Také šerhou je cikán a povinnost jeho jedině ta, aby o velkých trzích na uliční psy pozor dával, by se neštěstí a škoda nestala, neboť je v Ďarmotech, jakož vůbec v městech na Dolení zemi, mnoho psů pánů nemajících, kteří celý rok ve dne v noci po ulici běhají, se válejí i na ulicích plemení. Je to nejvíce plemeno chrtí. Co se vyhodí, seberou, celý den se potloukají okolo hostinců a jatek, do pole běhají, co mohou, odnesou a na ulici spí, dva i tři pohromadě. Kde dostanou jednou žrát, přijdou po druhé zase. Psů těch nevšímá si nikdo po celý rok; jen o výročním trhu je šerhova povinnost choditi za nimi. Máť na ten den zvláštní šat, celý červený, a bývá to obyčejně mladý cikán. Chodí sice za psy a psi za ním, ale jeden nevšímá si druhého a každý si hledí svého. Psi hledají, kde by co ulovili k zahnání hladu, a „cigán chodí okolo voza, kde by utrh kus železa,“ říká Slovák.
K stálé těžké práci se cikán nehodí, aniž při ní vydrží, a proto těch, kteří se hospodářstvím zabývají, posud málo. V Novohradské stolici je malá osada cikánů v Szakále a v Boršódské v Sv. Petru, dědiny to pověstné pro krádež koňů. Tam, praví se, koně pod jezdcem že ukradnou. V koních rádi obchod vedou. Před lety byl na Dolení zemi bohatý cikán, kterýž silný takový obchod vedl, člověk prý poctivý a vážený. – Toulavý cikán kupuje koně nejraději za pět prstů a chmat. Když prý žid hory doly slibuje a cikán žerty pro vádí, tenkrát, Slováku, utekaj! Žid mluví slovensky, jen když musí, nejraději ale německy a kvůli prospěchu maďarsky. Každý cikán zná slovensky, maďarsky a svou hantýrku. Věrným manželem je cikán, pokud má ženu rád, ale laskavým otcem vždy a neopustí rodiny. Jak se dítě narodí, pohrouží je do studené vody, aby se otužilo. Náboženství jsou nejvíce katolického, i toulaví dávají děti křtíti. Na Dolení zemi k hranici sedmihradské jsou ještě sbory a osady cikánů, kteří mají svého vajdu a posud staré zvyky a obyčeje svoje zachovávají.
OKOLÍ A HOSPODÁŘSTVÍ
Půda okolo Ďarmot pozůstává z homoku drobného, místy červenou blinou smíchaného, a jest velmi úrodná. Temperatura je též vyšší než v okolních údolích; v letě vystupuje teplo až na 30 stupňů, že lidé za slunečního vedra v polí pracovati nemohou. Chráněno je údolí se všech stran nižším a vyšším pohořím. Na západ modrá se krásné pohoří Janovské, severozápadně od Janovských vrchů sklánějí se do stolice Honťanské vrchy Bereženské (Bórzsóny maď., Plzeň slov.). – Severně od Krupiny dolů táhnou se hory Hrušovské, nejnižší to výběžek Fater; severovýchodně od hor Hrušovských zdvihá se pohoří Javorovské, jehož nejvyšší vrchy Javorov, Ostrocký a Malý Kriváň hranice tvoří stolic Novohradské a Zvoleňské. – Jihozápadně od hor Janovských táhne se pohoří Novohradské, kde v malém jednom údolí nedaleko hlavní silnice, od Vacova k Ďarmotům vedoucí, leží pěkné zříceniny zániku Novohradu (Neograd), od něhož stolice jméno má. Jedna větev zabíhá k Vacovu, kde se končí nejvyšším vrchem Nasálem (Naszál), od něhož zponenáhla do roviny se sklání; druhou větví spojeno je s pohořím Cerhátským, jež zase s Karančským se spojuje, a tím s Matrou. – Na jih je krajina od Ďarmot nejotevřenější a v tu stranu viděti je zdaleka osobitý, vysoký, velmi špičatý vrch Szanda, nejvyšší to horu Cserhátu, pod níž výborné, daleko pověstné víno váraljaské roste. Na jihozápadní straně, skoro až k samému městu, táhne se návrší dílem porostlé břízou, dílem zorané. – Na nejvyšším místě ční vála ještě do nedávná šibenice o čtyřech sloupech, což bylo dříve u každého stoličného města první, co cizímu do oka padlo, poněvadž byly vždy buď na nejbližším vrchu u města, bud před branou postavené. Severovýchodně, za levým břehem Iple, zdvihají se vrchy porostlé na severní straně nejvíce cerem, a straně úslunní vinnou lozou. Jsou to nejnižší výběžky Javoriny, od Modrého Kamene dolů se táhnoucí. – Každý z těch vrchů má své jméno, tak je: Biely vrch (od vápence), Čeřina, Calman, Mankov, Budkov, Iliašovo čili Gerecký vrch a j. – Pod Čeřinou v Podlužanech j e minerální zřídlo a při něm koupel pro sprostší lid, noblesa městská jezdí do koupele as půl druhé hodiny dále do Želovec (maď. Zsély), kde je silně železitá voda na koupání a k vínu, štavica, která nedaleko u Sklaboně (Szkíabonya) na louce vyvěrá. —
Širokou dolinu ohrazenou těmi vrchy protéká Iple, vyvěrajíc na hranici Gemerské stolice pod Vysokým dielem. – Znásobená mnohými potůčky přijímá pod Filekovem Lučenku s Tuharkou, přicházející od hradu Haliče (Gács) a od Lučence, dále Strehovú, Dobródu a Krtíši (Kürtos), přitékající od Modrého Kamene, Lokoši pod Ďarmotami; zesilněná plíží se svěžími lučinami k Sahám, od Sáh pak velikými zákrutami vstupuje do roviny a u Szobu do Dunaje padá. – Slováci nazývají Iplu pľuhavá, že voda její, vždy rmutná, mezi nízkými břehy tiše se plíží. Po lukách podél břehů stojí mnoho močálů, zarostlých dílem vrbinou a sítím, v jehož houští z jara se ukrývá vodní diouka (Nuphar luteum), dílem šarinou, nad níž se bělí chumáče vodní fialy (Butomus). Břehy řeky obrostly jsou hustým vrbovím, okolo jehož proutků rozličné svlačcovité květiny se otáčejí, v jejich houští hledají baby kopřivu mrtvicu co vzácný lék a chlapci myší chvostík (vrbka) co ozdobu na klobouk. – Tu zelení a červení se kus louky kvetoucím česnekem lučním porostlý, jejž lid hadí koreň zove a v pálence vařený co lík proti zimnici užívá; tu opodál bujní jen konítrud, cikánkám známý, a u nejpěknější zelené pažiti pastvina husí, porostlá jedině stříbrozeleným strieborníkem (Potentilla anserina), který se také co lék od lidu užívá proti zrádce, zlé chorobě (padoucí nemoc). – Při cestách celé houštiny korduonu (Carduus crispus, štětka), s kterým se v Uhřích obchod vede, a mezi přerozličným bylinstvem i bujné kříčky pánbohova chlebíčku (také ziliz—sléz), v němž matky krtičnaté děti koupají. Okolo křovin při cestách a na stráních, okolo plotů, pozůstávajících oby čejně z turecké vrby (kustovnice, Lycium), ze šípku, modrého bezu, všude otáčejí se a celé loubi tvoří byliny svlačcovité, zvlášť divoký chmel, psí víno, zdivočelá vinná loza a svit (Clematis), který celé křoviny dělá. – Po odkvetu trhají chlapci chumáče pýřitých holenek a místo per za klobouk si je dávají. – Mnoho je také v okolí města jedovatých bylin, o nichž ale bohužel lidé nevědí, že jsou jedovaté, a tak se stává, že se do roka nejedno dítě otráví, zvlášť belianem čili mašlakem, jak ho také zovou. Kočové a vozkové potírají v letě koně mašlakovou bylinou, aby na ně ovadice nesedaly. – Na vesnicích, když nemocný dlouho skonati nemůže, obkedí ho mašlakem. Cikánky ho prý potřebují k jistým traňkům. – Roste velmi bujně, nejvíc po rumištích, okolo domů, při plotech, na mnohých místech celé prostranství jím pokryto je. Když palice uschnou a se rozpukají, chudé děti, které obyčejně při takových místech hrávají, vysýpají sladká semínka na dlaně a jedí. Které se jich mnoho najedlo, nedojde obyčejně ani domů a za pár hodin je mrtvé. – Obyčejně se myslí, že ho chytil ošial od slunce (zapálení mozku).