„To jste vy, Lestrade?“ řekl Holmes.
„Ano, já, pane Holmesi. Vzal jsem si to na starost sám. Rád vás vidím znova v Londýně, pane.“
„Řekl bych, že mne budete docela potřebovat. Tři nevyřešené vraždy v jednom roce, Lestrade – to je hodně. S tím případem v Molesey jste se ale vypořádal – nu, dělal jste, co jste mohl.“
Už jsme byli všichni na nohou. Náš zajatec těžce oddechoval a dva statní strážníci ho drželi mezi sebou. Na ulici se začali shlukovat zevlouni. Holmes přikročil k oknu, zavřel je a zatáhl žaluzie. Lestrade zapálil dvě svíčky a policisté rozsvítili lucerny. Konečně jsme si mohl našeho vězně dobře prohlédnout.
Spatřili jsme neobyčejně mužnou, ale vysloveně zlověstnou tvář. Obočí myslitele a brada rozkošníka – ten muž dostal do vínku velké schopnosti konat dobro, ale i zlo. Stačilo podívat se na jeho bezcílné modré oči s pokleslými cynickými víčky, na jeho zpupný špičatý nos a hrozivě nakrčené čelo, a člověk hned porozuměl těmto varovným znamením. Nebral nás vůbec na vědomí, upíral oči na Holmesovu tvář a v tom pohledu byl stejný díl nenávisti i úžasu. „Ty ďáble,“ opakoval polohlasně, „práskaný, mazaný ďáble!“
„Ale – plukovníku!“ řekl Holmes a narovnal si pokrčený límeček. „Jak praví staré rčení – ‚Na konci cesty se milenci sejdou.‘ Nepamatuji se, že bych měl to potěšení setkat se s vámi od chvíle, co jste mě u Reichenbašských vodopádů vyznamenal svou pozorností.“
Plukovník neustále na mého přítele zíral, jako by se nemohl probrat z transu, a nezmohl se na nic jiného než na opakované: „Ty práskaný, mazaný ďáble!“
„Ještě jsem vás nepředstavil,“ řekl Holmes. „Pánové, máte před sebou plukovníka Sebastiana Morana, který sloužil v armádě v Indii, nejlepšího lovce vysoké zvěře ve východní části britské říše. Mám za to, plukovníku, že vskutku nikdo nesložil víc tygrů než vy. Co říkáte?“
Rozlícený muž neodpověděl a jenom dál zíral na mého přítele. Jeho vzteklý pohled a zježené kníry připomínaly tygra.
„Divím se, že se tak zkušený šikari[1] jako vy dal oklamat tou prostou léčkou,“ řekl Holmes. „Pro vás to nemohla být žádná novinka. Jistě jste nejednou čekal s puškou na tygra v koruně stromu, k němuž bylo přivázáno kůzle, že? Tenhle prázdný dům sehrál úlohu stromu a vy jste pro změnu dělal toho tygra. Měl jste patrně rezervní zbraň pro případ, že by jedna puška selhala nebo těch tygrů přišlo víc… A tady,“ ukázal na ostatní, „jsou zase moje rezervní zbraně. Ta metafora odpovídá až do detailů.“
Plukovník Moran zběsile zavrčel a chtěl se na Holmese vrhnout, ale strážníci ho zadrželi. Na jeho obličej, zrůzněný vztekem, byl děsivý pohled.
„Přiznávám, že jste mě překvapil aspoň v jednom bodě,“ řekl Holmes. „Nemyslel jsem, že využijete příležitosti, kterou vám poskytlo průčelní okno v tomhle prázdném domě. Předpokládal jsem, že povedete útok z ulice, a tam na vás čekal přítel Lestrade a jeho lidé. Až na tyhle maličkosti se všechno odehrálo tak, jak jsem předvídal.“
Plukovník Moran se obrátil k policejnímu detektivovi.
„Máte snad důvody k tomu, že jste mě zatkl,“ řekl, „ale mohl byste alespoň zabránit tomu, aby si ze mne ten člověk netropil posměšky. Žádám, aby se se mnou jednalo tak, jak předpisuje zákon.“
„To je rozumný požadavek,“ řekl Lestrade. „Chcete ještě něco dodat, pane Holmesi?“
Holmes zatím zvedl z podlahy vzduchovku a prohlížel si její mechanismus.
„Podivuhodná a jedinečná zbraň,“ řekl. „Nehlučná puška s razantním účinkem. Znal jsem slepého německého mechanika von Herdera, který tuhle pušku pro profesora Moriartyho zkonstruoval. Vím už o její existenci několik let, ale zatím jsem neměl příležitost, abych ji dostal do rukou. Vřele doporučuji tu pušku i náboje vaši pozornosti, Lestrade.“
„Spolehněte se, pane Holmesi. Důkladně všechno prozkoumáme,“ řekl Lestrade, zatímco oba strážníci odváděli vězně. „Máte ještě něco?“
„Jenom otázku: z čeho chcete Morana obvinit?“
„Z čeho? Nu přece – z pokusu o zavraždění Sherlocka Holmese.“
„To ne, Lestrade. Nechci, aby se mé jméno objevilo ve spojení s tímto případem. Na tomhle znamenitém úlovku máte zásluhu jen vy a nikdo jiný. Blahopřeji vám, Lestrade! Váš důvtip a odvaha vám jako vždy pomohly, abyste ho dostal.“
„Dostal? Koho, pane Holmesi?“
„Muže, po němž policie marně pátrá – plukovníka Sebastiana Morana, který třicátého minulého měsíce otevřeným oknem zastřelil trhavou střelou ze vzduchovky ctihodného Ronalda Adaira v jeho bytě, Park Lane číslo 427. Tak zní obvinění, Lestrade. A vy, Watsone, mě doprovoďte – jestli vám nevadí, že na nás potáhne rozbitým oknem – a myslím, že vás půlhodinka strávená při doutníku v mé pracovně pobaví i poučí.“
Díky dohledu Mycrofta Holmese a pečlivému úklidu paní Hudsonové zůstalo v našem bytě všechno při starém. Když jsem vešel dovnitř, zarazil mě ten neobvyklý pořádek, ale všechny staré a známé věci jsem nalezl na svém místě. V rohu stál pracovní stůl pro chemické pokusy – s deskou poleptanou na mnoha místech kyselinami. Na poličce ležela řada příruček a kupa zápisníků, které by nejeden náš spoluobčan s radostí uviděl hořet v krbu. Pracovní rozvrhy, houslové pouzdro, stojánek na dýmky – dokonce i ten perský pantoflíček na tabák – nic nechybělo. V pokoji nás s úsměvem uvítala paní Hudsonová. Na taburetu stála figurína, která sehrála dnes tak důležitou roli. Byla to věrná podoba mého přítele vyvedená ve vosku. Z ramenou jí splýval Holmesův starý župan, takže každého pozorovatele z ulice věru musela oklamat.
„Doufám, že jste dodržela všechna bezpečnostní opatření, paní Hudsonová?“ řekl Holmes.
„Ovšem, pane. Pohybovala jsem se v bytě po kolenou, přesně tak, jak jste mi řekl.“
„Výborně. Zhostila jste se svého úkolu znamenitě. Všimla jste si, kudy střela proletěla?“
„Samozřejmě. Poškodila tu krásnou bystu a rozplácla se o zeď. Našla jsem střelu na koberci. Tady je.“
„Trhavá střela do revolveru – s useknutou špičkou, jak račte vidět, Watsone,“ řekl Holmes. „Chytrý nápad – kdo by se nadál, že něco takového lze vystřelit ze vzduchovky. Z celého srdce vám děkuji za poskytnutou pomoc, paní Hudsonová. Nuže, Watsone, usedněte do svého starého křesla a já vám vysvětlím vše, co dosud není jasné.“
Shodil ze sebe ošumělý šosatý kabát, oblékl si popelavý župan, který stáhl z figuríny – a přede mnou opět stál starý známý Holmes.
„Ten indický lovec má dodnes dobré nervy a zrak jak ostříž,“ řekl se smíchem, zatímco si prohlížel roztříštěné čelo voskového dvojníka.
„Trefil přesně do týla, takže střela prolétla mozkem. V Indii proslul jako nejlepší střelec a myslím, že ani v Londýně se mu hned tak někdo nevyrovná. Slyšel jste jeho jméno už někdy předtím?“