NE, řekl nakonec. NIKDO MĚ NEMŮŽE UMLUVIT. NEDÁM SE NIČÍM OBLOMIT ANI PŘINUTIT. JSEM NEPODPLATITELNÝ. UDĚLÁM JEN TO, CO BUDU POVAŽOVAT ZA SPRÁVNÉ.
Mávl rukou a vyrazil Ysabell meč z rukou. Pak udělal další složité gesto, dívka se zvedla do vzduchu a zůstala viset přitisknutá zády ke sloupu, několik desítek centimetrů nad zemí.
Mort viděl, jak se nad ním nemilosrdný Sekáč znovu vztyčil a pozvedl čepel, která se napřáhla k poslednímu úderu.
„Já bych to udělal,“ řekl.
Smrť se na něj na okamžik udiveně zadíval, a pak se začal smát. Zvuk jeho smíchu duněl jako zemětřesení na hřbitově a ještě se strašidelně odrážel od stěn místnosti a zvonil mezi policemi, když Smrť napřáhl ruku a přistrčil Mortovi přímo před oči jeho vlastní hodiny.
Mort se pokoušel zaostřit pohled. Viděl, jak poslední zrnko písku klouže po lesklém povrchu, chvěje se na okraji otvoru a padá dolů. Otáčelo se ve vzduchu a pomalu, jako ve snu, se snášelo na hromádku písku v dolní baňce. Na jeho droboučkých křemičitých fazetkách se odráželo světlo svíčky. Nehlučně dopadlo a kolem se vytvořil miniaturní kráter. Světlo ve Smrťových očích zesílilo, až vyplnilo Mortovy celý pohled, a klokot Smrťova smíchu chřestil vesmírem.
A pak Smrť Mortovy hodiny obrátil.
Velká hala zámku Sto Lat znovu zářila stovkami svíček a zněla hudbou.
Zatímco skupinky hostů sestupovaly po hlavním schodišti a shromažďovaly se kolem studeného bifé, duněl prostorou hlas hlavního ceremoniáře a v neúnavném proudu oznamoval jména těch vznešených hostů, kteří pro svou důstojnost nebo z pouhopouhé roztržitosti přijížděli později. Jako například teď.
„Královský rozpoznávač, Strážce královniny ložnice, jeho Samovlastněosobnostvo Ohňomil Dobrořez, mág prvního stupně (MgDr. NU).
Dobrořez došel ke vznešenému páru, na tváři široký úsměv a v ruce obrovský doutník.
„Mohu políbit novomanželku?“ zeptal se.
„Pokud to mágové smějí,“ usmála se Ysabell a nastavila mu tvář.
„Právě jsme si říkali, že ohňostroj byl skvělý,“ řekl mu Mort. „už jsem zajistil, že vnější hradbu postaví co nejdříve znovu. K jídlu tě vodit nemusím, najdeš si ho sám, že?“
„Vypadá poslední dobou moc dobře,“ sdělila Mortovi koutkem úst Ysabell, aniž se jí z tváře ztratil profesionální úsměv, když se Dobrořez vmísil do davu.
„No, to víš, být jedinou osobou, která se neunavuje tím, aby poslouchala královnu, to už je něco,“ odpovídal jí Mort a přitom si vyměňoval úklony s procházejícími šlechtici.
„Říká se, že on je tou skutečnou mocí za trůnem,“ přikývla Ysabell. „Prý se mu říká… něco jako barevná eminence… nebo tak nějak… teď nevím.“
„Umaštěná eminence,“ prohlásil Mort nepřítomně. „Všimla sis, že v posledních dnech se magii ale vůbec nevěnuje?“
„Mlčprosímtěonaakorátpřišla,“ sykla Ysabell jedním dechem spěšně koutkem úst.
„Její nejvyšší Veličenstvo, královna Kelirehenna První, panovnice Sto Lat, Ochránkyně osmi protektorátů a Vládkyně Dlouhého úzkého kusu postředového Sto Kerrig.“
Ysabell se uklonila. Mort se uklonil. Keli na ně zazářila. Nemohli si nevšimnout, že se dostala pod vliv někoho, kdo měl v oblibě šaty, které jí přece jen víc přiléhaly, a naopak ji odvedl od účesů podobných kříženci mezi výhonky ananasu a cukrovou vatou.
Políbila Ysabell na tvář, ustoupila a prohlédla si Morta od hlavy k patě.
„A jak se má Sto Helit?“ zeptala se.
„Prima, prima,“ usmál se Mort. „Jenom budeme muset rychle udělat něco s podzemím. Váš zemřelý strýček měl poněkud zvláštní — koníčky, a…“
„Ona myslí tebe,“zašeptala mu Ysabell rychle do ucha. „Nezapomeň, že je to tvůj oficiální titul…“
„Mně se víc líbí Mort,“ řekl Mort.
„A jaký zajímavý erb,“ pokračovala královna. „Zkřížené kosy na pozadí přesýpacích hodin v černém poli. Královská rada s tím měla pěkně zamotanou hlavu.“
„Nevadí mi, že jsem vévoda,“ řekl Mort. „Pro mě je nejstrašnější šok, že mám za ženu vévodkyni.“
„Na to si zvykneš.“
„Doufám, že ne.“
„Uvidíme. A teď, Ysabell,“ řekla Keli a panovačně pozvedla bradu, „jestli se máš pohybovat v královských kruzích, jsou někteří lidé, se kterými tě prostě musím seznámit…“
Chytila Ysabell za paži a vlekla ji pryč, takže Mort stačil pouze zachytit zoufalý pohled své ženy, než mu obě zmizely v davu.
Mort si prstem přejel pod límcem, rozhlédl se na obě strany a bleskově zmizel ve stínu velké kapradiny v rohu těsně u bifé, kde mohl strávit chvilku o samotě.
Nedaleko něj si hlavní obřadník odkašlal a v očích se mu objevil nepřítomný pohled.
„Lupič duší,“ prohlásil nejistým hlasem člověka, jehož uši neslyší, co říkají jeho ústa. „Vítěz nad říšemi, Pohlcovač oceánů, Zloděj let, Poslední realita, Sekáč lidstva, Velký spravedlivý, Poslední —“
DOBRÁ, DOBRÁ, VŽDYŤ JÁ UŽ TO NĚJAK ZVLÁDNU.
Mortovi se ruka, kterou nesl k ústům studené krocaní stehno, zastavila na půli cesty. Neotočil se. To by bylo zbytečné. Ten hlas si nemohl splést, byl spíš cítit než slyšet a naprosto charakteristické bylo i to, jak se ochladil a potemněl vzduch. Okolní řeč a hudba svatební oslavy se zpomalily a ustoupily daleko do pozadí.
„Mysleli jsme si, že nepřijdete,“ prohlásil Mort směrem ke kapradině v obrovské truhlíku.
NA SVATBU SVÉ VLASTNÍ DCERY? KROMĚ TOHO TO BYLO POPRVÉ, KDY JSEM DOSTAL ODNĚKUD POZVÁNKU. MĚLA ZLACENÉ OKRAJE A RYTINKU A VŠECHNO.
„Ano, ale když jste posledních pár dnů nebyl ve službě —“
MYSLEL JSEM SI, ŽE BY TO ASI NEBYLO TAK DOCELA SPRÁVNÉ.
„No, když to teď říkáte, myslím, že máte pravdu.“
ABYCH SE PŘIZNAL, MYSLEL JSEM SI, ŽE SI VEZMEŠ PRINCEZNU.
Mort zčervenal. „Mluvili jsme o tom s Ysabell,“ řekl. „Pak jsme si ale řekli, že člověk, který náhodou zachrání princeznu, si ji kvůli tomu nemusí hned brát a měl by si to trochu rozmyslet.“
TO JE VELMI MOUDRÉ. PŘÍLIŠ MNOHO DĚVČAT SE VRHÁ DO NÁRUČE PRVNÍMU MLADÍKOVI, KTERÝ JE PO STO LETECH OSVOBODÍ, NAPŘÍKLAD.
„No právě, a jak bych vám to řekl, takže jsme to všechno pěkně probrali, a když jsem poznal, jaká Ysabell opravdu je, tak…“
ANO, ANO, TO TI VĚŘÍM. SKVĚLÉ ROZHODNUTÍ. STEJNĚ JSEM SE ALE ROZHODL, ŽE UŽ SE VÍC NEBUDU ZAJÍMAT O LIDSKÉ ZÁLEŽITOSTI.
„Vážně?“
JEN OFICIÁLNĚ, SAMOZŘEJMĚ.
Mort koutkem oka zahlédl kostnatou ruku, která vyjela kupředu a zkušeným pohybem nabodla nadívané vejce. Mort se obrátil.
„Co se to vlastně stalo?“ upřel oči na Smrtě. „Musím se to dozvědět! V jednom okamžiku jsme stáli v Dlouhém sále času a vzápětí už jsme se objevili těsně za hradbami města a byli jsme tím, čím jsme. Chci říci, skutečnost se změnila tak, aby nám co nejlépe vyhovovala. Kdo to udělal?“
SKOČIL JSEM SI NA SLOVÍČKO S BOHY. Smrť se zatvářil poněkud rozpačitě.
„Vážně? To jste udělal?“ řekl Mort. Smrť se mu vyhnul pohledem.
ANO.
„Asi neměli moc radost, že?“
BOHOVÉ JSOU SPRAVEDLIVÍ. ALE JSOU TAKÉ SENTIMENTÁLNÍ. SÁM. JSME SE TO NIKDY NENAUČIL.
ALE NEJSI JEŠTĚ TAK DOCELA SVOBDNÝ. MUSÍŠ DOHLÉDNOUT NA TO, ABY SE VYPLNILO, CO JE PŘEDPOVĚZENO, A BUDOUCÍ MINULOST SE NEZMĚNILA.
„Já vím,“ přikývl Mort. „Sjednotit království a takové ty věci.“