Rohože přivážejí se od Tisy a také sapún (mýdlo) od Debrecína, s jehož vařením se též ženské tam nejvíc obírají.
Židé vedou obchod v rozličných věcech; jim je vše dobré, jen když dost malý osoh z toho vyplývá. Nejvíce vedou obchod s tovarem rozmanitého druhu, v obilí, víně, v koních, a který má dosti peněz, půjčuje na územ, jak Slovák říká, nejraději ale jsou árendátory krčem a vinopalen. Řemeslu se žid neučí, leda sklenářství, vůbec něčemu lehkému, aby se neztahal. – Maďaři se též řemeslu neučí, leda řezníkem; nejraději je Maďar gazdou a husarem, a musí-li sloužiti, čikóšem neb kondášem (pastýři koní a sviň). —
Není tomu ani sto let, co se v Uhřích hudebnické umění za nepočestné zaměstnání považovalo. Roku 1785 dostali kameníci a zedníci levočští od cechu příkaz, aby se v zimě, když je méně práce, žáden nezanášel prací nepočestnou, jako vyhrávání po krčmách, při svatbách atd.
Doposud není způsob mezi Maďary učiti se hudbě; teprv poslednější léta, co fortepiano mezi zámožnými trochu do módy přichází, ale chléb si tím vydělávati považoval by Maďar za snížení. K čemu by se měl sám s učením, lopotit, k tomu je cikán! – Slováci mají mnohem více smyslu pro hudbu, ale ani mezi nimi se tak nepěstuje jako v Čechách. Mají ale Slováci kolikero krásných varhan od znamenitého stavitele varhan Podkonického Michala. – Kostelní hudby není, mimo hlavní města a kde biskupové svoje vlastní kapely drží. – Obyčejně se při mši píseň zpívá s průvodem varhan i v katolických kostelích a jen na velké svátky zavolá se na kruchtu několik cikánů, aby zatroubili a zabubnovali intrády. – Tak i v Ďarmotech na varhany hrával cestář, Čech, dosti špatně, ale jiného nebylo. – Přechody jeho byly obyčejně melodie čárdášů. – Poslední léta přišlo tam několik Čechů úředníků a pomocí cikánů zřídili přece trochu muziky na kruchtě. —
Hudebníci po celých Uhřích jsou cikáni. Národní muzikant Slováků, nejvíce pastýř, je gajdoš (dudák). – Cikán je rozený muzikant; hoch jen odzemek, a již začíná se učiti na některý nástroj pískati, potom na housle hráti, na troubu troubiti a tak pokračuje, až se z některých stane umělec, aniž by noty znal. Mimo fortepiano a varhany naučí se cikán všem nástrojům sám od sebe a bez znání not; z partesů nikdy nehraje, jen dle sluchu. Jednou zazpívej před ním píseň, jednou zahřej pochod, už ti to bude hrát, a na píseň nejpěknější variace. – Nejmilejším nástrojem jsou mu housle; jsouť mezi cikány znamenití mistři na ně, jako bývali před lety Bihar v Jagru, Barna v Pešti a znamenitá houslistka Czinka Panna, na něž Maďaři s nadšením vzpomínají. – Poslední léta pověstným se stal Buňko. Houslista obyčejně vede sbor a udává thema. Sbor záleží obyčejně ze čtyř, osmi neb dvanácti hlav. – Takové sbory hrají obyčejně v lázních a na bálech ve větších městech. A byť i nehrál uměle, každý houslista hraje čistě a s výrazem. – Zvlášť líbezně znějí cikánovy housle večer, kdy všecek v hru pohroužen melodie z nich vyluzuje, tu plné vášně, hned zase plné sladkosti, jako by s nebe padaly. – Člověk poslouchá sladkým tím kouzlem omámen a poslouchati by nepřestal. Maďar neslyší žádné hudby tak rád jako cikánské, a dokonce když mu hraje pochod Rákócziho a čárdáš, tím ho může do pekla vésti; k smrti zarmoucen kdyby byl, jak cikán zahraje, jak by mu ohně do žil nalil, a housle cikánovy přivábily již nejednoho matiččina synáčka „na vraného koníčka“. – Bez cikána neskončí se žádná slavnost, nižádná hostina. —
Mezi plemenem cikánským je muzikant za aristokrata považován, poněvadž si čistě chodí, svou chýši má, pořádnou domácnost vede a s pány zachází. V Ďarmotech je jich také několik rodin, mají velmi čisté chýše, gazdiny cikánské se čistě nosí, jenže mají vždy něco na sobě, čím se od jiných liší, jakož i cikán nad jiné miluje červenou barvu, nápadný šat a na něm hodně šňůr a lesklých knoflíčků. Říká se, že je cikán nejpyšnější, když má červený plášť. Jsouť mezi nimi velice krásní mužové, též i mladá děvčata některá jsou rozkošná, co ženy ale záhy krásu tratí. V stáří jsou někdy opravdové strigy, na něž strach se podívati. Nejeden krásný cikán požívá přízně velkomožných pánů a hraje v jejich společnosti nejen co muzikant, jakož i chytré, pěkné cikánky. Toulaví cikáni jsou pro lenost, nečistotu a ošemetnost v opovržení. Na Slovensku se vůbec říká místo lháti a lež cigánit a cigánstvo. Takovému tuláku bys mohl vystavěti zlatý palác a v něm, co srdce ráčí, on přece uteče pod šíré nebe a bude raději žít bídně jako uliční pes, než by zůstal mezi čtyřmi stěnami zavřen. V Ďarmotech vystavěli rodině, ježto u hřbitova své ležení mívala, barák a zřídili jí to. Šli tam cikáni, ale večer lehli všickni na dvůr a ráno odešli na své staré místo a rozbili šiator (stan) při starém ohništi. Několik hrnčoků, somár (osel) nebo stará herka, taliga, psisko jsou jejich jediným jměním, a několik kousků šatstva rozličného vzoru, jak se říká, každý pes z jiné vsi. Tak jezdí po dědinách, otrhaní, polonazí; děti v letě zcela nahé po městě běhají. Když něco vyžebrají, a kde co mohou, ukradnou, vrátí se na svoje staré stanoviště. – Od jara do jeseně netrpí nouzi; drůbež zabíhá do polí, zeliny všude na polích a vinicích hojnost a cikán nemá velkou úctu před právem vlastnictví. Po dobývání bramborů napaběrkuje si jich do zásoby, ale když i ta vyjde, slunce nehřeje, požerné větry dúchati začnou, zem sněhem zapadne, tu cikánu zle! A přece nehledá ochranné obydlí, ale raději všelikde se skryje navenku. Kde veliké stohy slámy na polích stojí, v těch udělá si útulek, a v podzemnicích žije přes celou zimu jako sysel. Podzemnice jsou hluboké díry v zemi, padolistím, mechem a slámou vystlané. Vchod do nich jde kolmo dolů; zavřen je dveřmi jen z desk sbitými a zvnitř slámou ucpanými. Když se uvnitř topí, dvéře se odšoupnou, aby dým mohl ven vycházeti. Obydlí to podzemní je prý velmi teplé. Mnoho jich viděti u Edelénye. Také čikóši na pustách potiských taková obydlí mají, jenže důkladněji zřízená, poněvadž v nich někdy i kolik let bydlí v letě v zimě. Někteří z těch toulavých cikánů jsou kováři, nejvíce v Trenčanské. Kují klínce (hřeby) rozličného druhu, řetězy a podobné věci, což potom po dědinách prodávají. Ti prý rádi kradou železo. Z kovářů není žáden muzikant. Ženy rády těží z pověrečnosti lidu, neboť věří lid, a nejen obecný, že cikánka umí pohádat a více než jiní lidé zná.
V letě, v čas velkých paren, dělají toulaví cikáni těhly. Sejde se jich více rodin a u břehu Iple rozloží se táborem. Ženy sedí okolo ohňů, vaří a záplatují, nahé děti prohánějí se po trávě; muži, na hlavách čepice, okolo kyčlí opásáni, jinak nazí, dělají cihly. Jeden vynáší písek z řeky v opálce, druhý v jámě u samé vody hlínu šlape, třetí sečku (řezanku) chystá, čtvrtý do truhliček vtlouká, pátý v malé pyramidální hromádky rovná k vyschnutí. Když se na to člověk dívá, zdá se mu, že se někde v Kalifornii octnul mezi ryžovníky. Vyschlé prodají gazdům k stavění; pět set za zlatý je obyčejná cena, ale někdy jim také zůstane z celé práce hromádka bláta, jestli náhodou déšť na ně padne.