Teprve nazítří jsem si uvědomila, že jsem jen jeden malér vyměnila za druhý. Manželova úzkost nad ztrátou listiny mi sevřela srdce. Stěží jsem se ovládla, abych mu hned v té chvíli neklekla k nohám a nepověděla, co jsem provedla. To však opět znamenalo přiznat se ke své minulosti. Dopoledne jsem navštívila vás a dověděla se, jak hrozný čin jsem spáchala. Od okamžiku, kdy jsem vše pochopila, soustředila jsem se jen na to, jak listinu získat zpátky. Podle všeho byla ještě na tom místě, kde ji Lucas ukryl, poněvadž ji schoval, dřív než ta příšerná ženská do místnosti vešla. Nebýt toho, že přišla, nevěděla bych, kde jeho skrýš hledat. Jak se ale do toho pokoje dostanu? Dva dny jsem dům pozorovala, jenomže nikdo nikdy nenechal otevřené dveře. Včera večer jsem udělala poslední pokus. Jakým způsobem jsem se do domu dostala a že se mi plán zdařil – to už víte. Přinesla jsem listinu domů a uvažovala o tom, že ji zničím, poněvadž jsem nevěděla, jak ji manželovi vrátit, abych se nemusela k svému provinění přiznat. Panebože už slyším jeho kroky na schodech!“
Tajemník pro evropské záležitosti rozčileně vpadl do pokoje.
„Máte nějaké zprávy, pane Holmesi?“ zvolal.
„Mám jisté naděje.“
„Och, bohudíky!“ Tvář se mu rozzářila. „Dnes u nás obědvá ministerský předseda. Smí vaše naděje sdílet? Má sice nervy z ocele, ale vím, že od té strašné události téměř nezamhouřil oka. Jacobsi, požádejte pana ministerského předsedu, aby za námi laskavě přišel, ano? Pokud jde o tebe, miláčku, máme bohužel na programu vážnou politickou záležitost. Za pár minut za tebou přijdeme do jídelny.“
Ministerský předseda se sice choval uměřeně, ale z lesku jeho očí a neklidného poškubávání rukou jsem poznal, že není rozčilen o nic méně než jeho mladší kolega.
„Jestli jsem dobře rozuměl, máte pro nás nějaké zprávy, pane Holmesi?“
„Zatím pouze negativní,“ odpověděl můj přítel. „Pátral jsem všude, kde jen se dalo, a jsem si jist, že nebezpečí z prozrazení nehrozí.“
„To nestačí, pane Holmesi. Nemůžeme trvale žít na nevybuchlé sopce. Musíme se dovědět něco definitivního.“
„Věřím, že listinu získám. Proto jsem přišel. Čím víc o případu přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že dopis vůbec nebyl odnesen z toho domu.“
„Ale – pane Holmesi!?“
„Jinak by už byl jeho obsah obecně známý.“
„Proč by ale někdo ten dopis bral jen proto, aby jej nechal v domě?“
„Nejsem si jist, že někdo dopis vzal.“
„Jak tedy mohl z té skříňky zmizet?“
„Nejsem si jist, zda ze skříňky vůbec zmizel.“
„To jsou nevhodné žerty, pane Holmesi. Mohu vás ujistit, že dopis ze skříňky zmizel.“
„Podíval jste se do skříňky od toho úterního rána?“
„Nikoli, nebylo toho zapotřebí.“
„Je možné, že jste dopis přehlédl.“
„Říkám vám, že to není možné.“
„Já si tím však nejsem tak docela jist; vím, že se podobné věci stávají. Předpokládám, že skříňka obsahuje ještě jiné listiny, ne? Dopis se mezi ně mohl zamíchat.“
„Ležel nahoře.“
„Někdo skříňkou zatřásl a dopis sklouzl na jiné místo.“
„Kdepak – prohledal jsem všechno, a důkladně.“
„To snadno rozsoudíme, milý Hope,“ řekl premiér. „Ať skříňku přinesou.“
Tajemník zatáhl za šňůru zvonku.
„Přineste skříňku z mé ložnice, Jacobsi. Je to jen směšné mrhání časem, ale když jinak nedáte, udělám, jak si přejete. Děkuji, Jacobsi; postavte skříňku na stůl. Klíček nosím jako přívěšek na řetízku od hodinek. Všechny dokumenty jsou tady, jak vidíte. Dopis od lorda Merrowa, hlášení sira Charlese Hardyho, zápis z Bělehradu, záznam o rusko-německých obilních clech, dopis z Madridu, zpráva od lorda Flowerse – dobré nebe! Copak je tohle? Lorde Bellingere! Lorde Bellingere!“
Premiér mu vyškubl z ruky modrou obálku.
„Ano, je to ten dopis! A je v pořádku! Blahopřeji vám, Hope!“
„Děkuji! Děkuji vám! Nevíte, jaký kámen mi spadl ze srdce! Vůbec to ale nechápu – to přece není možné! Vy jste kouzelník, pane Holmesi, hotový čaroděj! Jak jste mohl vědět, že dopis je ve skříňce?“
„Protože jsem věděl, že není jinde.“
„Já prostě nevěřím vlastním očím!“ Rozběhl se ke dveřím. „Kde je manželka? Musím jí to také říct!“ Slyšeli jsme, jak volá na schodech: „Hildo! Kde jsi? Hildo?“
Premiér pohlédl na Holmese a v očích se mu zablesklo.
„Poslyšte, pane Holmesi,“ řekl. „Za tím se skrývá daleko víc, než se zdá na první zdáni. Jak se ten dopis dostal zpátky do skříňky?“
Holmes se s úsměvem odvrátil před pátravým a pronikavým pohledem těch obdivuhodných očí.
„My také máme svá diplomatická tajemství,“ prohlásil, vzal si klobouk a zamířil ke dveřím.
Ediční poznámka
Vlna protestů a nevole, která se spontánně zvedla, když se Arthur Conan Doyle rozhodl sprovodit ze světa svého hrdinu Sherlocka Holmese zkušenou rukou melodramaticky démonického profesora Moriartyho v uhrančivě ponuré přírodní scenérii Reichenbašských vodopádů a když tento záměr do písmene a do puntíku splnil (viz povídku Poslední případ , ukončující předchozí, druhý svazek našeho souboru) – tak mohutná vlna protestů a nevole překvapila patrně i autora a při vší grotesknosti zůstává dodnes čítankovým příkladem známého faktu, s nímž se v dějinách literatury setkáváme nejednou: románová postava, spisovatelem vytvořená fikce, jakmile na ni čtenář přistoupí a oblíbí si ji, vymkne se autorovi z rukou, přestane být jen jeho a začne „žít“ podle vlastních, nezadatelných zákonů, na svém tvůrci už víceméně nezávislých.
Angličtí a američtí čtenáři prostě tenkrát kategoricky odmítli rozloučit se s oblíbeným hrdinou, odmítli se smířit s jeho smrtí. Když byla povídka Poslední případ otištěna, vyrukovali fanouškové Sherlocka Holmese do londýnských ulic se smutečními páskami na rukávech a zavalili autora dotčenými dopisy, v nichž se vehementně dožadovali, aby Holmese „vzkřísil“. Doyle nicméně naléhání svých čtenářů odolával skoro devět let: mezi rokem 1894 a 1902 se z jeho pera žádné nové holmesovské dobrodružství neobjevilo. Až v roce 1902 uveřejnil román Pes baskervillský – nejslavnější holmesiádu vůbec. Ani to však ještě nebyl definitivní návrat. Román sice vyšel, ale autor se dál tvářil, že jde jen o jedno z dřívějších dobrodružství, oddaným kronikářem Watsonem dosud nezpracovaných, k němuž došlo ještě za hrdinova života (výjimečně a s lišáckou prozíravostí právě tento příběh přesně nedatoval), a Holmesovu „smrt“ neodvolal. Teprve po neobyčejném úspěchu Psa baskervillského a po návrhu amerického nakladatele, který Doyla požádal, aby pro něho napsal šest nových povídek s Holmesem, a nabídl mu pět tisíc dolarů za každou, což byl v tehdejší době honorář věru královský, nedokázal autor déle vzdorovat a odpověděl nakladateli lakonickou dopisnicí, citovanou od té doby ve všech knihách o Doylovi: ,Very well. A. C. D.’, to jest souhlasem, že bude v holmesovském cyklu pokračovat. A tak v říjnu 1903 konečně v časopise The Strand Magazine vychází povídka Prázdný dům , v níž je neoželitelný a dobře systemizovaný hrdina „obživen“, jeho smrt anulována, vše více či méně uspokojivě vysvětleno. Holmes s Watsonem se vydávají za dalšími dobrodružstvími v nové sérii povídek, která později, když se rozrostla v knihu, dostala faktický a vlastně jedině možný název – Návrat Sherlocka Holmese .