V době, o níž mluvím, byl Holmes již několik měsíců zase doma a já jsem na jeho žádost prodal lékařskou praxi a vrátil se do našeho starého bytu v Baker Street. Mladý lékař, nějaký Verner, převzal mou malou praxi v Kensingtonu a kupodivu mi téměř bez námitek vyplatil nejvyšší cenu, kterou jsem se odvážil žádat. Až o několik let později se mi dostalo vysvětlení, když se ukázalo, že Verner je Holmesův vzdálený příbuzný a že mu potřebné peníze vlastně poskytl můj přítel.
Zmíněné měsíce našeho přátelství nebyly na události tak chudé, jak si můj přítel stěžoval, neboť při probírce zápisníků zjišťuji, že jsme se v této době zabývali případem listin bývalého presidenta Murilla a děsivou aférou holandské parolodi Friesland, při níž jsme málem přišli o život. Holmesova chladná a hrdá povaha si nikdy nelibovala v tom, čemu se říká veřejná pochvala, a také mně kladl velmi důrazně na srdce, abych se nezmiňoval jak o něm, tak o jeho metodách či úspěších – a tenhle zákaz, jak jsem vysvětlil, byl zrušen teprve nyní.
Když dal Sherlock Holmes k dobrému svůj náladový protest, opřel se o opěradlo lenošky a zvolna rozevřel ranní noviny. Vtom naši pozornost upoutalo silné zazvonění a vzápětí se ozvalo duté bubnování, jako by někdo bušil pěstí na domovní dveře. Když se dveře otevřely, vpadl kdosi hlučně do předsíně, po schodech zadusaly rychlé kroky a o chvíli později k nám do pokoje vpadl jakýsi šílený mladý muž s divokým pohledem, bledý, roztřesený a s rozcuchanými vlasy. Podíval se na nás, hned na mě, hned na Holmese, a z našich tázavých pohledů pochopil, že svůj neformální vstup musí nějak omluvit.
„Promiňte mi, pane Holmesi,“ zvolal. „Nesmíte mi to mít za zlé. Jsem na pokraji šílenství. Pane Holmesi, já jsem ten nešťastný John Hector McFarlane.“
Oznámil to takovým tónem, jako by nám jeho jméno mělo dostatečně vysvětlit jak jeho návštěvu, tak i způsob, jakým přišel, ale z nehnuté tváře mého druha mohl vyčíst jen to, že mu pronesené jméno říká stejně málo jako mně.
„Vezměte si cigaretu, pane McFarlane,“ nabídl mu Holmes své cigaretové pouzdro. „Můj přítel doktor Watson by vám na vaše příznaky jistě předepsal nějaký uklidňující lék. Posledních pár dní je vskutku až příliš teplé počasí. A teď, jestliže jste se již trochu uklidnil, požádal bych vás, abyste si sedl do křesla a beze spěchu a klidně nám pověděl, kdo jste a co si přejete. Vyslovil jste své jméno, jako by se samo sebou rozumělo, že je znám, ale ujišťuji vás, že o vás nevím pranic, kromě skutečností zřejmých na první pohled – že nejste ženatý, že jste právník, svobodný zednář a astmatik.“
Poněvadž jsem s metodami svého přítele obeznámen, nečinilo mi potíže sledovat jeho dedukce a povšiml jsem si návštěvníkova neupraveného zevnějšku, složky právních spisů, přívěsku na řetízku u hodinek i jeho dýchavičnosti – drobností, které Holmese k těmto závěrům vedly. Náš klient však jenom užasle zíral.
„Ano, v tom všem máte zcela pravdu, pane Holmesi, a navíc jsem v téhle chvíli ten nejnešťastnější člověk v Londýně. Zapřísahám vás, pane Holmesi, neodmítejte mě! Když mě přijdou zatknout, než svůj příběh dopovím, přimějte je, ať mi dopřejí aspoň tolik času, abych vám mohl povědět celou pravdu. Rád půjdu do vězení, když budu vědět, že pro mne venku pracujete vy.“
„Vás zatknout?“ řekl Holmes. „To je jistě velmi zásluž – – – velmi zajímavé. Z čeho vás hodlají obvinit?“
„Z vraždy pana Jonase Oldacra z Lower Norwoodu.“
Výraz tváře mého přítele vyjadřoval pochopení, ale obávám se, že se v ní jevilo i uspokojení.
„Nu vida!“ pravil, „zrovna před chvilkou říkal jsem při snídani svému příteli doktoru Watsonovi, že se v našich novinách nevyskytují už žádné senzační případy.“
Návštěvník natáhl třesoucí se ruku a zvedl Daily Telegraph, který dosud ležel na Holmesově koleně.
„Kdybyste se podíval do novin, pane, bylo by vám okamžitě jasné, v jaké záležitosti k vám dnes ráno přicházím. Mám takový pocit, jako by mé jméno a mé neštěstí šly od úst k ústům.“ Obrátil stránku novin, takže se objevila vnitřní příloha. „Tady to stojí a s vaším svolením vám to přečtu. Poslouchejte, pane Holmesi. Titulky zní: ‚Záhadná aféra v Lower Norwoodu. Známý stavitel zmizel. Podezřelý z vraždy a žhářství. Stopa k zločinci.‘ Po téhle stopě jdou, pane Holmesi, a já vím, že je nezbytně dovede ke mně. Sledovali mě od nádraží London Bridge a jsem si jist, že policie čeká pouze na zatykač, aby mě mohla zajistit. Mé matce z toho pukne srdce – pukne jí srdce!“ Zalomil rukama v návalu zoufalství a pohupoval se v křesle sem a tam.
Se zájmem jsem se díval na muže obviněného z hrdelního zločinu. Vlasy měl plavé jako len a byl hezký ve svém rozhořčení – s poděšenýma modrýma očima, hladce vyholenou tváří a slabošskými měkkými rty. Mohlo mu být asi tak dvacet sedm let a podle obleku a držení těla bylo vidět, že je to gentleman. Z kapsy světlého letního svrchníku mu trčela složka popsaných listin, které hlásaly jeho zaměstnání.
„Musíme využít času, který nám ještě zbývá,“ řekl Holmes. „Buďte tak laskav, Watsone, vezměte noviny a přečtěte mi ten článek.“
Pod tučnými titulky, které nám náš klient citoval, přečetl jsem si toto sugestivní líčení:
„Včera pozdě v noci nebo dnes časně ráno došlo v Lower Norwoodu k nehodě, která, jak jest se obávati, ukazuje na vážný zločin. Pan Jonas Oldacre, známý a dlouholetý obyvatel této čtvrtí, působil tu léta jako stavitel. Pan Oldacre je dvaapadesát let stár, svobodný, bydlí v domě V úžlabině na sydenhamském konci stejnojmenné ulice. Měl pověst člověka výstředního, tajnůstkářského, který se drží v ústraní. Svého povolání, které mu prý vyneslo značný majetek, zanechal vlastně již před několika lety. U zadního traktu domu má však dosud sklad dřeva a včera kolem půlnoci došlo k poplachu, neboť jedna z hromad dřeva se octla v plamenech. Hasičské stříkačky záhy dorazily na místo, ale jako troud suché dřevo stálo v jednom plameni a požár se nepodařilo zdolat, dokud se hromada neproměnila v popel. Zdálo se, že jde o nešťastnou náhodu, ale nejnovější šetření naznačuje, že jde o vážný zločin. Překvapující bylo, že majitel se na místo neštěstí nedostavil, a při šetření vyšlo najevo, že zmizel z domu. Při prohlídce pokoje bylo zjištěno, že jeho postel je ustlaná, nedobytná pokladna v místnosti otevřená a množství důležitých listin rozházeno po podlaze. V pokoji byly zjištěny stopy zápasu na život a na smrt, jak o tom svědčí krvavé skvrny v místnosti a na rukojeti dubové vycházkové hole. Je známo, že pozdě večer přijal pan Jonas Oldacre ve své ložnici návštěvníka a že v nalezené holi byl zjištěn majetek tohoto muže. Návštěvníkem byl mladý londýnský právník John Hector McFarlane, mladší společník advokátní firmy Graham a McFarlane, Gresham Building 426, E. C. Policie se domnívá, že má v rukou důkazy, které ukazují na velmi přesvědčivý motiv zločinu, a tak či onak není pochyb, že další senzační odhalení budou následovat.