Čižmy, jež nosí ženy i muži vesměs, šije čižmár; pro pány a paní šije obuv Šuster, obyčejně Čech nebo Moravec. Tak je i hrubý kraj aer, co šije kabanice, širice a gatě pro sedláky, a panský krajčier, co šije oděv pánům a paním; bývá též vždy Čech, jenže se nikdy za Čecha nevydává. Obyčejně, dokud nepochytil trochu maďarčiny, vydává se alespoň za Němce; jestli mu i na rozum padne dát si maďarský štít, přivěsiti k jménu českému maďarskou koncovku, potom je hotový mágy ar ember. Jak je mistrem, již sám nepracuje, ale každý den jde do kávéhazu a robí parády, jak Slovák říká. V společnosti se panský od hrubého kraj čího a šuster od čižmára liší, ale proto patří do jednoho cechu. Za starodávna bylo řemeslo čižmárské v Slavonii v opovržení, že si gombárský tovaryš nesedl v hospodě vedle čižmára. Čižmáři v Staré Ture museli při vstoupení do cechu složiti 20 zl. a poriadnou hostinu přistrojiti, z dvacatera jídel, která se od pořádku ustanovila. Kdyby právě kántry padly na ten den, tedy dvacatero jídel postních, ale prý kdyby ryb právě nebylo, že se může třeba moriak upéct. Také měli přikázáno v cechovním zákonu, aby když o pohřbu rakev nesou, neutíkali, ale zvolným krokem šli. Do schůzek aby vždy učesaní, umytí a pořádně přistrojení přišli, mnoho nešňupali a šátky aby nenechávali z kapsy ven viseti. Musíť tedy ta rychlost od starodávna již v ševcovské nátuře ležeti, neboť i v Čechách přísloví: Běžíš jako švec na jarmark. Také měli v cechovním zákonu, že se musí každý mladý mistr do roka oženiti; který se do roka neoženil, platil 2 zl. pokuty; pokuta se každý rok o dva zlaté zvyšovala, dokud se neoženil. Podobná pokuta byla i u jiných řemesel zavedena a říkali tomu bejčí peníz (maď. bikapénz). Za dřívějších časů ale nemohli asi krejčí parády robit; toť pořádkový zákon krejčů filekovských od r. 1674 ukazuje. Od dvou hodin s půlnoci až zase do devíti večír museli pracovati a dostávali na týden 12 uherských. Šití ale v neděli bylo pod pokutou ^o uherských zapovězeno. Krejčům v Sv. Benediktu zapovídá se v pořádkovém zákonu od r. 1718, aby žádný do cechu bos nepřišel, ani ozbrojen, pod pokutou 4 vídenských.
Vyučení stolaři, zámečníci (šlosiar), soustružníci (tokár), klempíři (plechár) a hřebenáři jsou nejvíce Češi a Moravci. Medovnikár (pernikář) je v každém městečku, obyčejně i cukrář; Maďar má rád sladké lahůdky a Slovák medovinu, kterou zvláště dobrou v Gemerské dělati umějí. – Také medovníky gemerské jsou vyhlášeny a špatný by to jarmark byl, aby nebylo medovnikárů. Pekařů je zato málo, zvlášť v Ďarmotech, protože se v domácnostech větších denně čerstvé bílé pečivo peče a obecný lid má dostatek chleba. Maďar má rád chléb pšeničný, vysoký, bílý a měkký, Slovák raději žitný. Obojího je každodenně na trhu dostatek. Ob den přijíždějí vacovské pekařky (selky) a přivážejí na voze chléb, krásný, bílý jako žemle, který buď v celosti, buď na kusy na voze prodávají. Černý chléb přinášejí okolní selky; po celý den mají ho na lávkách vyložený, a když neprodají, zůstanou na voze přes noc, až druhý den doprodají. Každý, kdo chléb koupiti musí, koupí od těchto žen, a proto mají pekaři malý odbyt. Nesmím zapomenouti oblokára, osoby to někdy velmi žádoucí. Jeť i sklenářů ve městech, ale jsou to nejvíce židé, a více obchodníci se sklem než řemeslníci, ač i za dobré zaplacení okna zasazují. Ale gazdinky, když se okno rozbije, raději je papírem zalepí a čekají, až slyší na ulici volati: „Dajtě spravovať obloky!“ Tu z oken a dveří na něj volají a on každému poctivě poslouží, pánům i sedlákům. Jsou to nejvíce Oravci, ježto do Novohradské i dále na Dolení zem chodí. Krosnu se sklem na hřbetě, hůl s sekerou v ruce, krpce, plátěné nohavice, hnědou halenu na bedrách, kulatý klobouček s bílou šňůrkou na rusé hlavě, tak chodí po městech a po dědinách až na Dolení zem. Drátaři nejsou v doleních stolicích Trenčané, co do Čech chodí, ale Rusňáci; mají celý hnědý oblek jako kapucíni. Když se za čas jednou roznese po dědině pronikavý hlas píšťalky, shánějí gazdinky kdejaký hadr – a na dvoře octne se handrár, píšťalku na šňůrce kolem hrdla zavěšenou, na hřbetě vrece (pytel) a v tašce jehly, nitě, náprstky, olověné prsténky pro děti, začež hadry vyměňuje. Mlynářství jev Uhřích na nízkém stupni, a takých mlýnů, jako u nás v Čechách, v Uhřích nevidět. – Mlýny i na velkých vodách, Tise, Dunaji, jsou na jeden dva kameny. – Namnoze jsou ještě mlýny ve městečkách, jež kůň táhne, a leckdes po dědinách i ruční. – Mlynáři jsou obyčejně sedláci a vždy jen nájemníci mlýnů, poněvadž mlýny pánům patří. – Tak jsou i větší pivováry jen na komorních panstvích a ve velkých městech, ostatně jen malé, na tři čtyry sudy. – Větší obyčejně Bavoři v nájmu drží, malé židé a někdy Čech neb Moravec. – Vůbec je ale pivo špatné a málo se pije, dokonce na Dolení zemi, kde víno panuje. Mnoho pálenky se pálí, želbože přemnoho! – Arendátoři velkých pálenic jsou naskrze židé, jakož i všechny krčmy v nájmu drží. – Běda sedlákům, kde žid krčmářem, kramářem, páleníkem! – Také se mnoho pálenky po domácku pálí, zvláště po dědinách; – kdo si ji chce doma dělati, žádá za dovolení u své vrchnosti, a složiv 2 zl. daně, dostane dovolení tolik, co by pro dům spotřeboval, si napáliti.
Právo to doposud trvá, jenže musí nyní u berního ouřadu se ohlásiti, akcíz zaplatiti a smí jen z vlastního obilí páliti a nic více než dvě vědra. – S pálením pálenky zabývají se nejvíc slovenské gazdiny a dělají pálenky ze žita (nejobyčejnější), ze sliv (slivovica), z broskvových jader (persika zvanou), z chabzí (Sambucus ebulus), z boroviček (jalovce) a z trnek, velmi trpkou, která se pro vytrávení žaludku pije. – Je to veliká čest pro gazdinu, když umí dobrou slivovici, persiku a jiné ty pálenky upáliti. Slovenky jsou vůbec velmi pracovité a vtipné. Nejenže hospodářství tak rozumějí jako jich mužové, s kterými zároveň pracují, a že skoro celý oděv samy si napředou, utkají, ale ony si ho i ušijou a naresi (ozdobí) velmi pěkně, zvlášť košile. – V Novohradské je mnoho mokřin zarostlých sítinou; z toho pletou (též nejvíce ženské) pěkné košíky malé, jež šiatriky zovou. – Také dyňové láhve (čutory) oplétají sítím a jiné ještě věci k domácí potřebě.