Sir Artur Conan Doyle
NÁVRAT SHERLOCKA HOLMESE
Prázdný dům
Vražda ctihodného Ronalda Adaira, spáchaná za velmi neobvyklých a nevysvětlitelných okolností, vzrušila na jaře 1894 vznešený svět a upoutala pozornost celého Londýna. Veřejnost je již informována o podrobnostech zločinu, které při policejním vyšetřování vyšly najevo. Mnohé z nich však zůstaly utajeny, neboť obžaloba měla v tomto případě takový nadbytek důkazů, že ani nepovažovala za nutné je všechny zveřejnit. Teprve dnes, téměř po deseti letech, smím doplnit chybějící články celého toho pozoruhodného řetězce. Zločin byl sám o sobě zajímavý, ale to nebylo nic ve srovnání s další nepředvídanou událostí, která vyvolala nejsilnější otřes a největší překvapení v mém dobrodružném životě. Dokonce ještě dnes, po tak dlouhé době, myslím na tu chvíli se vzrušením a opět cítím, jak náhle mou mysl zaplavila radost spojená s úžasem a nedůvěrou. Veřejnosti, kterou zajímají moje zápisky, v nichž jsem ji občas seznamoval s myšlenkami a činy neobyčejně pozoruhodného člověka, této veřejnosti bych rád řekl, že si nezasloužím výtky, jestliže jsem neprozradil všechno, co jsem věděl. Třebaže to jinak považuji za svou prvořadou povinnost, ponechal jsem si tentokrát informace pro sebe, neboť on svůj výslovný zákaz zrušil teprve třetího dne minulého měsíce.
Lze si představit, že moje důvěrné přátelské vztahy k Sherlocku Holmesovi mě přivedly k zájmu o kriminologii, a když Holmes zmizel, neopomenul jsem nikdy pečlivě sledovat různé případy, které pronikly na veřejnost. Nejednou jsem se snažil postupovat podle jeho metod už proto, abych některý případ rozřešil pro vlastní uspokojení, ale měl jsem nevalný úspěch. Nejvíc mě ovšem zaujala tragédie Ronalda Adaira. Když jsem pročítal zápis ze soudního vyšetřování, kde byl nakonec vynesen výrok, že jde o úkladnou vraždu spáchanou neznámým pachatelem či pachateli, uvědomil jsem si mnohem jasněji než kdy dřív, jakou ztrátu pro lidstvo znamenala smrt Sherlocka Holmese. Byl jsem přesvědčen, že nejedna stránka toho podivuhodného případu by ho obzvlášť zajímala a že bystrý mozek a vycvičené oko tohoto předního evropského detektiva by policejnímu pátrání nejen napomohly, ale dovedly je i rychle k cíli. Celý den, zatímco jsem drožkou objížděl pacienty, probíral jsem v duchu případ od začátku do konce, ale k žádnému uspokojivému výsledku jsem nedospěl. Může mi být vytknuto, že omílám staré známé věci, ale přesto zopakuji fakta, která předběžné řízení přineslo.
Ctihodný Ronald Adair byl druhorozený syn hraběte z Maynoothu, který v té době zastával úřad guvernéra jedné australské kolonie. Matka odcestovala do Anglie, aby si dala operovat šedý zákal, a spolu se synem Ronaldem a dcerou Hildou bydlela v domě číslo 427 v Park Lane. Mladík se pohyboval v nejlepší společnosti, a pokud bylo zjištěno, neměl žádné nepřátele a neholdoval žádné neřesti. Zasnoubil se s Edith Woodleyovou z Carstairsu, ale po několika měsících byly zásnuby po vzájemně dohodě zrušeny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tento krok některého z obou snoubenců citově hlouběji dotkl. Mladý muž se pohyboval v úzkém okruhu lidí stejných společenských zvyklostí, protože neměl žádné náročně choutky ani příliš vznětlivý temperament. A právě toho bezstarostného mladého aristokrata zastihla tak prazvláštně a neočekávaně smrt mezi desátou až jedenáctou hodinou a dvaceti minutami v noci dne 30. března 1894.
Ronald Adair hrál náruživě a vytrvale karty, ale nikdy nevsadil tolik, aby se prohrou finančně zruinoval. Byl členem karetních klubů Baldwin, Cavendish a Bagatelle. Onoho osudného dne sehrál po večeři partii whistu v klubu Bagatelle, jak prokázala svědecká výpověď. V klubu hrál karty už také odpoledne. Podle výpovědi jeho spoluhráčů – pana Murrayho, sira Johna Hardyho a plukovníka Morana – byla hra téměř vyrovnaná. Adair mohl prohrát nanejvýš tak pět liber šterlinků. Vlastnil značné jmění a taková suma pro něho byla pouhý pakatel. Adair do některého z těch tři klubů denně chodil, hrál však opatrně a obvykle odcházel s výhrou. Při šetření vyšlo rovněž najevo, že Adair se svým spoluhráčem plukovníkem Moranem před několika týdny vyhráli na Godfreym Milnerovi a lordu Barmoralovi plných čtyři sta dvacet liber. Tolik o minulosti zavražděného – z toho, co zatím přineslo předběžné šetření.
V den zločinu se Adair vrátil domů přesně v deset hodin. Jeho matka a sestra byly na návštěvě u příbuzných. Služebná vypověděla, že slyšela, jak mladý pán odešel do průčelní místnosti v druhém poschodí, které obvykle používal jako obývacího pokoje. V místnosti musela nechat otevřené okno, poněvadž když zatopila v krbu, valil se z něho kouř. Z pokoje se nic neozvalo až do návratu lady Maynoothové s dcerou – přišly v jedenáct hodin dvacet minut. Chtěly Ronaldovi popřát dobrou noc, ale dveře pokoje byly zamčeny zevnitř a na své volání a klepání nedostaly žádnou odpověď. Daly proto přivolat pomoc a vypáčit dveře. Nešťastný mladík ležel poblíž psacího stolu s hlavou strašlivě zohavenou trhavou střelou, která byla vypálena z revolveru. V místnosti se však žádná zbraň nenašla. Na stole ležely dvě desetilibrové bankovky a sedmnáct liber a deset šilinků ve zlatých a stříbrných mincích narovnaných do sloupků. Vedle nich byl papír popsaný číslicemi a jmény některých Adairových přátel z klubu, což vedlo k domněnce, že se zesnulý před smrtí snažil sestavit přehled svých karetních výher a ztrát.
Důkladné ohledání místa činu zkomplikovalo případ ještě víc. Nebyl předně zjištěn důvod, proč mladík dveře zevnitř zamkl. Bylo vyloučeno, aby to udělal vrah a unikl potom oknem. Okno je dobrých sedm metrů nad zemí a pod ním se prostírá záhon rozkvetlých krokusů. Na květinách ani na záhonu se nenašly otisky šlépějí a nenašly se ani na úzkém pruhu trávníku, který odděloval dům od ulice. Dveře tudíž musel podle všeho zamknout mladý Adair. Jak ale tedy byl usmrcen? Kdyby se pachatel na okno vyšplhal, zanechal by po sobě nějaké stopy. V případě, že by střelec vypálil ránu oknem, musel by mít znamenitou mušku, jestliže dokázal smrtelnou ránu zamířit z revolveru. Mimoto je Park Lane rušná třída a sotva sto metrů od domu se nachází stanoviště drožek. Výstřel nikdo neslyšel. A přesto ležel v pokoji mrtvý muž, v hlavě střelu s useknutou špičkou, která se roztrhla do stran a přivodila zranění, po němž okamžitě následovala smrt. Okolnosti tohoto záhadného zločinu na Park Lane ještě více zatemňovalo to, že chyběl jakýkoli motiv, protože – jak jsem uvedl – mladý Adair neměl žádného nepřítele a peníze a další cenné věci zůstaly v pokoji nedotčeny.
Celý den jsem v duchu uvažoval o těchto faktech a pokoušel jsem se přijít na nějakou teorii, která by všechny zjištěné skutečnosti vysvětlovala, a zároveň jsem se snažil najít nejslabší článek, z něhož – podle názoru mého nebožtíka přítele – je nutno při každém vyšetřování vycházet. Přiznám se, že jsem žádné velké pokroky neučinil. Večer jsem se zatoulal na Oxford Street a v šest hodin jsem se octl na nároží, kde Park Lane končí. Cestu k domu, k němuž jsem měl namířeno, ukázal mi neomylně hlouček zevlounů, stojících na chodníku a zírajících do jednoho okna. Vysoký hubený muž s tmavými brýlemi, o němž jsem byl přesvědčen, že je to detektiv, rozvíjel tu jakousi teorii, zatímco ostatní se shlukli kolem, aby ho lépe slyšeli. Přiblížil jsem se rovněž k mluvčímu na doslech, ale jeho vysvětlení mi připadalo tak nesmyslné, že jsem se znechuceně odvrátil. Přitom jsem vrazil do zmrzačeného postaršího člověka, stojícího za mnou, takže mu spadlo na zem několik knih, které držel v podpaždí. Pamatuji se, že když jsem knihy zvedal, povšiml jsem si jednoho titulu – Původ uctívání stromů – a napadlo mi, že ten člověk je patrně nějaký chudý sběratel, který všelijak shání vzácné knihy, a to buď ze záliby, nebo proto aby s nimi mohl obchodovat. Pokoušel jsem se omluvit za svou neobratnost, ale knihy, s nimiž jsem tak nešťastně naložil, byly v majitelových očích zřejmě velmi cenné předměty. S pohrdavým zavrčením se ke mně otočil zády a jeho shrbená postava a bílé licousy se ztratily v tlačenici.