„Jsou v tom nějaká kouzla?“ podíval se Mort na Smrtě.
CO MYSLÍŠ? MYSLÍŠ, ŽE TADY OPRAVDU JSEM?
„To ano,“ přikývl pomalu Mort. „Já… víte, já jsem ty lidi pozoroval. Dívají se na vás, ale nevidí vás. Vy nějak ovlivňujete jejich vědomí.“
Smrť zavrtěl hlavou.
DĚLAJÍ SI TO SAMI, řekl. ŽÁDNÁ KOUZLA V TOM NEJSOU. LIDÉ MĚ NEVIDÍ, ONI SI TO PROSTĚ SAMI SOBĚ NEDOVOLÍ. DOKUD NEPŘIJDE JEJICH ČAS, SAMOZŘEJMĚ. MĚ VIDÍ JEN MÁGOVÉ A KOČKY. ALE TI TVOJI PRŮMĚRNÍ LIDÉ… TI NIKDY. Vyfoukl k nebi překrásný kroužek kouře a dodaclass="underline" JE TO SICE PODIVNÉ, ALE JE TO TAK.
Mort pozoroval, jak kroužek kouře pomalu stoupá vzhůru k obloze a pomalu odplouvá směrem k řece.
„Ale já vás vidím,“ obrátil se znovu k Smrťovi.
TO JE NĚCO JINÉHO.
Připlul klačský vrchní s účtem a položil jej před Smrtě. Vrchní byl zakrslý, měl temnou pleť a na hlavě účes podobný kokosovému ořechu, který se proměnil v novu. Když se mu Smrť mírně uklonil, stáhla se kulatá tvář vrchního do zamyšleného výrazu. Pak zavrtěl hlavou, jako někdo, kdo se pokouší vytřást si vodu z uší, a odešel.
Smrť zalovil v hlubinách pláště a vytáhl objemný kožený váček plný různých měděných mincí, které byly většinou stářím zelené. Pečlivě překontroloval účet a odpočítal tucet mincí.
POJĎ, řekl potom a vstal. MUSÍME JÍT.
„Co uděláme teď?“
KOUPÍME TI NĚJAKÉ NOVÉ ŠATY.
„Ale vždyť tyhle jsou dnes nové, vlastně včera.“
OPRAVDU?
„Otec tvrdil, že ten obchod je proslulý svými rozumnými cenami,“ řekl Mort a popoběhl, aby svému pánovi stačil.
ŘEKL BYCH, ŽE TO DODÁVÁ HRŮZE NOVÝ ROZMĚR.
Zahnuli do široké ulice, která vedla do lepší čtvrti města (pochodně tam byly rozmístěny v menších a hromady odpadků ve větších vzdálenostech). Nebyly tam stánky ani pouliční prodavači, ale skutečné obchody, byla to přímo obchodní centra, měla své dodavatele, byly v nich židle a plivátka. Většina z nic byla otevřena i v tuhle noční hodinu, protože správný ankhský obchodník nemohl spát, když pomyslel na všechny ty peníze, které za tu dobu vydělá.
„Cožpak tady nikdo nespí?“ divil se Mort.
TO JE MĚSTO, odpověděl Smrť a otevřel dveře do obchodu s šatstvem. Když o dvacet minut později vyšli ven, měl na sobě Mort velmi pěkné černé šaty zdobené jemnou stříbrnou výšivkou a obchodník užasle hleděl na hrst měďáků a soustředěně přemýšlel, kde je, u všech čertů, vzal.
„Kde jste přišel ke všem těm mincím?“ vyzvídal Mort.
V KARTÁCH.
V holičství s celonočním provozem přistřihl holič Mortovi vlasy podle nejnovější módy místní mládeže, zatímco Smrť seděl na vedlejším křesle a spokojeně si pobrukoval. Ke svému vlastnímu překvapení se cítil ve skvělé náladě.
Nakonec si stáhl z hlavy kápi a podíval se na bradýřova pomocníka. Ten mu vzápětí uvázal kolem krku ručník a s tím hypnotizovaným výrazem, který se Mort už pomalu učil znát, čekal na zákazníkovo přání. Smrť se pohodlně opřel a řekclass="underline" BUDE TO PÁR KAPEK KOLÍNSKÉ A PŘELEŠTIT, MŮJ DOBRÝ MUŽI.
Starší mág, kterému jiný učedník přistihoval na vedlejším křesle plnovous, zaslechl ten pochmurný olověný hlas a rychle se podíval po zvuku.
Pak k úžasu holičského personálu začal zoufale drmolit ochranná zaříkadla, protože Smrť se k němu otočil, pro maximální efekt co nejpomaleji, a uštědřil mu jeden ze svých nejdokonalejších úsměvů.
O pár minut později už mířil Mort ke stáji, kde nechal Smrť koně. Cítil, jak mu roste sebevědomí a táhne kolem uší. Pokusil se cvičně o pyšný krok, cítil, že by si to jeho oblek i nový zástřih zasloužily, ale tak nějak se mu to nepodařilo.
Mort se vzbudil.
Zůstal ležet, upřel oči na strop, rychle si přetočil pásek paměti nazpět a v hlavě mu vykrystalizovaly jako malé ledové kostičky události minulé noci.
Nemohl se přeci sejít se Smrtěm. Nemohl přece večeřet s kostrou, které hořely v důlcích modré jiskřičky. Musel to být nějaký strašný sen. Nemohl přece jet za Smrťovým sedlem na obrovském bílém koni, který se rozběhl vzhůru oblohou a pokračoval až…
… kam?
S neodbytností požadavků daňového úřadu se mu do hlavy drala jediná myšlenka.
Sem.
Nejistýma rukama si sáhl na ostříhanou hlavu a pak na ložní povlečení, které bylo z jakéhosi lesklého klouzavého materiálu. Bylo mnohem jemnější než to lněné, které používali u nich doma. To jejich bylo hrubé a vždycky bylo cítit ovcemi, tohle vonělo a bylo jako teplý suchý sníh.
Rychle vyskočil z postele a začal se rozhlížet po pokoji.
Tak především byl obrovský, větší než celý dům Mortových rodičů, a naprosto suchý, suchý jako prastará hrobka pohřbená hluboko v písku rozpálené pouště. Vzduch chutnal tak, jako by ho několik hodin vařili a pak mu dovolili vystydnout. Koberec, který měl Mort pod nohama, byl tak vysoký, že by se v něm pohodlně ukryl kmen pygmejů, a jak po něm přecházel, praskaly mu pod nohama malé jiskřičky.
Podíval se na své vlastní tělo, na kterém měl navlečenou dlouhou bílou noční košili. Šaty měl úhledně složeny na žili vedle postele a ta židle, jak si nemohl nevšimnout, byla zdobena řezbou — jemným motivkem lebek a hnátů.
Mort si sedl na pelest postele, začal se rychle oblékat a myšlenky se mu rozběhly jako splašený kůň.
Potom s námahou otevřel těžké dubové dveře a pocítil mírné zklamání, když strašidelně nezaskřípaly.
Venku byla jen holá, dřevem vyložená chodba, osvětlená silnými bílými svícemi, zasazenými v držácích na protilehlé zdi.
Mort opatrně našlapoval na špičky a pomalu postupoval chodbou, dokud nedošel ke schodišti. To úspěšně zdolal, aniž se přihodilo cokoliv strašlivého, a ocitl se v místnosti plné dveří, která vypadala jako vstupní hala. Byla tady spousta pohřebních závěsů a starožitné stojací hodiny, jejichž tikot zněl jako tep srdce hor. Vedle nich byl stojan na deštníky.
Ve stojanu byla zastrčená kosa.
Mort se rozhlédl po okolních dveřích. Vypadaly důležitě. Jejich obloukové rámy byly vyzdobeny známým motivem lebek a kostí. Chtěl právě zkusit ty nejbližší, když se za ním ozval hlas:
„Tam nesmíš, kluku.“
Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ta slova mu neznějí v hlavě, ale že to je skutečný hlas tvořený ústy, který se mu do hlavy dostal běžným způsobem, prostřednictvím vzduchového vlnění tak, jak to původně příroda vymyslela. Příroda si musela dát spoustu práce kvůli těm třem slovům s lehce namyšleným tónem.
Otočil se. Stála tam dívka asi tak vysoká jako on a možná o nějaký rok starší. Měla stříbrné vlasy a oči s perlovým leskem a takové ty zajímavé, ale nesmírně nepraktické dlouhé šaty, jaké mají tendenci nosit tragické hrdinky, které, zatímco oduševněle zírají na měsíc, tisknou k ňadrům jedinou růži. Mort nikdy neslyšel výraz předrafaelovský, což je škoda, protože to by byl popis nadmíru výstižný. Na druhé straně taková děvčata bývají víc křehká a průsvitná, zatímco u téhle si člověk dovedl přece jen představit tu a tam nějaký ten kousek čokolády navíc.
Chvilku se na něj dívala s hlavou nakloněnou ke straně a špičkou jedné nohy si poklepávala na zem. Pak se rychle natáhla a štípla ho silně do lokte.
„Au!“
„Hmm. Takže ty jsi vážně skutečný,“ podivila se. „Jak se jmenuješ, kluku?“
„Mortimer. Říkají mi Mort,“ odpověděl a třel si přitom paži. „Proč jsi to udělala?“