Zastavila se a podívala se na zem. Písek se začal zvedat Mortovi kolem nohou a tvořil malé písečné víry.
Ve vzduchu to praskalo a Ysabell cítila, jak je ovzduší mastné. Mortovi se na tváři objevil nejistý výraz.
NĚKDO PRÁVĚ PROVÁDÍ OBŘAD AŠK —
Síla z temného nebe dopadla jako rána kladivem. Udeřila do písku a vytvořila obrovský kráter. Bylo slyšet tiché bzučení a vzduchem se šířil pach rozžhaveného cínu.
Mort se rozhlédl kolem sebe. Okolo ve vlnách vířil letící písek a Mort se otáčel jako ve snu sám uprostřed zuřící písečné bouře. Roztočeným písečným mračnem tu a tam prorazil blesk. Hluboko v duši se pokoušel bojovat, osvobodit se, ale svírala jej strašlivá, neodolatelná síla, které nemohl vzdorovat, stejně jako kompasová střelka nemůže vzdorovat volání středu.
Nakonec našel to, co hledal. Byly to dveře orámované oktarínovou září, které se črtaly na konci krátkého tunelu. Na druhém konci tunelu byly osoby, které ho přivolávaly.
PŘICHÁZÍM, řekl a pak se otočil, když za sebou zaslechl podivný hluk. Na hruď mu dopadlo skoro šedesát kilo mladého ženství a doslova ho zvedlo ze země.
Mort dopadl na záda a na prsou mu klečela Ysabell, která mu pevně svírala paže.
PUSŤ MĚ, zaduněl. VOLAJÍ MNE.
„Ne, ty pitomče!“
Hleděla do jeho modrých očí bez panenek, podobných bezedným jezerům. Zdálo se jí, že se dívá do nekonečného tunelu.
Mort se prohnul do oblouku a vykřikl kletbu tak prastarou a mocnou, že se v zesíleném ovzduší energie zhmotnila a s pleskotem kožnatých křídel odletěla do tmy. V písečných dunách se rozpoutala soukromá písečná bouře.
Jeho oči ji znovu přitáhly. Stačila se podívat stranou dřív, než ji mohl udeřit jeho pohled. Těžký a tvrdý jako modrý kámen.
JÁ TI POROUČÍM. Mortův hlas mohl vrtat skály.
„Tenhle tón na mě otec zkoušel celé roky,“ ušklíbla se Ysabell. „Zvlášť, když chtěl, abych si uklidila ložnici. Ale už tehdy mu to nebylo nic platné.“
Mort vykřikl další kletbu, která se sykotem spadla ze vzduchu a rychle se zahrabala do písku.
TA BOLEST —
„Nic tě nebolí,“ přesvědčovala ho a vší silou se vzepřela proti síle, která se je pokoušela vtáhnout do otevřených dveří. „To všechno si jen představuješ, cítíš to jen ve své hlavě. Nejsi Smrť. Jsi Mort. Budeš tím, čím budeš chtít být!“
Uprostřed rozostřené modři jeho očí se objevily dvě malé hnědé skvrnky a začaly se rychle zvětšovat.
Bouře kolem nich se vzpínala a ječela. Mort vykřikl.
Obřad Ašk-Ente prostě a jednoduše přivolává a spoutává Smrtě. Studenti okultních věd možná vědí, že může být proveden pomocí jednoduchého zaklínadla, tří malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve, ale žádného mága hodného svého špičatého klobouku by ani ve snu nenapadlo dělat něco tak obyčejného. Všichni v duchu cítili, že pokud se obřad neprovádí s použitím obrovských voskovic, spousty dýmu z vzácných vonných látek, obrazců malovaných osmi různými barvami na podlaze a několika pohárů s vínem, nestojí takový obřad za to, aby byl proveden.
Osm mágů stálo na svých místech ve vrcholech velkého obřadního osmiúhelníku, kývalo se a rytmickými hlasy odříkávalo zaklínadla. Ruce měli rozpaženy, takže se každý z nich špičkami prstů dotýkal souseda vlevo i vpravo.
Jenže něco nebylo v pořádku. Pravda, uprostřed oktagramu se vytvořila mlha, ale převalovala se a točila a odmítala se zaostřit a zhmotnit.
„Sílu!“ vykřikl Albert. „Přidejte sílu!“ Na okamžik se v mlze zjevila postava maskovaná širokým černým pláštěm a namodrale zřícím mečem v ruce. Když Albert zachytil bledou tvář pod kápí, zaklel. Ta tvář nebyla bledá dostatečně.
„Ne!“ zaječel Albert, vskočil do osmiúhelníku a snažil se zahnat mlhavou postavu rukama. „Ty ne! Ty ne…“
A ve vzdáleném Tsortu Ysabell zapomněla na to, že je dáma, sevřela ruku v pěst, přivřela oči a udeřila Morta do brady. Svět okolo ní vybuchl…
V kuchyni Hargova Žebírkového domu dopadla se zazvoněním na zem pánev a zvuk nárazu vyplašil krysy, které začaly vybíhat ze dveří…
Ve velké síni Neviditelné univerzity se odehrálo všechno najednou.[14]
Strašlivá síla, kterou mágové směrovali ke království temnot, se najednou zaostřila. Stejně nečekaně jako vyletí zátka, které se nejdřív nechce z hrdla, jako chomáč pálivého kečupu ze sklenice obrácené delší dobu vzhůru dnem dopadl doprostřed oktagramu Smrť a divoce zaklel.
Albert si pozdě uvědomil, že stojí uvnitř magického obrazce a pokusil se skokem dosáhnout svobody. Kostnaté prsty se sevřely na lemu jeho roucha.
Mágové, alespoň ti, kteří byli ještě na nohou a při vědomí, užasli, když jim došlo, že Smrť má na sobě zástěru a v náručí chová malé kotě.
PROČ JSI TO MUSEL VŠECHNO POKAZIT?
„Pokazit? Cožpak jste neviděl, co ten kluk napáchal?“ vyštěkl Albert a stále ještě se pokoušel dosáhnout hranic obrazce.
Smrť zvedl hlavu a zavětřil.
To zasyknutí proniklo všemi ostatními zvuky v síni a rozhostilo se ticho. Byl to zvuk, jaký člověk zaslechne na nejtemnější hranici ošklivých snů, zvuk, při němž se budíte zbroceni potem nekonečné hrůzy. To bylo začichání pode dveřmi márnice. Podobalo se zafunění ježka, ale takový ježek by mohl klidně rozšlápnout náklaďák. Byl to zvuk tak strašný, že byste ho jistě nechtěli zaslechnout dvakrát, přesněji řečeno, nechtěli byste ho zaslechnout ani jednou.
Smrť se pomalu napřímil.
TAK TAKHLE MI OPLÁCÍŠ MOU LASKAVOT? UKRADNEŠ MI DCERU, NAPADÁŠ MÉHO SLUŽEBNÍKA A KVŮLI OSOBNÍM ZÁJMŮM RISKUJEŠ PODSTATU SAMOTNÉ REALIY? Ó, HLOUPÝ, HLOUPÝ, BYL JSEM PŘÍLIŠ DLOUHO HLOUPÝ!
„Mistře, kdybyste byl tak laskav a pustil mé roucho —“ začal Albert a mágové v jeho hlase najednou zaslechli prosebný tón, který tam předtím nebyl.
Smrť si ho nevšímal. Luskl prsty jako kastanětami a zástěra na něm v jediném okamžiku shořela. Kotě postavil velice opatrně na zem a poodstrčil nohou.
NEDAL JSEM TI TU NEJSKVĚLEJŠÍ PŘÍLEŽITOST?
„Přesně, mistře, a kdybyste mě na okamžik pustil —“
DOVEDNOST? SLUŽEBNÍ POSTUP? DOŽIVOTNÍ JISTOTY?
„Samozřejmě, ale co kdybyste byl tak laskav a —“
Albertův hlas se už dokonale změnil. Trubky příkazů se změnily v pikolku prosby. Zdálo se, že je vystrašený, ale přesto se mu podařilo přilákat Mrakoplašův pohled a zasyknout:
„Hůl! Hoď mi mou hůl! Dokud je v kruhu, není neporazitelný. Hoď mi mou hůl a ještě se mohu osvobodit!“
Mrakoplaš zavolaclass="underline" „Prosím?“
OH, MÁ JE VINA, ŽE JSEM SE ODDAL SLABOSTEM TOHO, CO Z NEDOSTATKU LEPŠÍCH SLOV NAZÝVÁM TĚLO!
„Mou hůl, idiote, moji hůl!“ breptal Albert.
„Cože?“
SKVĚLÁ PRÁCE, MŮJ SLUŽEBNÍKU, DÍKY, ŽE JSI MNE PŘIVEDL NAZPĚT, řekl Smrť. ALE TEĎ UŽ NEZTRÁCEJME ČAS.
„Mou hů—“
Zazněla imploze a vzduch chviličku proudil směrem do obrazce. Plameny svíc se na okamžik natáhly do tenkých linek a pak zhasly.
Chvíli bylo ticho.
Pak se ozval odněkud od podlahy hlas kvestora. „To bylo velmi nedbalé, Mrakoplaši, založit mu v takové chvíli někam hůl. Připomeňte mi, že vás musím některý den velmi přísně potrestat. Mát někdo světlo?“
„Nemám nejmenší ponětí, co se s ní stalo! Opřel jsem ji tadyhle o sloup —“
„Oook.“
14
Pozn. autora: Není to tak docela pravda, protože většina filozofů se shoduje v tom, že nejkratší časový úsek, ve kterém se může odehrát všechno, je tisíc biliónů let.