Z výrobků se dalo soudit, že starodávné relikvie pocházejí z doby, kdy lidé pokládali staré za cennější než nové, podle pradávného zvyku uctívání předků. Jako při čtení nápisu, i teď se Veda roztrpčila nad nesmyslným sebevědomím lidí, kteří předpokládali, že jejich vkus a chápání hodnot přetrvají beze změny desítky věků, a že vzdálení potomci je budou přijímat jako zákon.
Odlehlý konec jeskyně ústil do vysoké rovné chodby, která se šikmo svažovala do neznámé hloubky. Počitadla průzkumných smykacích robotů ukazovala na začátku chodby tři sta čtyři metry pod povrchem. Široké pukliny rozťaly převislé klenby na jednotlivé obrovské vápencové kvádry, vážící zřejmě tisíce tun. Veda zneklidněla. Zkušenost z mnoha podzemních výzkumů mladé ženě napovídala, že masa hornin u paty hřebene nemá stálou rovnováhu. Možná, že se posunula při zemětřeseních nebo při celkovém zdvihu pohoří, které za dobu od vybudování krytu vzrostlo o padesát metrů. Obyčejná archeologická expedice nemohla zpevnit obludnou masu, tak veliké úsilí mohly zdůvodnit jen cíle důležité pro hospodářství celé planety.
Zároveň však historická tajemství, ukrytá v tak hluboké jeskyni, mohla mít i technickou cenu, mohlo se přijít na zapomenuté, ale pro současnost užitečné vynálezy.
Bylo by moudré a obezřelé, kdyby upustili od dalšího průzkumu. Ale proč má vědec tak chránit svou vlastní osobu? Když milióny lidí konají nebezpečnou práci, když Dar Veter se soudruhy pracuje padesát sedm tisíc kilometrů nad Zemí a Erg Noor se chystá na cestu bez návratu! Žádný z obou lidí, jichž si Veda tak váží, by se nevzdal… Proto ani ona neustoupí…
Zásobní baterie, elektronový snímkovač, dva kyslíkové přístroje… Půjde společně s Miiko, která neví, co je strach, a nechají soudruhy, aby prozkoumali třetí sál…
Veda poradila svým spolupracovníkům, aby se najedli. Přinesli tabulky lisované potravy pro cestovatele, obsahující rychle stravitelné bílkoviny, cukry, směs vitamínů, hormonů a nervových stimulátorů s přípravky proti únavě. Veda však byla rozčilená a netrpělivá a nechtěla jíst. Miiko se objevila teprve za čtyřicet minut. Ukázalo se, že to nevydržela, aby neprosvítila několik skříní a nezjistila, co obsahují.
Nástupkyně japonských potápěček poděkovala své vedoucí pohledem a v okamžiku se přichystala.
Tenké červené kabely se táhly středem průchodu. Bledě fialové světlo samozářících plynových korun na hlavách žen nemohlo proniknout. tisíciletou tmou vpředu, kde byl sestup čím dál příkřejší. Se stropu dutě a stejnoměrně padaly velké studené kapky. Po stranách a zdola se ozývalo bublání vody, stékající mezi prasklinami. Řezavě vlhký vzduch v uzavřeném tmavém podzemí zůstával mrtvolně nehybný. Takové ticho bývá jen v jeskyních, kde je hlídá sama hmota zemské kůry, mrtvá, ustrnulá a bez citu. Na povrchu může být ticho sebehlubší, a přece v přírodě se dá vždycky vytušit skrytý, utajený život, pohyb vody, vzduchu nebo světla.
Miiko i Veda bezděky podléhaly hypnotickému kouzlu jeskyně, která je obě skryla v černém lůně jako v hlubinách mrtvé minulosti, setřené časem a ožívající jen v přeludech. fantazie.
Sestupovaly rychle, přestože na podlaze průchodu ležela silná vrstva lepkavé hlíny. Občas musily přelézat balvany odpadlé se stěn a protahovat se škvírami mezi stropem a sutinami. Za půl hodiny Miiko s Vedou sestoupily o sto devadesát metrů a došly k hladké stěně, kde se opírali oba průzkumní smykací roboti. Stačil jediný záblesk světla, aby poznaly ve stěně masívní a hermeticky uzavřené dveře z nerezavějící oceli. Do středu byly zasazeny dva vypouklé kruhy s jakýmisi značkami, pozlacené šipky a páčky. Aby se zámek otevřel, musil se ze značek sestavit smluvený signál. Obě archeoložky znaly typy podobných mechanismů, ale ty pocházely z ranější epochy. Veda a Miiko se poradily a zkoumaly zámek. Podobal se značně vychytralým zařízením, jimiž lidé v minulosti chtěli chránit své poklady před „cizími“, neboť v éře Rozděleného Světa se lidé dělili na „vlastní“ a „cizí“. Stalo se nejednou, když se lidé pokoušeli podobné dveře otevřít, že chrlily třaskaviny, jedovaté plyny nebo oslepující záření, a nic netušící badatelé přicházeli o život.
Mechanismy ze stálých kovů nebo zvláštních plastických hmot ani během tisíciletí nepodléhaly zkáze a stálo to mnoho životů, než se archeologové naučili ocelové dveře zneškodňovat.
Bylo jasné, že se dveře musí otvírat zvláštními přístroji. To znamenalo vrátit se, ačkoli vědci stáli už na samém prahu hlavního tajemství jeskyně. Kdo mohl pochybovat, že za neprodyšně zavřenými dveřmi ukryli lidé dávných dob věci, které pokládali za nejdůležitější a nejcennější? Veda i Miiko zhasly lampy a nechaly svítit jen plynové koruny; pak usedly, aby si odpočinuly a najedly se.
„Co tam jen může být?“ vzdychla Miiko, nespouštějíc zraky ze dveří, které pableskovaly zlatými značkami. „Jako by se nám vysmívaly: nepustíme, nepovíme…!“
„A co se vám podařilo prosvítit z obsahu skříní ve druhém sále?“ zeptala se Veda, aby zahnala primitivní a zbytečnou zlost nad nečekanou překážkou.
„Nákresy strojů, knihy tištěné na kovových listech, a nikoli na papíru ze dřeva. Pak zřejmě svitky kinofilmů, nějaké zápisky, hvězdné a zeměpisné mapy.“
„V prvním sále jsou modely strojů, ve druhém technická dokumentace k nim, a ve třetím — jak to říci — vzácnosti epochy, kdy ještě existovaly peníze. To tedy odpovídá schematům.“
„A kde jsou vzácnosti v našem pojetí? Nejvyšší úspěchy duchovního rozvoje lidstva v oblasti vědy, umění, literatury?“ zvolala Miiko.
„Doufám, že jsou za dveřmi,“ klidně odpověděla Veda, „ale nebudu se divit, najdeme-li tam zbraně.“
„Co, co to je?“
„Výzbroj, prostředky k masovému a rychlému vyhlazování.“
Maličká Miiko se zamyslila, zesmutněla a tiše řekla:
„Ano, je to vlastně zákonité, zamyslíme-li se nad účelem této skrýše. Jsou tu ukryty před zkázou hlavní technické a materiální vymoženosti tehdejší západní civilizace. Ale co se pokládalo za hlavní, jestliže neexistoval společný názor celé planety, nebo aspoň národů oněch zemí? Cenu a důležitost věcí určovala v daném okamžiku vládnoucí skupina často nekompetentních lidí. Proto zde vůbec není to, co bylo opravdovým pokladem pro lidstvo, nýbrž věci, které ta či ona skupina lidí pokládala za nejcennější. Chtěli uchránit především stroje a možná i zbraně a nechápali, že civilizace narůstá historicky jako živý organismus.“
„Ano, narůstá hromaděním a zvládnutím pracovních zkušeností, vědění, techniky, materiálových zásob i nejčistších chemických látek a staveb. Zničená vyspělá civilizace se nedá obnovit bez velmi pevných slitin, vzácných kovů a strojů, které dokáží pracovat velmi produktivně a s nejjemnější tolerancí. Kdyby tohle bylo zničeno, odkud bychom vzali materiály a zkušenosti, jak bychom dokázali sestrojovat stále složitější kybernetické stroje, schopné uspokojit potřeby mnoha miliard lidí?“
„Stejně nemožný byl tehdy návrat k civilizaci beze strojů, jako byla třeba antická, o níž lidé kdysi snili.“
„Ovšem. Místo antické kultury by vypukl strašný hlad. Individualističtí snílkové nepochopili, že se historie nevrací!“
„Netvrdím kategoricky, že za dveřmi jsou zbraně,“ vrátila se Veda k hlavnímu tématu, „ale mluví pro to mnoho věcí. Jestliže budovatelé skrýše zaměňovali kulturu s civilizací, jak bylo v jejich době zvykem, a nechápali, že je nutné vychovávat a rozvíjet emoce člověka, pak pro ně nebyla životní nutností ani umělecká díla, ani literatura nebo věda, pokud nevyhovovala potřebám daného okamžiku. V těch dobách i vědu rozdělovali na užitečnou a neužitečnou a nepřemýšleli o její jednotě. Věda a umění se považovaly jen za příjemný, ale ne vždycky užitečný a nutný doprovod lidského života. Zde je schováno to nejdůležitější. A já mám na mysli zbraně, i když se to nám; dnešním lidem, zdá sebenaivnější a nesmyslnější.“