševní choroby… Možná že jsem tě nakazil… Co dělat, poneseme společně svůj úděl.” Zašeptala mu do ucha:
„Přísahám na svůj život i na hvězdopravcova syna, kterého jsi takvěrně vystihl, že budeme šťastní!” „No dobrá, dobrá,” řekl a s úsměvem dodaclass="underline" „Stává se, že okradení lidé, jako jsme my dva, hledají záchranu u nadpřirozených sil. Proč ne, souhlasím.” „Vidíš, teď už tě poznávám, když se takhle směješ,” a celá okřála, „jdi k čertu s těmi učenými řečmi! Přirozená nebo nadpřirozená síla, není to jedno? Já mám hlad!” dodala a táhla ho ke stolu. „Nevíme ještě, jestli ty dobroty nevyletí oknem nebo se nepropadnou do země,” prohodil, už zcela klidný. „Neboj se.”
Vtom se v okně ozvalo huhňavé:
„Pokoj s vámi.”
Mistr sebou škubl a Markéta, zvyklá na různá překvapení, vykřikla: „Ale to je přece Azazelo! To je od váshezké!” a zašeptala Mistrovi: „Vidíš, že násneopustí!” Pakběžela otevřít. „Zapni se aspoň,” křičel za ní.
„Kašlu na to,” odpovídala už z předsíně.
Netrvalo dlouho a Azazelo se ukláněl Mistrovi, blýskal tesákem a Markéta volala: „Jsem tolikráda! Ale promiňte, Azazelo, že jsem jen tak…” Azazelo ji prosil, ať se ani trochu neomlouvá, že ve svém životě už viděl pěknou řádku ženských kůží, a nejen to, dokonce ženské s dočista sedřenou kůží. Ochotně si přisedl ke stolu; předtím postavil do kouta u kamen záhadný balíčekzabalený do tmavého brokátu. Markéta mu nalila koňaka on do sebe s chutí obrátil celý kalíšek. Mistr z něho nespouštěl oči a občasse pod stolem štípl do levého zápěstí. Ale štípání nepomáhalo.
Azazelo se nerozplynul ve vzduchu, a upřímně řečeno, nebylo proč. Zrzekse nijaknelišil od normálních smrtelníků, nebýt oka potaženého blankou, ale s tím se setkáte i u lidí, kteří nemají s kouzly nic společného. Pravda, na sobě měl hábit či kutnu, ale když se nad tím zamyslíte, uznáte, že ani to není nic výjimečného. Pil koňakse stejnou chutí jako všichni dobří lidé, celý kalíšeknajednu, a ničím to nezajídal.
Mistrovi se po koňaku zatočila hlava a přemítaclass="underline" Ne, Markétka má pravdu… Přede mnou sedí ďáblůvposel a já sám jsem ještě předevčírem v noci dokazoval Ivanovi, že potkal na Patriarchových rybnících ďábla. Teď jsem se toho bůhvíproč zděsil a začal jsem to svádět na halucinace a hypnotizéry… Žádní hypnotizéři! Pozorně si Azazela prohlížel a zachytil v jeho očích jakousi skrytou myšlenku, s kterou nechce předčasně vyrukovat.
Ten nepřišel jen takna návštěvu, určitě má nějaké poslání, napadlo Mistra. A tušení ho nezklamalo. Azazelo po třetím kalíšku prohlásiclass="underline" „Útulný koutek, jen co je pravda! Jenomže, ptám se, co dál? Co hodláte dělat?” „Taky to říkám,” odpověděl s úsměvem Mistr. „Proč mě plašíte, Azazelo?” zavyčítala Markéta. „Nějakbylo, nějakbude!” „Co vásnapadá!” bránil se, „ani ve snu mě nenapadlo, abych vásplašil! Taky si myslím: nějakbylo, nějakbude…
Aha, málem bych zapomněl… maestro váspozdravuje a mám se vászeptat, jestli s ním nechcete podniknout malý výlet, samozřejmě budete-li chtít. Co vy na to?” Markéta se pod stolem dotkla Mistrova kolena.
„Sradostí,” odpověděl Mistr a pozorně sledoval hosta. Ten pokračovaclass="underline" „Doufám, že ani Markéta Nikolajevna neodmítne?”
„To víte, že ne,” ujišťovala a znovu zavadila o Mistrovo koleno. „Báječné!” zvolal Azazelo. „Takse mi to líbí! Razdva — a hotovo. Ne jako tenkrát v Alexandrovském parku!” „Ani mi to nepřipomínejte, Azazelo… byla jsem hloupá. Ostatně, nesuďte mě za to příliš přísně… Člověku se denně nestává, aby se setkal s ďáblem!” „Bodejť,” potvrdil Azazelo, „kdepakdenně… Takové štěstí hned takněkoho nepotká!” „Mě taky okouzluje rychlost,” přiznala Markéta rozjařeně, „rychlost a nahota… Razdva a prásk! Kdybysvěděl, jakohromně střílí,” obrátila se k Mistrovi. „Sedmička pod polštářem… a on se trefí do vyznačeného místa!” Oči jí opile zazářily. „Abych nezapomněl!” uhodil se Azazelo znovu do čela, „jsem já to popleta! Maestro vám posílá dárek,” a obrátil se k Mistrovi, „láhevvína. Dávejte pozor, je to stejné víno, jaké pil prokurátor Judeje. Falernské…” Je zcela přirozené, že takový vzácný dar Mistra i Markétu neobyčejně zaujal. Azazelo vybalil z černého smutečního brokátu džbán pokrytý plísní. Nejdřívk vínu čichali, pakje nalili do skleneka prohlíželi průzračnou tekutinu proti oknu v posledních záblescích světla. Schylovalo se k bouři a všecko se zbarvilo do krvava. „Na Wolandovo zdraví!” zvolala Markéta a pozvedla číši. Všichni tři přiložili sklenky k ústům a dlouze se napili.
Náhle pohasl žlutavý předbouřkový zábleskv Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jaksmrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocně ruce a pakjí těžce klesla hlava na stůl a Markéta se svezla na podlahu. „Traviči…,” stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jakpadal naznak, poranil si spáneko roh psacího stolu. Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za okamžikuž se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všechno v pořádku. A bylo. Viděl, jakz ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem: „Natašo… zavolejte… někoho…,” klesla na zem na prahu pracovny. „Všecko v pořádku,” konstatoval Azazelo a za okamžikuž se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, noszabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jakse mění výrazjejí tváře.