Smluvilo se nás několik, že zajedeni do Sliače, dílem pro vyražení, dílem pro potřebu. – Mělo to být hned prvního září; „kočiš“ také časně ráno koč z kolny vytáhl, ale musel se ještě mazat, koně nebyly kované a sedátka v koči nebyly zavěšené, zákolníky chyběly, které prý nejspíš že jakýs „hundsvút cigán ukradol“, a než se to všecko zřídilo a opravilo, prošly tři dni, a čtvrtý den ráno jsme ještě byli doma, protože naše gazdina pogáčky na cestu pekla a panu doktorovi časně ráno vstávat se nechtělo. Byla hodina s poledne, když jsme vyjeli; seděli jsme v chládku pod rohožovou střechou, kterou byl kočiš na čtyry palice (hole) nad námi zavěsil. – Koč byl dřevěný, jak obyčejně jsou, uvnitř hodně slámy a na ní pokrovce (huně), by se nám měkce sedělo; při kočí čtyři koně v jedné řadě zapřežené. – Slovem jeli jsme jako páni. – Po městě zastavovali nás známí s poptávkami a bírešové i kočišové, kterým známo nebylo, kam nás Janko veze, bez ostychu na něho si křikli: „Kdeže iděš?“ – a Janko rovněž hlasitě odpověděclass="underline" „Do kúpelov.“ – Za městem se ještě kočiš trochu zastavil, by si nacpal pipu (dýmku). Maje nacpáno, žádal od pánů ohně; když mu pán jeho ohně dal, bafl si několikrát, vrecko s dohánem položil si na hlavu do zahrnuté střechy klobouku, zatočil bičem koňům nad hlavou, rychle s námi po písčité rovině uháněje. —
Přes vesnice Koláry, Velkou Calomiji, Ipolykeszi, pustu Kápu přijeli jsme na první stacii do Balogu, kde se vzala přípřež, neboť nechtěl doktor s vlastními koňmi dále ject, že bychom nejeli rychle. – Uprostřed vesnice před jedním stavením ležela kláda, na kládě seděl zavalitý muž v širokých plátěných nohavicích, boty s ostruhami na noze, klobouk s perem na hlavě, krátkou pipu v ústech, vedle sebe palici. – Dle palice pozná každý pana „bíró“ (rychtáře), jiný palici nenosí, a rychtář bez toho znaku své hodnosti ani na dvorek nevyjde. —Jak kočí před stavením zastavil, richtár posmekl, ptaje se zdvořile, chce-li velmožný pán „rospon“ (Vorspann). Slyše, že ano, vzal palici a odešel, by sebral některého pacholíka, který by schytal pasoucí se koně. Vědouce, že to dlouho trvat bude, než „koniar“ koně schytá a zapřáhne, chodili jsme trochu po vsi. —
Krajina je pěkná. – Na západ modrají se vysoké hřbety Janovských hor, na jihu pohoří Novohradské se sklání. – Z Novohradské do Honťanské stolice táhnou se vrchy Bereženské a od Krupiny dolů zabíhají vrchy Hrušovského pohoří, nejnižší to výběžek Sťávnických hor. Širokou tu kotlinu, ležící mezi těmi vrchami, protéká lpěl, plúžíc se jako hádě mezi zelenými lučinami, na které každé jaro svoje rmutné proudy vylévá do Dunaje. Po břehu rozkládá se mnoho močálů, zarostlých vrbinou, rákosím, šáchorem (sítí), mezi nímž se z jara leskne šat sličné „vodnej dieuky“, také „lepá diouka“ zvané (Nuphar luteum), a později vysoký, štíhlý „lokaj“ svou bělorůžovou korunou se honosí.
Po vršinách rodí se dosti dobré víno a ve vinicích nazvíce sázené ovocné stromy dávají hojnost dobrého i krásného ovoce, sluky, baráčky, meruňky, hrušky i jablka. Pole je tak úrodné, že kdyby prý popele zašil, by žito vzešlo. – Tak se tomu i podobá, neboť při tom špatném hospodaření, při špatném vzdělávání polí přece „zboží“ je hojnost. Poněvadž katastrální vyměření polí tu posud uvedeno není, mají gazdové pole na „zboží“ při jedné straně dědiny neb města, na sadbu při druhé straně, a také i luka jsou vespol, a kdyby si nedali jisté znamení, nevěděli by mnohdy, čí které pole je. Jeden rok zaseje se obilí, druhý rok na to samé pole zasázejí sadbu, a to se pravidelně ob rok mění. Když pole zorají, zvláčí je roštím a sejou; všecko kamení, bej li, chrasť se nechá, a tak vyhlíží novozaseté pole jako u nás starý úhor. Zvlášť chabdí (divý buoz) celé lesíky vidět na polích. Z chabdového ovoce pálí pálenku, kterou též co lék potřebují pro „mrchavý krč“ (křeč v žaludku). – Při takovém rozdělení polí nemůže to také jinak být, než aby všickni naraz sklízeli, což se také děje. Obyčejně ve vsích rychtář a v městech hajduk (panský neb úřední sluha) začátek senoseče, žatvy, sklízení kosienka (votava), kukuřice a sadby i vinobračky ohlásí. Nejvíc seje se žito (pšenice) a rož (žito), jarec (ječmen) řidčeji. Kukuřice sází se velmi mnoho, též mnoho bobů; – hrách a šošovice méně než u nás. Ze sadeb je hlavní věc „kapusta“ (zelí), pak „krumple“ (zemiaky), „těkvice“ (dýně), „uhorky“ (okurky), což vše s bobem a kukuřicí na jednom poli roste, tvoříc jedinou huštinu přikrytou širokými listy dýní. Mezi těmi prodírají se tu a tam stopky bobů, lodyhy okurek a dýní, vinouce se okolo vysokého silného stébla kukuřice a krášlíce ji žlutým, bílým a červeným květem. Je třeba vždy listy dýní protrhat, aby slunce proniknout mohlo. – Také vidět kusy země doháněna posázené, avšak za nynější doby, co tabáční monopol zaveden, nesází se ho již tak mnoho, lidu je ta obmezenost neobyčejná, nechce se jim ucházet o dovolení, by dohán sázet směli. – Pastev je velmi mnoho a dobytek rožní, koně, skot i „svinský“ je od nejčasnějšího jara až do „tuhé“ jeseni ve dne v noci „vonku na paši“.
Dědiny od Ďarmot k Šahám více jsou obydlené Maďary než Slováky. – Ticho bylo po vsi, neboť se sklízel kosienok na blízkých lukách a všecko to bylo venku; jen několik starých „néniček“ šukalo po domácku a dvě stály vykasané v struze, „plákajíce“ na lávce položený „šat“ dubovými deskami. Horko bylo, koně krvácely, jsouce od bzikavek seštípané; když se kočí chvíli díval, jak se ošívají, odešel a přinesl hrst „masliakových“ listů, který bujně všude okolo plotu roste, a začal nimi koně natírat. „Proč to děláte, Palo?“ ptám se ho. – „Eh, pře tie běsné muchy,“ odpověděl. „A pomůže to?“ – „Eh ver pomuože; kód sa koně natřu masliakom, něsadně na ně mucha,“ ujišťoval Palo.
Konečně přilítl z jednoho konce dědiny kočiš na koni, tři koně za sebou táhna, a s pomocí Palíka a richtára, který dostal diškreciu, jeli jsme za hodinu dále. – Z luk ozýval se zpěv, bylo tam hluku a šumu dost a dost; Maďar sice není zpěvný ani hovorný, ale služebný lid a dělníci, větším dílem to Slováci, rádi hovoří a zpívajíce vstávají i lehají. – Také z luk ozývaly se nápěvy slovenských písní a bíreš, – který čtyry voly maje zapřáhnuté u nevelké fory votavy, pomalu domů jel, zpíval si melancholickým tónem, leže hoře na voze: „Štyry vouky parné navěky sú v jařme – Sarvaška narukyňa nikdy něpotiahně.“ – Chtěl se našemu spřežení vyhnout, ačkoliv toho třeba nebylo, neboť maďarské silnice stačí na patero spřežení, ale že viděl velmožné pány a panský koč – to ho pohnulo; – než ze svého položení se nehnul – jen bičem poukázal nalevo – a křikl na voly: „Hé, Beťár, něce – Bimbó, něce!“ – a Beťár, Bimbó (poupě), Sarvaška a Róza šli stranou. —