Byl to právě ten slon, co přesvědčilo Dobrořeza, že už nadobro vypadl z kolejí příčetnosti, ale ještě před několika hodinami to považoval za dokonalý nápad. Když v duchu silně přehnaně hodnotil krátkozrakost velekněze chrámu, napadlo ho, že pila na okraji města vlastní řečené zvíře za účelem manipulace s těžkými kusy dřeva. Slon byl starý, dýchavičný a dost náladový, ale měl jako sakrální oběť jednu obrovskou výhodu. Velekněz ho nemohl přehlédnout.
Půl tuctu vojáků se celkem bez nadšení pokoušelo uklidnit tvora, jehož pomalý mozek se dopracoval k úsudku, že touhle dobou by měl být ve známé stáji se spoustou sena a vody, kde by si mohl po těžkém a horkém dni na žlutozelených pláních Klače lehnout. Začal být neklidný. Zanedlouho se zjistí, že další důvod pro jeho neklid pramení ze skutečnosti, že v předprocedurálním zmatku jeho chobot vyčenichal obřadní kalich obsahující zhruba pět litrů silného vína a vypil ho. Před malýma, napůl nevidomýma očkama obrovského býložravce se začaly objevovat divoké obrazy — z kořenů vyrvané baobaby, zuřivé boje o samici v říji, vítězné úprky napříč domorodými vesnicemi a další téměř zapomenuté radovánky. Už brzo kolem sebe začne vidět lovce, kteří ho polapili.
Tohle ovšem naštěstí Dobrořez nevěděl. Zachytil pohled veleknězova pomocníka, bystře vyhlížejícího mladíka, který měl tolik chytrosti, že si k této příležitosti opatřil dlouhou gumovou zástěru a rybářké holínky, a smluveným znamení naznačil, že může obřad začít.
Pak se rychle vrátil do převlékárny kněží a pracně se nasoukal do obřadního roucha, které mu speciálně k této příležitosti ušily palácové švadleny, které sáhly hluboko do svých zásob krajek, ozdobných penízků a zlatých nití a zplodily takovou odpornost, že by si ji na sebe nestyděl vzít ani sám arcikancléř Neviditelné univerzity. Dobrořez si povolil pět vteřin na obdivování sebe sama ve velkém zrcadle, pak si nasadil klobouk a rozběhl se ke dveřím. Zastavil se právě včas, aby jimi prošel důstojným krokem, jakým chodí všechny důležité osobnosti.
K hlavnímu knězi došel ve chvíli, kdy Keli vykročila ústřední uličkou, obklopena služebnými, které se kolem ní točily jako vlečné remorkéry kolem zámořské lodi.
I navzdory dědičné róbě vypadala nádherně. Bylo na ní něco, co ho —
Zaskřípal zuby a pokusil se soustředit na bezpečnostní opatření. Stráže umístil na všech strategických místech pro případ, že by se vévoda ze Sto Helit pokusil o reorganizaci naplánovaného obřadu. Dobrořez si umínil, že bude osobně sledovat vévodu, který teď seděl v první řadě a na tváři měl podivný úsměv. Vévoda zachytil Dobrořezův pátravý pohled a mág rychle odvrátil oči.
Nejvyšší kněz pozvedl ruce v utišujícím gestu. Dobrořez se k němu pro jistotu přitočil a vzápětí už se stařec obrátil ke středu a třesoucím se hlasem začal odříkávat modlitbu k bohům.
Dobrořez sklouzl očima nazpět k vévodovi.
„Slyšte mne, mm, ó, bohové —“
Díval se Stohelitský nahoru, do temnoty mezi trámy?
„— slyš mne, ó, Slepý Io stooký, slyš mne, ó, Velký Offlere, ptáky očištěná tlamo, slyš mne, ó, Milosrdný Osude, slyš mne, ó, Chladný, mm, Osude, slyš mne, ó, Sedmiruký Seku, slyš mne, ó, Hoki z lesů, slyš mne, ó —“
S bezdechou hrůzou si Dobrořez uvědomil, že ten starý pitomec má v úmyslu navzdory všem instrukcím vyjmenovat celou tu smečku. Na Ploše bylo více než devět set známých bohů a pátrající teologové každoročně objevovali nové a nové. To by trvalo celé hodiny. Shromáždění už začínalo nespokojeně šoupat nohama.
Keli stála před oltářem a na tváři se jí zračila zlost. Dobrořez strčil velekněze bez viditelného účinku do žeber a pak se s hrozivě nasupeným obočím obrátil k mladému akolytovi.
„Zastav ho,“ sykl. „Nemáme čas!“
„To bohy nepotěší —“
„Jenže tohle zase nepotěší mě, a já jsem tady!“
Akolyta se na okamžik zadíval Dobrořezovi do obličeje a došel k názoru, že bude lepší, když to bohům vysvětlí později. Poklepal hlavnímu knězi na rameno a něco mu zašeptal do ucha.
„ó, Steighkele, bože, hm, kravských stájí, stojících o samotě, slyš men, ó — hej? Cože?“
Huhly huhly.
„To je, hm, velice nezvyklé. Dobrá, přejdeme rovnou k přednesu rodové linie a příbuzenstva.“
Huhly huhly.
Velekněz se přísně zadíval na Dobrořeza nebo spíš do míst, kde se domníval, že Dobrořez stojí.
„No dobrá. Hm, připravte kadidlo a vonné byliny k obřadu zpovědi Čtyřjediné cesty.“
Huhly huhly.
Veleknězi potemněla tvář.
„A předpokládám, hm, že čas není ani na krátkou modlitbu, co?“ zeptal se ledově.
„Jestli si někteří lidé nepospíší,“ prohlásila Keli vražedným tónem, „stane se neštěstí!“
Huhly.
„To nevím, tohle se někomu určitě nebude líbit,“ zasyčel hlavní kněz. „Ale koneckonců se lidé nemusí náboženskými, hm, obřady zdržovat vůbec. Tak sem přiveďte toho zatraceného slona!“
Akolyta vrhl na Dobrořeza zoufalý pohled a mávl na stráže. Ty pobídly mírně rozkomíhané zvíře výkřiky a špičatými holemi kupředu a mezitím se mladý kněz opatrně přišoural k Dobrořezovi a vtiskl mu něco do ruky.
Mág sklopil zrak. Byl to nepromokavý klobouk.
„Je to nutné?“
„Je plný zbožnosti,“ řekl mladý akolyta. „Obávám se, abychom vystačili s dechem.“
Slon dorazil k oltáři, kde ho bez velké námahy přinutili pokleknout. Zvíře mohutně škytlo.
„Tak, kde je to zvíře?“ vyštěkl popuzeně velekněz. „Snad aby se to, hm, trochu pohnulo!“
Huhly huhly začal Akolyta. Nejvyšší kněz naslouchal, potom hrobově přisvědčil, zvedl obětní nůž s bílou rukojetí a pozvedl jej oběma rukama nad hlavu. Pak jej zase spustil.
„Kde přede mnou?“
Huhly.
„Ne, samozřejmě že nepotřebuju pomoci, mladíku. Obětuju muže a chlapce — a, hm, ženy a zvířata — hm, celých sedmdesát let, a až nebudu schopný použít nůž, budete mě ukládat do postele lopatou.“
A ve zmateném oblouku spustil dolů čepel, která jen čiročirou náhodou zasáhla slona do chobotu a způsobila mu lehké poranění.
Zvíře se probralo ze svého příjemného alkoholového otupění a zatroubilo. Akolyta se obrátil jen proto, aby před sebou zahlédl dvě krví podlitá zuřivá očka, která na něj zírají podél namířeného chobotu, a jediným skokem opustil oltář.
Slon se rozzuřil. Rozbolenou hlavu mu naplnily mlhavé obrazy plné výkřiků, plamenů a lidí se sítěmi, klecemi a oštěpy a taky desítek let neustálého vláčení těžkých klád. Udeřil chobotem do oltáře a ke svému vlastnímu údivu jej roztříštil vedví. Obě poloviny nabral na mohutné kly a vyhodil vysoko do vzduchu, pokusil se neúspěšně vyvrátit mramorový sloup, a když pak najednou pocítil neodolatelnou touhu nadechnout se čerstvého vzduchu, rozběhl se dýchavičně halou.
Zvíře narazilo v plné rychlosti do hlavních vrat a poháněno voláním krve a našeptáváním alkoholu přeběhlo dvůr, rozbilo vnější bránu, škytlo si, proběhlo spícím městem a stále ještě pomalu zrychlovalo, když k němu noční větřík přinesl vůni vzdáleného temného Klače. Slon pozvedl oháňku a vyrazil na cestu k tomu vzdálenému kontinentu, který byl jeho původním domovem.
Síň byla plná prachu, výkřiků a zmatku. Dobrořez si posunul klobouk z očí a klesl na všechny čtyři.