„Budu ti říkat kluk,“ oznámila mu místo odpovědi. „A vůbec ti nemusím opovídat, rozumíš,ale abys věděl, myslela jsem si, že jsi mrtvý. Vypadáš jako mrtvý.“
Mort mlčel.
„Neumíš mluvit?“
Mort v duchu počítal do deseti.
„Nejsem mrtvý,“ řekl nakonec. „Aspoň si myslím, že ne. Je to trochu složité. A kdo jsi ty?“
„Můžeš mi říkat slečno Ysabell,“ prohlásila nafoukaně. „Otec mi řekl, že máš dostat něco k jídlu. Pojď za mnou.“
Zamířila k jedněm dveřím. Mort vykročil za ní přesně v té správné vzdálenosti, aby ho stačila otvíranými dveřmi uhodit do druhého lokte.
Za dveřmi byla kuchyň — dlouhá, nízká a teplá, kde od stropu visely měděné pánve a jejíž celou jednu stěnu zabíral obrovský železný sporák. U sporáku stál jakýsi stařík, smažil právě vejce se slaninou a tiše si pohvizdoval mezi zuby.
„Alberte,“ vyštěkla Ysabell, „tady máš ještě jednoho ke snídani.“
Muž pomalu otočil hlavu, a aniž řekl slovo, přikývl. Dívka se obrátila nazpět k Mortovi.
„Musím říct, že když měl otec k dispozici celou Plochu, mohl si taky vybrat někoho lepšího než tebe. Ale obávám se, že už budeš muset stačit.“
Pak vyplula z místnosti a bouchla za sebou dveřmi.
„Stačit k čemu?“ řekl Mort jen tak do místnosti.
V kuchyni bylo ticho, rušené jen sykotem pánve a občasným zapraskáním uvnitř sporáku. Mort si všiml, že na dveřích trouby je vyraženo: malý moloch (patent).
Kuchař si ho nevšímal, takže Mort si nakonec přitáhl židli a sedl si k vydrhnutému stolu.
„Houby!“ pronesl najednou stařec, aniž se otočil.
„Jak? Cože?“
„Povídám, jestli chceš taky houby?“
„Aha. Díky. Ne, díky.“
„Máš docela pravdu, mladý muži.“
Stařík se otočil a prostřel na stůl.
Ještě dlouho potom, co si na to zvykl, tajil Mort dech, kdykoliv pozoroval Alberta při chůzi. Smrťův kuchař byl hubený jako lunt, měl červený nos a neustále vypadal, že má na rukou rukavice bez prstů — i když je neměl — a jeho chůze se skládala z komplikované sestavy pohybů. Albert se nahnul kupředu, levá ruka mu začala klesat, nejprve pomalu, ale stále rychleji, a nakonec švihla podél těla dolů k noze, a tak popohnala tělo kupředu, podobně jako u člověka, který se pokouší běžet na chůdách. Pánev v jeho druhé ruce mezitím opsala několik složitých křivek a zastavila se přesně nad Mortovým talířem.
Albert měl na očích ten správný typ brýlí s půlměsícovitými skly, přes jejichž vršek se tak dokonale mžourá.
„Potom můžeš dostat ještě ovesnou kaši,“ oznámil chlapci a významně na něj mrkl, jako by ho tím uváděl do světa tajemství ovesné kaše.
„Promiňte,“ podíval se na něj Mort, „ale mohl byste mi říct, kde přesně jsem?“
„Ty to nevíš? Tohle je dům Smrtě, chlapče. Přivezl tě sem včera večer.“
„No, tak trochu si to pamatuju. Jenže…“
„Ano?“
„Víte, ta vejce se šunkou,“ řekl Mort nejistě. „Nějak se mi to nezdá, no, to pravé.“
„Taky mám někde ještě trochu pudingu,“ zabručel Albert.
„Ale ne, já myslel…“ Mort zaváhal. „Já jen, že si nedovedu představit, jak si on sedne a dá si kus šunky a pár smažených vajec.“
Albert se zasmál. „Ale on to taky nedělá. Rozhodně ne pravidelně, to ne. Co se týče mistra, to je snadná služba, jejej! Vařím jen pro sebe a —“ odmlčel se, „— pro slečinku.“
Mort s pochopením přikývl. „Pro vaši dceru,“ řekl.
„Moji? Pcha,“ ušklíbl se Albert. „To se mýlíš. To je jeho dcera.“
Mort se zadíval na volská oka na talíři. Mlčky mu ze své loužičky tuku pohled opětovala. Albert sice kdysi slyšel o nutričních tabulkách, ale nesouhlasil s nimi.
„Mluvíme oba o té samé osobě?“ zeptal se Mort nakonec. „Vysoký, celý v černém, je trochu… no, kostnatý…“
„Adoptovaná,“ oznámil mu Albert laskavě.
Nad hlavou se mu rozhoupal zvonek.
„— která bude muset počkat. Chce, abys k němu přišel do pracovny. Na tvém místě bych si pospíšil. Je nerad, když ho nechává někdo čekat. To je celkem pochopitelné. Nahoru po schodech a první dveře nalevo. Nemůžeš se splést —“
„A jsou kolem těch dveří lebky a hnáty?“ zeptal se Mort a vstal od stolu.
„Ty jsou tady skoro kolem všech dveří,“ vzdychl si Albert. „To je jenom taková jeho slabůstka, on tím nic nemyslí.“
Mort nechal svou snídani stydnout a pospíšil si nahoru po schodech, a když vešel do chodby, zastavil se u prvních dveří. Pozvedl ruku, aby zaklepal.
POJĎ DÁL.
Klika se pohnula sama od sebe a dveře se otevřely dovnitř.
Smrť seděl za psacím stolem a upřeně zíral do obrovské knihy vázané v kůži, která byla velká skoro jako celá deska stolu. Když Mort vešel, zvedl Smrť hlavu, jeden zvápenatělý prst si podržel na místě, kde skončil, a usmál se. Neměl moc na výběr.
ACH, řekl a pak se zarazil. Pak se poškrabal na bradě a ozval se zvuk, jako když někdo přejede nehtem po hřebenu.
KDO JSI, CHLAPČE?
„Mort, pane, odpověděl Mort. „Váš učedník, vzpomínáte?“
Smrť na něj chvíli zíral. Pak se modré jiskřičky v temných důlcích vrátily napět k textu knihy.
AHA, MORT, řekl. DOBRÁ, CHLAPČE. NUŽE, OPRAVDU A UPŘÍMNĚ SI PŘEJEŠ NAUČIT SE TA NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ ČASU A VESMÍRU?
„Ano, pane, chci, pane.“
DOBRÁ, STÁJE JSOU ZA DOMEM, RÝČ A VIDLE VISÍ HNED ZA DVEŘMI.
Sklonil hlavu. Pak ji zase zvedl.
Mort se nehýbal.
JE MOŽNÉ, ŽE BYS MI NĚJAKOU NÁHODOU NEROZUMĚL?
„Ne tak docela, pane.“
HNŮJ, HOCHU. HNŮJ. ALBERT MÁ V ZAHRADĚ KOMPOST. MYSLÍM, ŽE KDYŽ SE ROZHLÉDNECH, NAJDEŠ TAM NĚKDE I KOLEČKO, PUSŤ SE DO TOHO.
Mort zasmušile přikývl. „Ano, pane, už tomu rozumím, pane. Pane?“
ANO?
„Víte, pane, já jenom nerozumím, co to má společného s tajemstvím času a vesmíru.“
Smrť tentokrát ani nezvedl hlavu od knihy.
PROTO JSI TADY, ABY SES TO NAUČIL.
Je pravda, že i když je zeměplošský Smrť, jak sám říká, ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACE, dávno už přestal používat tradičního koně — kostlivce, protože ho už unavovalo neustále cestou zastavovat a přidělávat mu drátem jednotlivé kousky, které z něj opadávaly. Teď byl jeho kůň zvíře z masa a krve a ještě k tomu z nejlepšího chovu.
A jak Mort rychle zjistil, skvěle krmený.
Některé práce povznášejí. Tahle — no, nabízela přímo opak, ale byla alespoň v teple a nenáročná na myšlení. Po nějaké chvíli se dostal Mort do rytmu a začal si hrát sám pro sebe takové ty početní hry s materiálem, které za podobných okolností hrál každý z nás. Takže teď, pomyslel si v jedné chvíli, mám hotovou skoro čtvrtinu, dobrá, řekněme třetinu, takže až vyřídím támhleten kout u žlabu, budu toho mít za sebou větší polovinu. Řekněme pět osmin, což znamená, že když potom odvezu další tři kolečka… To není nijak důležité a nic to nedokazuje, snad jenom to, že i s nekonečností vesmíru se člověk lépe vyrovná, když si ji představí jako řadu malých částí.
Kůň ho ze stání pozoroval a občas se mu s přátelským výrazem pokusil sežrat čupřinu nad čelem. Zanedlouho si Mort uvědomil, že ho pozoruje ještě někdo. V pootevřených dveřích stála dívka jménem Ysabell a jednou rukou si zamyšleně podpírala bradu.