Kupci mající pěkné krámy a rozličný tovar, na váhu i na míru, jsou naskrze Srbové; – obecný lid nazývá je Raci (Maďar je Gorog jmenuje). Panuje přísloví, že „žid přelstí křesťana, cikán žida, ale Rác že přelstí deset cikánů“. – Jsouť co kupci věhlasní a naskrze lidé zámožní, požívají vůbec veliké vážnosti u všeho obyvatelstva. – Ačkoliv každý jak maďarsky, tak slovensky a mnohý i německy umí, přece mluví mezi sebou jen srbsky. Také děti po srbsku vychovávají. Jak jim synové odrostou, posílají je do Pěstě, do Zomboru do učení na kupectví, a kteří do škol jdou, mimo Pešť do Karlovic neb Nového Sadu. V krámech mívají za pomocníky Srby. Také v manželství nevstupují s jinými, při čemž by dokonce i náboženství jim překáželo. —
Mimo kupce jsou i holiči (barbíři) Srbové; barbír je velmi důležitá osoba, druhý po lékaři, neboť on neholí jen hlavy a brady, ale zastává i službu hojiče dle práva starodávného zvyku. Trhá zuby, sází pijavice, baňky, sází dětem drobnice (neštovice) místo lékaře, zavazuje rány, jichž nejvíc od potlučení koňů bývá, a o jarních trzích si lidé dvéře podávají, aby jim žílu sekal. Je víra u obecného lidu, a ba i mnohých moudrých lidí netoliko v Uhřích, že si má každý člověk dát krve pustit, zvlášť na jaře, aby předešel rozličné nemoci, které všechny od krve pocházejí. – Protož z jara staří mladí, neptajíce se, či to dobré, či nedobré, pospíchají jen k barbírovi, aby jim sekal žilu a krve pustil dovůle, čím víc, tím lépe. Byla jsem očitým svědkem, že holič v Ďarmotech mladému muži, který všecek kvetoucí k němu byl vešel, tolik krve pustil, že omdlel. Když ho vzkřísil, povídal mu, aby si z toho nic nedělal, že to neškodí, že nedostane alespoň žádné nemoci. – Toho si nikdo nevšimne, ač se to děje před očima krajského lékaře; je to již zvyk, – a kdyby i některý sedlák z toho smrt měl, nevídáno, byl to jen sedlák. Dle zákona holičského pořádku v Levicích (Levenz) od r. 1 700 musel každý tovaryš, který chtěl za mistra přijat býti, udělati dříve mistrovský kus, uvařiti šestero mastí, a sice: 1. dryák Villum magnum, 2. Sperment ranarum, 3. máz dobrého Aegyptiacum, 4. – 5. zelenou a žlutou mast a dryák malinový, 6. mast bílou. – K vyvedení mistrovského toho kusu dostal lhůtu 14 dní. Mezi tím časem kdykoli k vaření těchto lekvarů přikročiti chtěl, dříve pořádek svolati musel a pořádným obědem mistry uctíti. Jestli se mistrům obědem nezachoval, musel zaplatit 12 zl. pokuty. Za nepodaření mistrovského kusu také 12 zl. Potom musel vystrojit hody a co možná nejlepšími jídly mistry uctíti; za nepodaření hostiny musel dát pokuty 24 zl. Druhý den po hostině složil přísahu na zákon cechovní a musel každému mistru dáti dukát. Pomocník musel vždy býti mistrovi k poručí a pod pokutou 3 zl. nesměl z domů vzdáliti se bez povolení mistrova. Při pořádkových schůzkách byla povinnost nejmladšího z mistrů dávati pozor na starší mistry, když by se opili, aby nedělali křiků; a druhý den musel jim o všem zprávu podati. Také bylo všem mistrům i tovaryšům přikázáno každou neděli do kostela jíti, pod pokutou mázu vína. Také určitou taxu měli za některá léčení. Když byl pacient těžce raněn, nesměl se ho mistr dotknouti pod pokutou 4 zl., dokud nesvolal celý pořádek; k těžkému léčení patřilo porouchání čelistí, plecí, uřezání ruky neb nohy. Když si netroufal holič pacienta léčiti a pořádek k němu svolal, musel pacient pořádku 1 zl. platiti. Při porušení mozkové blány svolal se také cech a pacient musel hned za rozštípení lebky tolar zaplatit a druhý den při ohledání zase tolik (totiž jestli pod katovskýma jich rukama nezemřel). Když raněný od jednoho zavázati si dal ránu, nesměl ho už druhý do léčení přijmouti pod pokutou 2 až do 12 zl. Taktéž za vábení k sobě pacientů platila se pokuta od 2 do 4 zl. Kdo při otevřené pokladnici (ladě) zaklel, zaplatiti musel 2, kdo při zavřené, 1 zl. pokuty. Mistry do cechu zváti chodil jeden z tovaryšů a na znamení, že od staršího poslán je, musel břitvu při sobě nositi a každému mistru ji předložiti. Doposud se barbír k honorací města počítá.
V Uhřích nejsou řemesla po venkovských městech, zvláště na Dolení zemi, tak hojně zastoupena jako u nás. Příčina snad v tom leží, že tamější lid mnohem méně potřeb má než u nás, vyjmouc možnější a vyšší třídu; zvlášť selský lid mnohem skromněji žije a nedá řemeslníkům a obchodníkům tolik utržiti jako u nás. Co potřebuje pro dům i svou osobu, dílem se doma udělá, dílem na výročních trzích koupí od domácích průmyslníků slovenských. Tak se přiveze na trh všecko dílo kolářské, stolařské, bednářské, skříně, lžíce, vřetena, vařečky i maziary dřevěné ze Zvolenska a Gemerska, z dědin pohořských mezi lesy, kde se to vše dělá a po trzích daleko do země rozváží. Kolářů je mnoho v Novohradské i v Gemerské, kteří kované i nekované vozy zhotovují a rozložené na trh přivážejí. Někdy není na takovém lehkém vozíku ani lot železa a nezřídka si ho gazda sám udělá, jakož i všecku tesařskou a mnohdy i zednickou práci. Murarové (zedníci) jsou jen více pro město. Kovář jev každé skoro dědině, ačkoliv mnoho co dělat nemá, neboť koně se jen kovají, když na delší cestu jedou. Pokrývače také sedlák nepotřebuje, nechť už došky nebo šindelem kryje. Věci od železa, nože, kosy, klínce, lemeše, to vše se přiveze z Gemerské. Hrnčiarů je mnoho v Novohradské, Malém Hoňte, Zvoleni, kteří na Bolení zem jezdí, dílem po trzích, dílem prodávajíce po dědinách na výměnu za zrno. Za žejdlíkový hrnek žejdlík žita neb pšenice. Na ten způsob i ovoce prodávají ovocnářky od Krupiny. Tak i voskáři po dědinách od gazdin vosk za jehly, stužky, prsténky a podobné věci vyměňují a do Pešti zavážejí.
Kůže vydělávají se pěkně v Gemeru a v Trenčínsku, zvláště korduán černý a červený na čižmy. Jeť i mnoho krzniarů (kožišníků) a uzdám, poněvadž sedláci i selky v zimě – někdy i v letě – kožichy nosí, kožená, kožišinou podšitá oplecka a vesměs opasky. Široké selské klobouky, kalapy, přivážejí na trhy kloboučníci radvanští v dlouhých sudech jako v troubách jeden do druhého strčené. – Sukno hrubé, mocné, tak zvané halenové, z něhož sedláci mají kabanice, širice a gatě zimní, dělá se nejvíce v Gemeru a Nitransku. Měří se na siahu. V starých listinách jmenuje se pertyka. Ostatní oděv je u muže i žen, mimo vlněné nedělní sukně a některé dívčí okrasy, jen z plátna konopného, a kde len se daří, jako v Liptovské, z lněného. Toto odvětví hospodářství je úplně v rukou žen, od zasetí až do ušití. Není to řídký úkaz na Slovensku, viděti i měšťanskou dceru za krosnem (stavem) aneb dokonce u přeslice seděti. Doposud smějí se tkáčům, že je chlapa nehodno učiti se ženské robotě. Čípky (krajky) přivážejí zvolenští čipkáři na jarmarky; pěkné tenké plátenko na tílka (hoření díl košile) Liptováci a Oravci, malovaný ručník (strakatý šátek) se koupí třebas u žida. Mnoho se nosí, zvláště ženy, z modrého plátna, jež se také na jarmarky přiváží a druhdy namnoze v bystřickém okolí barvilo. V krajině ďarmotské jmenují takové modré plátno světlo (kupila som štyri rify – lokte – světla na fertušku). Tak i šmolku, modrý kamínek a každou podobnou barvu světlo zovou.