Ďarmoty jsou po Uhersku známy, že je tam mimo Debrecín nejvíc bláta, což vskutku pravda. V čas plúští bláta po kolena, v čas sucha prachu nad kotníky; člověk neví, co je horší. V Debrecíně jsou alespoň lávky podél
domů, aby lidé v bahně neutonuli, ale v Ďarmotech si takovéto všeobecné potřeby nikdo nevšimne; nechť každý hledí přebroditi se, jak může. Proto musí i ženské vysoké boty nositi, jinak by za mokrého počasí ani přes ulici nemohly. Že tolik bláta, toť jest pro velkou nečistotu v ulicích, že se nikdy staré bláto nevyváží. Všecka smetí, stará sláma, makoviny, plevy, zeliny i zdechlina hodí se jen na ulici. Vidíš po ulicích celé hromady smetí a na nich roste brambor, klas obilný, bob i někdy okurky; všude i v hlavní ulici tu jáma, tu kámen, že by jím ani chlap nehnul; to vše se přejede a obejde. Každá ulice má také svou obecnou kaluž, obyčejně vprostřed ulice. Do té louže vtéká mnohonácte stružek a struh z okolních domů, a když delší čas neprší a louž nemá žádného odtoku, stojí zkažená voda v ní, až se celá zelenem potáhne a zapáchá; ale to nikomu nevadí, ani kuňkání žab v uličních kalužích.
Před Božím tělem obyčejně zasypou služky močály, alespoň v hlavnějších ulicích, pískem a shrabou ulice, ale za dva tři dni starý nepořádek. Kdyby uliční psi, jichž je v Ďarmotech množství, smetí neroztahali a volové je nezašlapali a vítr neroznosil, musel by člověk, chtě po ulici jíti, dříve se prokopávati. Když potom několik dní prší, je po všech ulicích moře bláta. Největší močál je pod luteránským kostelem, odpola zarostlý sítinou. Okolo něho jsou nejvíce baráky židů a nejchudšího lidu. Tam panuje zimnice celý rok. V lete vidíš tu před chýšemi u samého kalu choré na slámě ležeti a na slunci se vyhřívati. Že kaly tyto a nečistota po ulicích hlavní jsou příčina panujících tam zimnic, tomu nikdo nevěří, a proto se to také ne vysuší. Když bývají již příliš veliké výmoly na hlavní ulici, kudy i silnice k Lučenci vede, vysílají se rabové (vězňové) na správu cest. Ti nakladou do jam čečiny (chvůje), vyplní je pískem a to je celá správa; jak přijde deštíček, spláchne písek a holá chrastina vyčnívá z jam, že si v tom dobytek div nohy nepoláme. Co ulice ďarmotské poněkud krášlí, jsou akácie porůznu rozsázené, zvlášť v máji, když kvetou.
U samého města, konec Cikánské ulice za luteránským kostelem, jsou cintěríny (hřbitovy), luteránský a katolický. Mezi oběma vede cesta do polí do dědiny Patvarce. – Při katolickém hřbitově u samé cesty měli svoje ležení diví cikáni. My u nás zvykli jsme viděti svaté pole v každé malé obci ošetřované a ozdobené s všemožnou pečlivostí; hroby svých milých zemřelých má každý v úctě. Tak tomu není v doleních stolicích Uherska, a málo v kterém místě najdeš hřbitov tak opatřen jako na horním Slovensku nebo u nás. Aby hřbitov trochu dále od města byl a na příhodném místě, na to se nebere žádného ohledu. Tak i v Ďarmotech je při samém městě nablízku velkého močálu, že pro mokrost na některých místech ani pochovávat se nemůže, a jen dvacet kroků výše bylo by nejpěknější položení bývalo. Ohrazeny jsou hřbitovy, jakož i všude jinde, příkopem (járkem), který místy není ani tak široký ani hluboký, aby dobytek okolo chodící aneb se pasoucí na hřbitov se nedostal. Ovšem strana od hřbitova je osázena kustovnicí (Lycium), z níž tam obyčejně ploty se dělají, které lid živá paseka jmenuje, ale kusem je hustá jako plot, kusem nic. Hřbitovy ty podobají se hájům; tu stojí hromada stromů (skoro samé robinie), pod nimi chrasť, takže člověk prolézti nemůže; tu zase stojí jednotlivý strom neb keř, a zase kus prázdného místa, na němž obyčejně nejvíc hrobů. O seřadění rovů není řeči, a jako na ulici, tak i tam tu pahrbek, tu jáma. Je tam vidět i několik kamenných pomníků a železných křížků, ale z dřevěných křížků a vroubení obyčejně jen kusy, neboť ty před cikány neobstojí, záhy se jim to hodí na oheň. Vzpomene-li milující srdce a ověnčí-li hrob kvítím, je-li krásné, zajisté na něm nesvadne; jestli si je pasák za klobouk nedá, ozdobí se jím cikánka. Příroda jedině zdobí nejpěkněji opuštěné tyto hroby. Časně z jara obloží je zeleným pokrovcem a na ten sází jiné a jiné kvítí od jara do jeseně. Tu na nízkém rovu místo pomníku keř šípkový, na jiném orgován (modrý bez) neb husté loubí svitu (Clematis), jehož hebké větviny od keře ku keři se pnouce pěkné oblouky tvoří. Tu zase pokryt jest rov kvetoucím brlienem (barvínkem), ozdobou to nevěst; a kde ani kříčku zeleného, kde i tráva uvadla, tam červená se vysoký bodlák aneb dzievana (divizna) šedý svůj list rozkládá po rovu, štíhlý zlatokvětý prut vypínajíc do výše na místě křížků neb studeného kamene. Vysoko pak nad hroby klenou se ratolesti pěkných robinií, obsypaných v máji tisícerým bílým a růžovým květem. – Na luteránském hřbitově je dřevěná bouda, měla to snad býti márnice, ale prozatím slouží v čas nechvil cikánské rodině za skrov, kostnic jsem nikde neviděla, bezpochyby že se kosti nevykopávají. Ptáš-li se, proč se hřbitovy neohražují, odpoví ti Maďar: „Jest to způsob židovský – ale Maďar miluje volnost a svobodu i po smrti!“ – Slovák poví: „Ne proto, ale že by se mu nechtělo o soudném dnu přes zeď lézt.“
ŽIVNOST
Jako vůbec v nižném Uhersku domácí lid více hospodářstvím než obchodem a řemesly se živí, tak i v okolí dármotském. – Obyvatelstva na prostrannost půdy není mnoho, na 759/10 D mil, jež Novohradská stolice má, počítá se 190 310 duší; – země i při špatné správě dává přece hojnost všeho, – že kdyby i popel zašil, říkají lidé, žito z něho vzroste, a tak každý tolik poživy má, kolik na rok potřebuje, i odprodati může, pakli by chtěl. – Nádhera mezi obecným lidem nepanuje v ničem, jak praděd jejich bydlel, tak posud vnuci bydlí, jak on se nosíval, nosí se oni, co on jídal, jedí oni, a co on dělával, dělají také doposud. Majíce tedy tolik, co potřebují, necítí nutnost vyhledávat si prostředků k lepšímu všeho zužitkování, a protož také nepracují leč tolik a to, čeho jim nevyhnutelně třeba k živobytí. Maďar už dokonce jen tolik, co musí. – Proto také obchodníci a řemeslníci nejvíce cizí jsou, zvlášť některá řemesla a živnosti. – Tak mají hostince (vendégfogadó) skoro všude po Uhřích Němci a Slováci, krčmy a vinopalny jen židé najmuté (v árendě). – Za minulých časů měli páni na svých gruntech následující práva: vaření a vyprodej piva i pálenky, hostince a krčmy, krámky kupecké po dědinách, sekání masa a užívání mlýnů. Jen páni stavěli pivováry, vinopalny, hostince, krčmy, mlýny a jatky a ty pak pronajímali (do árendy dávali) tomu, kdo dal víc. Tudy skoro všeobecně vinopalny, krčmy a krámky kupecké do rukou židů se dostaly, hostince najímali Němci a Slováci, na pivováry Češi neb Slováci přišli, mlýny Slováci, a nejspíš ještě jatku Maďar najmul, neboť řemeslo řeznické jediné je, na které se dá. – Ďarmoty od mnoha let již patřívaly pod patronát dvěma pánům, hraběti Zichymu a baronu Balassovi. Prvnějšímu připadla polovice co dědictví po ženě, rozené Balassové. – Proto se jmenují také hostince v hlavní ulici, naproti sobě stojící, jeden podle Zichyho, druhý podle Balasse, a tak dělily se o všechna práva. – Jatky jsou též jen dvě, což málo je na tolik obyvatelstva, když se pomyslí, že i chudý skoro denně maso jídá. – Nejlépe to viděti každé ráno, když se čeleď sejde pro maso, obyčejné všickni najednou. Do půl ulice jich stojí před jatkou a jeden křičí víc než druhý a každý chce býti první. – „Tri funty hovedziny!“ křičí Slováčka, a hned ji překřikuje Maďarka: „Hét font bárányhús!“ – a takový křik a rámus je každý od boha den a někdy se pranicí končí. – Toho si mesiar pranic nevšímá, pomalu odsekává maso kus za kusem, odbývá, koho chce, a když se na něj s košíky dobývají, položí sekeru a neseká, dokud neumlknou, anebo začne teremtetovat a hrozit, že zavře jatku a odejde.