Выбрать главу

Průzkum domu číslo 427 na Park Lane vnesl pramálo světla do otázky, která mě zajímala. Dům oddělovala od ulice asi půldruhého metru vysoká zídka se zábradlím. Bylo proto hračkou, aby se kdokoli dostal do zahrady, ale kolem okna nevedl okap, takže vyšplhat se nahoru bylo zhola nemožné i pro sebeobratnějšího člověka. Když jsem se vracel do Kensingtonu, měl jsem v hlavě větší zmatek, než když jsem vyšel z domova. Seděl jsem v pracovně sotva pět minut, když vstoupila služebná a ohlásila, že si se mnou přeje mluvit nějaký muž. K mému překvapení nebyl návštěvník nikdo jiný než onen podivínský sběratel knih. Jeho vrásčitá, ostře řezaná tvář vykukovala zpod bílých vlasů a pod pravou paží držel dobrý tucet těch svých vzácných knih.

„Jste překvapen, že mě vidíte, pane,“ zaskřehotal.

Přiznal jsem, že překvapen jsem.

„Inu, pane, dělal jsem si výčitky, a když jsem pajdal kolem a náhodou zahlídl, že jste zašel do tohohle domu, řekl jsem si, stavíš se u toho hodného pána a omluvíš se, že ses na něho kapánek utrhl, ale žes to nemyslel nijak zle, a poděkuješ mu za to, že ty knihy zvedl.“

„To nestojí za řeč,“ řekl jsem. „Dovolíte, abych se zeptal, jak mě znáte?“

„Inu, pane, snad si to nevyložíte ve zlém, ale já bydlím v sousedství. Můj krámek s knihami najdete na nároží Church Street a vždycky vás v něm rád uvítám. Nesbíráte náhodou také knihy, pane? Mám tady Britské ptactvo a Catula a Svatou válku – samé hledané tituly. Tamhle na druhé poličce máte zrovna tak místo pro pět knih. Takhle to tam nevypadá moc pěkně, co říkáte, pane?“

Otočil jsem hlavu, abych se podíval na knihovnu. Když jsem se opět obrátil, stál před mým pracovním stolem usměvavý Sherlock Holmes. Zvedl jsem se, několik vteřin jsem na něho užasle zíral a pak jsem patrně poprvé a naposled v životě omdlel. Přinejmenším se mi před očima vznášela šedá mlha, a když se rozplynula, měl jsem límeček u krku rozepnutý a cítil jsem palčivou chuť brandy na rtech. Nade mnou se skláněl Holmes a v ruce držel čutoru.

„Milý Watsone,“ pravil hlas, který jsem tak dobře znal, „tisíckrát se vám omlouvám. Netušil jsem, že to na vás udělá takový dojem.“

Uchopil jsem ho za paži.

„Holmesi!“ zvolal jsem. „Jste to skutečně vy? Je to vůbec možné, že jste naživu? Jak jen jste se dokázal vyškrábat z té strašlivé propasti?“

„Počkejte chvilku!“ řekl. „Jste opravdu natolik v pořádku, že si o těch věcech můžeme promluvit? Zbytečně jsem vám tímhle teatrálním návratem připravil vážný nervový otřes.“

„Jsem docela v pořádku, Holmesi, a nevěřím málem vlastním očím. Namouvěru, kdo by si pomyslel, že vy – že zrovna vy – budete stát v mé pracovně!“ Znovu jsem ho uchopil za rukáv a nahmatal jeho hubenou, svalnatou paži. „Nu – rozhodně jste z masa a krve,“ řekl jsem. „Milý kamaráde, nevím, co dělat radostí, že vás tu zase mám. Posaďte se a vypravujte, jak jste vyvázl z té strašlivé skalní úžlabiny.“

Usedl naproti a zapálil si cigaretu svým starým nedbalým způsobem. Měl na sobě sice pořád oblýskaný šosatý kabát antikváře, ale ostatní propriety jeho přestrojení – bílé vlasy a licousy – ležely na stole vedle kupy knih. Holmes se teď zdál hubenější a vychrtlejší než dřív a jeho tvář s orlím nosem měla mrtvolně bledý nádech, který prozrazoval, že v poslední době nevede právě zdravý život.

„Jsem rád, že si mohu protáhnout nohy, Watsone,“ řekl. „Pro vysokého člověka to není žádná švanda, když musí na pár dlouhých hodin ubrat ze své výšky čtvrt metru. A teď, drahý příteli, bych vás rád požádal o poshovění, protože dnes v noci máme před sebou obtížnou a nebezpečnou práci. Bude snad lépe, když vám všechno vylíčím, až se zhostíme tohoto úkolu.“

„To nevydržím zvědavostí. Velice rád bych vaše zážitky slyšel hned teď.“

„Doprovodíte mě dnes v noci?“

„Kdykoli a kamkoli budete chtít.“

„Je to opravdu zas takové jako kdysi. Máme ještě čas něco povečeřet, než půjdeme. Tak tedy o té propasti. Dostal jsem se z ní docela snadno – z toho prostého důvodu, že jsem do ní nespadl.“

„Vy jste nespadl do propasti?“

„Kdepak, nespadl, Watsone. Vzkaz, který jsem vám zanechal, byl myšlen zcela upřímně. Nepochyboval jsem ani dost málo, že se má životní dráha chýlí ke konci, když jsem zahlédl na úzké stezce vedoucí do bezpečí zlověstnou postavu profesora Moriartyho. V jeho šedých očích jsem četl nezvratné odhodlání. Vyměnili jsme několik vět a on zdvořile svolil, abych napsal krátkou zprávu, kterou jste potom našel. Zatížil jsem ten papír tabatěrkou a holí a vykročil jsem po stezce; Moriarty v patách za mnou. Když jsem došel k místu, kde stezka končila, byl jsem rovněž v koncích. Moriarty u sebe neměl zbraň, ale vrhl se na mne a sevřel mě dlouhými pažemi. Věděl, že svou partii dohrál, a dychtil pouze po tom, aby se mi pomstil. Potáceli jsme se u samého kraje srázné skalní stěny. Naštěstí se trochu vyznám v baritsu, v japonském způsobu zápasu, který mi byl nejednou náramně užitečný. Vymkl jsem se mu ze sevření, on pronikavě vykřikl, několik vteřin se zoufale snažil najít oporu pro nohy a rukama zatápal do prázdna. Všechny jeho pokusy nabýt ztracené rovnováhy však byly marné a zřítil se do propasti. Ulehl jsem na zem a pozoroval, jak po dlouhém pádu se jeho tělo odrazilo od balvanu a šplouchlo do vody.“

Užasle jsem naslouchal Holmesovu vyprávění, které přerušil, jen když si potáhl z cigarety.

„Ale co ty stopy?“ zvolal jsem. „Na vlastní oči jsem viděl, že po stezce ke skalnímu útesu vedly dva páry stop, a žádné se nevracely zpátky.“

„Hned k tomu přijdu. Jakmile se profesor zřítil do propasti, blesklo mi hlavou, jakou neobyčejnou příležitost mi tu osud poskytuje. Věděl jsem, že Moriarty není jediný, kdo se zapřisáhl, že mě zabije. Nejméně tři další lidé budou po smrti svého vůdce lačnit po odvetě ještě víc. A všichni tři byli velmi nebezpeční protivníci. Co se nepodaří jednomu, to se jistě povede druhému či třetímu. Naopak ale jestliže bude svět přesvědčen o mé smrti, ti muži nabudou větší smělosti, přestanou být ostražití, a já je dřív či později zneškodním. Potom teprve nadejde vhodná doba, abych oznámil, že jsem dosud mezi živými. Všechny tyhle myšlenky mi, myslím, prolétly hlavou ještě dřív, než profesor Moriarty dopadl na dno Reichenbašských vodopádů.

Zvedl jsem se a prohlížel si skalní stěnu, u níž jsem stál. O několik měsíců později jsem četl vaše barvité líčení, jak je ta stěna kolmá. Jenže ono to tak přesně není. Našel jsem na skále několik výstupků, ba dokonce i jakousi skalní římsu. Stěna se tyčí do takové výše, že se zdálo naprosto nemožné vylézt nahoru, a po stezce jsem se rovněž nemohl vrátit, poněvadž bych byl v bahnité půdě zanechal svoje stopy. Je ovšem pravda, že jsem se mohl vrátit pozpátku, jak jsem to v obdobných situacích udělal už několikrát. Tři páry stop vedoucích jedním směrem by však rozhodně vyvolaly podezření. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokusit se o výstup po skalní stěně. Nebylo to nic příjemného, Watsone. Dole pode mnou hučel v hloubce vodopád. Netrpím chorobnými představami, ale dávám vám slovo, že se mi zdálo, jak z propasti slyším Moriartyho volání. Jediný chybný krok by se mi byl stal osudným. Nejednou, když povolil trs trávy, kterého jsem se chtěl přidržet, nebo když se mi na vlhké skále sesmekla noha, myslel jsem, že je se mnou amen. Namáhavě jsem lezl výš, až jsem se konečně vyšplhal na skalní římsu asi metr širokou, pokrytou hebkým zeleným mechem, kde jsem se mohl pohodlně natáhnout. Zezdola na mě nebylo vidět. Tam jsem ležel, když jste přišel vy a vaši společníci, milý Watsone, a tak starostlivě a bezvýsledně jste zkoumali okolnosti mé smrti.