OD MOŘSKÝCH HLUBIN K VÝŠKÁM, KAM ANI ORLI NEMOHOU, odpověděl Smrť.
„Nó, to je fakt moc hezký kšeft,“ přikývl spokojeně Lezek. „Víte, upřímně řečeno, já —“
„Tati —“ zatahal ho Mort za kabát.
Smrť položil Mortimerovi ruku na rameno.
TVŮJ OTEC VIDÍ A SLYŠÍ NĚCO JINÉHO, NEŽ VIDÍŠ A SLYŠÍŠ TY, řekl. ZBYTEČNĚ BYS MU PŘIDĚLÁVAL STAROSTI. MYSLÍŠ, ŽE BY STÁL O TO, VIDĚT MĚ Z MASA A KOSTÍ, JAK SE ŘÍKÁ?
„Ale vy jste přece Smrť,“ řekl Mort. „Chodíte světem a zabíjíte lidi!“
JÁ? A ZABÍJET? Řekl Smrť a bylo vidět, že se cítí opravdu dotčen. TO TEDY NE. LIDÉ SE ZBÍJEJÍ SAMI, ALE TO JE JEJICH VĚC. JÁ TO PROSTĚ JEN OD TOHO OKAMŽIKU PŘEBÍRÁM. KONECKONCŮ, NEBYL BY TO TROCHU ŠÍLENÝ SVĚT, KDYBY SE LIDÉ ZABÍJELI A PŘITOM NEUMÍRALI? NEZDÁ SE TI?
„No, asi ano —“ řekl pochybovačně Mort.
Mort nikdy neslyšel slovo „fascinující“. V rodinném slovníku se běžně nevyskytovalo. Ale v srdci mu zaplála jiskřička, která mu říkala, že tady je něco úžasně tajemného a trochu strašidelného, a přitom zas ne strašlivého, a že jestli si nechá tuhle příležitost proklouznout mezi prsty, bude si to celý život vyčítat. Vzpomněl si na celý ten potupný den a taky na dlouhou cestu domů…
„Poslyšte,“ začal opatrně, „nemusím umřít, abych se mohl stát vaším učedníkem, že ne?“
BÝTI MRTEV NENÍ POVINNÉ.
„A co postava, myslím maso… tedy kosti…?
JESTLI NECHCEŠ, NEMUSÍŠ.
Mort si vydechl. V duchu už byl skoro rozhodnutý.
„Když s tím bude otec souhlasit…“ přikývl.
Podívali se na Lezka, který se škrabal ve vousech.
„Tak co říkáš, Morte?“ zeptal se s jistou bezstarostností pacienta v záchvatu vysoké horečky. „Samozřejmě chápu, že si málokdo představuje takové zaměstnání, přiznávám, že i já měl na mysli něco jiného. Ale na druhé straně všichni uznávají, že být zaměstnancem pohřebního ústavu je poctivé a ctěné zaměstnání. No, rozmysli si to.“
„Pohřební ústav?“ zeptal se v rozpacích Mort. Smrť přikývl a spikleneckým gestem zvedl prst k zubům.
„Je to opravdu zajímavé,“ řekl Mort pomalu. „Myslím, že bych to docela rád zkusil.“
„Kde jste říkal, že máte podnik?“ zeptal se Lezek. „Je to daleko?“
NE DÁL NEŽ NA SÍLU STÍNU, odpověděl Smrť. KDYŽ VZNIKLA PRVNÍ ŽIVÁ BUŇKA, BYL JSTEM U TOHO. KDE SE OBJEVÍ ČLOVĚK, TAM SE OBJEVÍM I JÁ. A AŽ SE BUDE POSLEDNÍ ŽIVÝ TVOR PLAZIT POD CHLADNOUCÍM SLUNCEM, BUDU U TOHO.
„Aha,“ řekl Lezek. „Vidím, že se vám opravdu musí dařit.“ Vypadal trochu nepřítomně, jako člověk, který se nějakou dobu pokoušel vzpomenout si na něco důležitého a nakonec se vzdal.
Smrť ho přátelsky poklepal po rameni a obrátil se k Mortovi.
MÁŠ S SEBOU NĚJAKÉ VĚCI, CHLAPČE?
„Jo,“ odpověděl Mort, ale pak si na něco vzpomněl. „Jenže mám dojem, že jsem je zapomněl v obchodě. Tati, že jsme nechali uzlík s mými věcmi v obchodě, kde jsme koupili šaty?“
„Jenže ten bude zavřený,“ řekl Lezek. „Na Den prasečí hlídky jsou všechny obchody zavřené. Budeš se sem muset vrátit pozítří — vlastně dnes už zítra.“
NO NA TOM ANI TAK NEZÁLEŽÍ, řekl Smrť. POJEDEME HNED. URČITĚ TADY BUDU MÍT BRZO NĚJAKOU PRÁCI.
„Doufám, že se budeš moct brzo zastavit doma,“ obrátil se Lezek k Mortovi. Zdálo se, že svádí neúspěšný boj se svými myšlenkami.
„No, já si myslím, tati, že to by asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad,“ odpověděl mu rychle Mort.
„No, tak na shledanou, chlapče,“ zamrkal Lezek „A koukej dělat, co ti řeknou, slyšíš? A — promiňte pane, nemáte náhodou také syna?“
Zdálo se, že ta otázka Smrtě poněkud zaskočila.
NE, řekl nakonec, NEMÁM ŽÁDNÉHO SYNA.
„Jestli vám to nevadí, rád bych si jen na chviličku promluvil tuhle s chlapcem o samotě.“
ZAJDU SE PODÍVAT NA KONĚ, řekl Smrť s více než lidským taktem.
Lezek objal syna kolem ramen, což mu vzhledem k nestejné výšce dělalo poněkud potíže, a jemně ho postrčil po náměstí.
„Morte, víš co mi tvůj strýc Hameš ještě řekl o učednících?“ zašeptal mu do ucha.
„Ne, co?“
„Víš, řekl mi ještě jednu věc,“ svěřoval se mu polohlasně otec. „Řekl mi, že nejsou výjimečné případy, kdy učedník zdědí po pánovi celou živnost. Co tomu říkáš?“
„No, já nevím,“ řekl Mort.
„To stojí za to, aby se nad tím člověk zamyslel,“ nakláněl sek němu Lezek.
„Já o tom přemýšlím, tati,“
„Hameš říká, že tak začalo dost mladých mužů. Víš, dokázali, že jsou užiteční, vydobyli si důvěru svého pána a… no, když mají třeba v domě dceru… neříkal pan, hm, pan tento… něco o dcerách?“
„Pan kdo?“ zeptal se Mort.
„Pan… tvůj nový pán.“
„Aha, ten. Ne. Ne, myslím, že ten nemá žádnou dceru,“ odpověděl Mort pomalu. „Myslím si, že to vůbec není rodinný typ.“
„Mnoho bystrých mladých mužů vděčí za svůj úspěch vhodnému sňatku,“ pokračoval vemlouvavě Lezek.
„Ano?“
„Morte, mám dojem, že mě vůbec neposloucháš.“
„Cože?“
Lezek se najednou na dláždění pokrytém jinovatkou zastavil a otočil mládence obličejem k sobě, aby mu viděl do tváře.
„Budeš se muset chovat mnohem líp než teď,“ prohlásil. „Cožpak to, chlapče, nechápeš? Jestli chceš na tomhle světě něčeho dosáhnout, musíš se především naučit poslouchat. To ti říkám jako tvůj otec!“
Mort se otci zadíval do tváře. Byl by mu rád řekl mnoho věcí, jak ho má rád, jaký má strach, toužil zeptat se, co jeho otec v minulých minutách viděl a slyšel. Chtěl říci, že se cítí, jako by lezl na krtinu a zjistil, že je to ve skutečnosti činná sopka. Taky by ho zajímalo, co otec myslí tím „vhodným sňatkem“.
Nakonec se však zmohl jen na: „Ano. Děkuju ti, tati. Asi bych už měl jít. Zkusím ti napsat dopis.“
„Určitě půjde kolem někdo, kdo nám ho bude umět přečíst,“ řekl Lezek. „Sbohem, Morte.“ Hlasitě se vysmrkal.
„Sbohem, tati. Určitě vás přijdu jednou navštívit.“
Smrť opatrně zakašlal, i když v jeho podání to zaznělo jako zapraskání prastarého dubového trámu plného červotočů.
MĚLI BYCHOM SE VYDAT NA CESTU, řekl, TAK SI, MORTE, NASKOČ.
Když se Mort vyhrabal na koňský hřbet za stříbrem zdobené sedlo, nahnul se Smrť dolů a potřásl Lezkovi rukou.
DĚKUJU VÁM, řekl.
„Je to hodný kluk a má dobré srdce,“ zvedl k němu Lezek oči. „Je trochu zasněný, to je všechno. Koneckonců, všichni jsme přece byli kdysi mladí.“
Smrť o tom chvilku uvažoval.
NE, řekl nakonec. MYSLÍM SI, ŽE TO TAK DOCELA NENÍ.
Pozvedl otěže a obrátil koně směrem k Okraji. Z místa za zády postavy v temném plášti zoufale mával Mort.
Lezek mu mával na oplátku. Když mu kůň s oběma jezdci nakonec zmizeli z očí, spustil ruku a udiveně se na ni podíval. Ten stisk… byl takový podivný. Jenže si ani za nic nemohl uvědomit proč.
Mort poslouchal, jak pod koňskými kopyty chřestí drobné kamení. Když vjeli na cestu, změnilo se chřestění v tichý dusot podkov v měkké hlíně a nakonec nebylo nic.
Podíval se dolů a zjistil, že se po dním rozprostírá podivná krajina: noc tu a tam postříbřená měsíčním svitem. Kdyby spadl s koně, jediné, na co by mohl narazit, byl vzduch.