„Jsme na tom oba stejně, ale věřte, že se ještě nejednou udeříme o ocelové dveře. Čím odvážnější a větší bude úsilí, tím častěji se vyskytnou dveře.“
„Některé se otevřou!“
„Ovšem!“
„A přece, jste se docela nevzdali?“
„Samozřejmě. Shromáždíme nová fakta, ukazatele správnějších obratů. Síla vesmíru je tak nepředstavitelně obrovská, že bylo od nás naivní vrhat se na ni s pohrabáčem… Zrovna tak, jako kdybyste vy pouhýma rukama otvírala ty nebezpečné dveře.“
„Ale co když budeme čekat celý život?“
„Tím je můj jeden život proti takovým krokům poznání?“
„Mvene, kam se poděla vaše vášnivá netrpělivost?“
„Nezmizela, jenom dostala uzdu. Utrpením…“
„A Ren Boz?“
„Tomu je lehčeji. Jde dál svou cestou a hledá upřesnění své abstrakce.“
„Rozumím. Okamžik, Mvene, něco důležitého.“
Obrazovka s Vedou zhasla a když se znovu rozsvítila, jako by se před Mvenem náhle objevila jiná, mladá a bezstarostná žena.
„Dar Veter letí na Zem. Družice padesát sedm byla dokončena před termínem.“
„Tak rychle? Všechno je hotovo?“
„Ne, jenom vnější montáž a izolace energetických strojů. Vnitřní práce už budou jednodušší. Odvolávají ho, aby si odpočinul a zhodnotil referát Junije Anta o novém způsobu vysílání pro Okruh.“
„Děkuji, Vedo! Těším se, že uvidím Dara Vetra.“
„Rozhodně se uvidíte… Ale ještě jsem nedomluvila. Spojeným úsilím celé planety jsou již připraveny zásoby anamezonu pro nový hvězdolet Labuť! Odlétající nás zvou, abychom je vyprovodili na cestu bez návratu. Přijdete?“
„Přijdu. Na rozloučenou ukáže planeta posádce Labuti, co má nejkrásnějšího a nejvzácnějšího. Chtěli vidět i tanec, který Čara předváděla na slavnosti Plamenných Číší. Čara ho bude opakovat před odletem v ústředním kosmickém letišti El Chomra. Uvidíme se tam!“
„Dobře, Mvene, jste milý!“
V Severní Africe, na jih od zálivu Velká Syrta, prostírala se obrovská rovina El Chomra. Před oslabením pasátových okruhů a před změnou klimatu byla zde jen chammada, poušť bez travičky, spoutaná pancířem lesklého štěrku a trojhranných kamenů s červenaným odstínem, podle nichž dostala svůj název „rudá“. Byla mořem oslepujícího žhavého plamene za slunečního dne, a mořem studených větrů za podzimních i zimních nocí. Teď z chammady zůstal jen vítr; proháněl se po tvrdé rovině a vlnil vysokou modrostříbrnou trávu, přesazenou sem ze stepí Jižní Afriky. Svištění větru a vlnící se tráva budily ve vědomí neurčitý pocit smutku a duchovního příbuzenství se stepní přírodou, jako by se s tím člověk už kdysi setkával za nejrůznějších okolností, v hoři i radosti, při' ztrátě i objevech.
Každý odlet nebo přistání hvězdoletu zanechávaly spálený, zamořený kruh o průměru asi jednoho kilometru. Takové kruhy se ohrazovaly červenou kovovou sítí a zůstávaly uzavřeny po deset let, což víc než dvakrát převyšovalo dobu rozkladu výfukových zplodin z motorů. Po přistání nebo odletu rakety se kosmické letiště stěhovalo na jiné místo. To vtiskovalo jeho zařízení i místu pečeť provizoria a spřízňovalo jeho pracovníky s pravěkými nomády Sahary, kteří tu po celá tisíciletí kočovali na hrbatých zvířatech s prohnutými šíjemi a mozolnatými tlapami, na tak zvaných velbloudech.
Planetolet Barion při svém třináctém letu mezi stavbou družice a Zemí dopravil Dara Vetra do Arizonské stepi, která zůstala pustá, i když se změnilo podnebí, neboť se v půdě nahromadila radioaktivita. Na úsvitu objevu jaderné energie v ÉRS se tu prováděla řada pokusů a zkoušek nového způsobu techniky. Až dosud zůstala step zamořená zplodinami radioaktivního rozpadu, které jsou sice příliš slabé, aby mohly škodit člověku, ale dost silné, aby znemožnily růst stromů a keřů.
Dar Veter se opájel nejen kouzlem Země s modrou oblohou a ve svatebních šatech z bílých, nadýchaných obláčků, ale i prašnou půdou, řídkou a ostrou trávou.
Jaké štěstí, jít pevným krokem po Zemi pod zlatým Sluncem a nastavovat tvář suchému a svěžímu větru! Jen ten, kdo žil na hranici kosmických propastí, může pochopit všechnu krásu naší planety, již naši nerozumní předkové kdysi nazvali „slzavým údolím“!
Grom Orm budovatele nezdržoval, neboť sám také chtěl vyprovodit hvězdolet.
Oba přistáli na El Chomře v den odletu výpravy.
Už ze vzduchu Dar Veter zpozoroval na matné, ocelově šedé rovině dvě obrovská zrcadla. Pravé bylo téměř kulaté, levé mělo tvar dlouhé, vzadu zaostřené elipsy. Byly to stopy po nedávném odpálení raket osmatřicáté výpravy.
Z kruhu vzletěl Tintažel, mířící k hrozné hvězdě T, naložený objemnými a složitými přístroji pro úspěšné obléhání spirálového disku z hlubin vesmíru. Elipsa byla stopou po Aelle, která se zvedala povlovněji a odletěla s velkou skupinou vědců odhalit proměny hmoty na bílém trpaslíku trojité hvězdy Omikron 2 Eridana. Tam, kde energie motorů udeřila do země, změnila se kamenitá půda do hloubky půldruhého metru v popel, který zalili pojivým roztokem, aby ho vítr neroznesl. Zbývalo jen přenést hrazení ze starých startovacích ploch. To se stane, až odletí Labuť.
A tu je Labuť, v litinově šedém tepelném obalu, který shoří při probíjení atmošféry. Dále už raketa poletí v zářivém plášti, jenž odráží všechny druhy radiace. Ale její nádheru neuvidí nikdo kromě astronomických robotů, sledujících let kosmického korábu. Automaty předají lidem fotografii zářícího bodu. Zpět na Zem se raketa vrátí plná spálenin, šrámů a děr od nárazů drobných meteorů. Ale z lidí kolem už nikdo Labuť neuvidí, protože nikdo nebude žít ještě stodvaasedmdesát let, než se expedice vrátí. Sto šedesát osm roků trvá cesta, čtyři roky výzkumy na planetách, ale pro cestovatele to bude asi osmdesát roků.
Dar Veter při svém zaměstnání se nedočká ani příletu Labutě na planety zelené hvězdy. Jako v uplynulých dnech Dar se nadchl pro smělou myšlenku Rena Boze a Mvena Mase. Ať se jejich pokus nezdařil, ať otázka, dotýkající se samých základů vesmíru, zdaleka ještě není rozřešená, ať se třeba ukáže klamnou fantazií! Tito ztřeštěnci jsou velikány tvůrčí myšlenky lidstva, neboť i zavržením jejich teorie či pokusu lidské vědění ohromně postoupí!
Zamyšlený Dar málem klopýtl o značku na hranici zóny bezpečnosti, otočil se a zpozoroval u podstavce samohybné televizní věže známou čilou postavu. Byl to Ren Boz. Čechraje si nepoddajné vlasy a mhouře oči, zamířil k Darovi. Spleť jemných, skoro neviditelných jizev změnila fyzikovu tvář a zkrabatila ji do trpitelských vrásek.
„Těší mne, že vás vidím zdravého, Rene!“
„Já zas velmi nutně potřebuji vás!“
Ren vztáhl k Darovi malé ruce, poseté pihami jako dřív.
„Co tu děláte tak dlouho před odletem?“
„Vyprovázel jsem Aellu, protože nutně potřebuji údaje o gravitaci tak těžké hvězdy. Když jsem se dozvěděl, že se tu objevíte, zůstal jsem…“
Dar Veter mlčel a čekal na vysvětlení.
„Tak vy se na žádost Junije Anta vracíte na observatoř kosmických stanic?“
Dar kývl.
„Ant v poslední době zapsal několik nerozšifrovaných příjmů přes Okruh…“
„Každý měsíc se koná poslech zpráv mimo obvyklou dobu informací. A okamžik zapojení stanic se posunuje o dvě pozemské hodiny. Za rok zkouška obsáhne den a noc, za osm let celou stotisícinu galaktické vteřiny. Tak se zaplňují mezery v poslechu vesmíru. Za poslední pololetí osmiletého cyklu se začaly objevovat zprávy, které přicházejí nesporně z ohromných dálek a kterým nerozumíme.“
„Takové zprávy mě velice zajímají a prosím, abych vám mohl při nich pomáhat.“
„Raději budu pomáhat já vám. Zápisy automatických pamětí prohlédneme společně.“
„I Mven Mas?“
„Ovšem!“
„Vetře, to je skvělé! Cítím se po tom nešťastném pokusu velmi špatně — jsem tolik vinen před Radou…! Ale s vámi je mi lehko, přestože taky jste členem Rady i bývalým vedoucím a nedoporučoval jste pokus…“
„Mven Mas je také členem Rady.“
Fyzik si na cosi vzpomněl, trochu se zamyslil a tiše se rozesmál.
„Mven Mas — ten… umí vycítit mé myšlenky a snaží se je uskutečnit.“