„Ty jsi čeledín?“
Mort se narovnal.
„Ne,“ odpověděl jí. „Já jsem učedník.“
„To je hloupost. Albert řekl, že nemůžeš být učedník.“
Mort se soustředil na zvednutí dalších plných vidlí do kolečka. Ještě další dvoje vidle, možná ještě troje, když se to slehne, kolečko je plné, a pak další čtyři kolečka, no, řekněme pět, a už budu mít hotovou půlku…
„Albert říká,“ ozvala se Ysabell hlasitě, „že z učedníků se nakonec stávají mistři, a víc než jeden Smrť nemůže existovat. Takže ty jsi prostě další sluha a musíš dělat, co ti řeknu.“
… když potom vyvezu dalších osm koleček, bude to vyčištěné až ke dveřím, a to už jsou určitě dvě třetiny celé stáje, takže to znamená…
„Slyšel jsi, co jsem ti říkala, kluku?“
Mort přikývl. Potom bude zbývat nějakých čtrnáct koleček, jenže raději budu počítat patnáct, protože támhleten roh jsem nevybral pořádně, ale potom…
„Copak neumíš mluvit?“
„Mort,“ řekl Mort klidně.
Vrhla na něj zuřivý pohled. „Cože?“
„Jmenuju se Mort,“ oznámil jí Mort. „Chtěla jsi se mnou mluvit?“
Chvíli bezmocně lapala po dechu a oči jí přeskakovaly jeho tváře k vidlím a nazpět.
„Protože já dostal přikázáno, abych se s tím neloudal.“
Vybuchla.
„Co tady děláš? Proč tě sem otec vlastně přivezl?“
„Najal mě na pracovním trhu,“ odpověděl jí Mort. „Najímají se tam všichni hoši. Mě tam najal tvůj otec.“
„A ty ses chtěl dát najmout právě od něj?“ vykřikla. „Je to Smrť, jestli to nevíš. Pochmurný sekáč. Ten s kosou. Je hrozně důležitý. Není něco, čím se můžeš stát, tím čím je, prostě musíš být!“
Mort klidně ukázal na skoro plné kolečko.
„Doufám, že se to nějak vyvrbí,“ uzavřel rozhovor. „Můj otec říká, že se to většinou obrátí k lepšímu.“
Zvedl vidle, obrátil se, a když slyšel, jak si Ysabell odfrkla a vyšla ven, spokojeně se ušklíbl na koňský zadek.
Mort se pravidelným tempem propracovával svými šestnáctinami, osminami, čtvrtinami a třetinami a vozil kolečko přes dvorek na kompost pod velkou jabloní.
Smrťova zahrada byla rozlehlá, hezká a dobře udržovaná. Byla také velmi, opravdu velmi černá. Tráva byla černá. Květiny byly také černé. Mezi černými listy na černé jabloni visela černá jablka. Dokonce i vzduch měl černý odstín.
Po nějaké době začal mít Mort dojem, že vidí — i když je to dost nesmyslné — různé černé barvy.
Abychom to vysvětlili, ne jen hodně tmavé odstíny červené a zelené, ale skutečně různá zabarvení černi. Celé barevné spektrum, každou barvu jinou, ale všechny černé. Vyklopil poslední náklad, odvezl kolečko na místo a vrátil se do domu.
POJĎ DÁL.
Smrť stál u šikmého pultíku na knihy a hledal v jakési mapě. Podíval se na Morta, jako by ho vůbec neviděl.
Smrť stál u šikmého pultíku na knihy a hledal v jakési mapě. Podíval se na Mort, jako by ho vůbec neviděl.
NESLYŠEL JSI NÁHODOU O MANTHSKÉ ZÁTOCE, CO? řekl.
„Ne, pane.“
STRAŠLIVÉ ZTROSKOTÁNÍ. ZPRÁVA O NĚM OTŘÁSLA CELÝM SVĚTEM.
„Kdy se to stalo?“
TEPRVE SE STANE, řekl Smrť. JESTLI SE MI PODAŘÍ TO ZATRACENÉ MÍSTO NAJÍT.
Mort přešel ke stojánku a nahlédl do mapy.
„Vy chcete potopit loď?“ zeptal se.
Smrť se zhrozil.
JISTĚŽE NE! DOJDE TAM KE KOMBINACI ŠPATNÉ NAVIGACE, MĚLKÉ VODY A VICHŘICE NEVHODNÉHO SMĚRU.
„To je hrozné,“ otřásl se Mort. „Utopí se tam moc lidí?“
TO ZÁLEŽÍ NA OSUDU, odpověděl Smrť, otočil se ke knihovně a vytáhl z ní velký atlas. S TÍM JÁ OVŠEM NEMOHU NIC DĚLAT. CO JE TO TADY CÍTIT?
„To jsem já,“ odpověděl Mort po pravdě.
AHA. STÁJ. Smrť se odmlčel s rukou na hřbetě silného svazku. PROČ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TĚ POSLAL DO STÁJE, CO? PŘEMÝŠLEJ DOBŘE.
Mort zaváhal. Mezi počítáním koleček ve stáji opravdu přemýšlel. Napadlo ho, jestli mu ta práce má procvičit koordinaci ruky a oka, nebo ho naučit poslušnosti. Pak chvíli myslel, že je to proto, aby si uvědomil, že i malé úkoly jsou důležité nebo že i největší lidé museli začít od podlahy. Ani jedno z těch vysvětlení se mu nezdálo to pravé.
„No já si myslím…“ začal pak váhavě.
NO?
„No, já si myslím, že proto, že jste byli po kolena v hnoji, abych řekl pravdu.“
Smrť se na něj dlouze zadíval. Mort začal nejistě přešlapovat z nohy na nohu.
NAPROSTO SPRÁVNĚ, přikývl nakonec Smrť. JE VIDĚT, ŽE MÁŠ JASNÉ MYŠLENKY A REALISTICKÝ PŘÍSTUP K VĚCEM. TO JE V NAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ VELMI DŮLEŽITÉ.
„Ano, pane. Pane?“
HMM? Smrť zápasil s rejstříkem.
„Lidé umírají přece neustále, že? Miliony. Musíte mít strašně moc práce. Ale —“
Smrť na Morta vrhl pohled, který už Mort začínal znát. Nejdřív udivený, pak nesmírně dotčený, ten zatlačila jiskřička pochopení a ta se změnila ve výraz shovívavosti.
ALE?
„Víte, myslel jsem si, že budete neustále na cestách, víc v terénu. Že se budete krást ulicemi. Moje babička měla starý kalendář a tam jste tak byl namalovaný, myslím s kosou a tak…“
AHA. OBÁVÁM SE, ŽE SE TO NEDÁ TAK JEDNODUŠE VYSVĚTLIT, POKUD NEZNÁŠ SYSTÉM BODOVÉHO VTĚLENÍ A UZLOVÉHO ZAOSTŘENÍ. MYSLÍM, ŽE NE, CO?
„Ne neznám.“
NO VŠEOBEČNĚ ŘEČENO, ČEKÁ SE ODE MĚ, ŽE SE OBJEVÍM JEN VÝJIMEČNĚ, PŘI ZVLÁŠTNÍCH PŘÍLEŽITOSTECH.
„Jako třeba král?“ zeptal se Mort. „Tím myslím, jako že král vládne, i když dělá něco jiného, dokonce i když spí. Je to tak, pane?“
PODOBNĚ, řekl Smrť a začal stáčet mapy. TAK, CHLAPČE, JESTLI UŽ JSI HOTOV SE STÁJÍ, ZAJDI ZA ALBERTEM A ZEPTEJ SE HO, JESTLI NEPOTŘEBUJE S NĚČÍM POMOCI. JESTLI MÁŠ CHUŤ, MŮŽEŠ JET DNES VEČER SE MNOU.
Mort přikývl. Smrť se vrátil ke své kožené knize, vzal pero, chvilku si ho prohlížel a pak se s lebkou nakloněnou ke straně podíval na Morta.
UŽ SES SEŠEL S MOU DCEROU? Zeptal se.
„No… ano, pane,“ odpověděl Mort s rukou na klice.
JE TO VELICE PŘÍJEMNÁ DÍVKA, přikývl Smrť, ALE MYSLÍM SI, ŽE BUDE MOC RÁDA, KDYŽ TADY BUDE NĚKDO V JEJÍM VĚKU, S KÝM SI BUDE MOCI POPOVÍDAT.
„Pane?“
JEDNOHO DNE JÍ TOHLE VŠECHNO BUDE PATŘIT.
V temných očních důlcích na okamžik zaplálo něco, co se podobalo malé modré supernově. Mort najednou s úžasem pochopil, aniž věděl jak, že Smrť se na něj pokouší mrknout.
V té krajině nezávislé na čase ani prostoru, kterou nezachycovala žádná mapa, protože existovala jen v těch vzdálených hlubinách mnohočetného vesmíru, známých jen několika astrofyzikům trpícím strašlivě překyseleným žaludkem, strávil Mort celé odpoledne tím, že pomáhal Albertovi sázet brokolici. Byla černá s odstínem červeně.
„Víš, on se opravdu snaží,“ vysvětloval Albert Mortovi, který se oháněl sázecím kolíkem. „Jenže jak dojde na barvy, tam mu prostě chybí představivost.“
„Já tomu asi nějak nerozumím,“ otočil se k němu Mort. „Chcete snad říct, že tohle všechno udělal on?“
Za zahradní zdí klesala zem do hlubokého údolí a pak se pomalu zvedala přes temná blata, která se táhla až ke vzdáleným horám, jejichž rozeklané vrcholky se ježily jako kočičí zuby.
„Jo,“ přikývl Albert. „Dávej pozor, kam liješ tu vodu!“