Lesy jsou nejvíce listnaté, světlé, zvlášť lesů cerových mnoho, dílem čistých, dílem s hrabem (habr), javorem, klenem, jelší, břízou a jedlemi smíšených. Dub cer je strom sličný, vysoký, mnohem vyšší našeho dubu, kmene štíhlejšího, při vrchu košatý. List je tmavější dubu obyčejného, užší, ale delší, drobnějších a ostřejších výkrojův. – Žaludy též menší má než dub, tři i čtyry v jedné hraně shloučené, misky jako mechem porostlé. – Zrají druhý rok a slouží za výborné krmivo vepřovému dobytku. Duběnkami silný se vede z Uher obchod a z imelia (jmelí), jímž jsou větve obaleny, dělá se lep. – Dříví cerové se hodí nejlépe k stavění lodí, soustružníkům a truhlářům. Z jara je cerový les nejkrásnější. Pod stromy svěží pažit, mechem prorostlá, a na pažiti květin nejkrásnějších. – Tu vine se břečtan okolo kmene, tu pařez oplétá černica (ostružina), opodál bělí se mýtiště jahodníku a vedle něho modrokvetoucího barvínku (brlien) jak by nastlal. – V stínu libě páchnoucí konvalinky, fialy, hyacinty, lilie zlatohlavá, lýkovce a vzácné dentarie. Každý pařez, každý kámen obrostlý je mechem a lišejníkem, podivné arabesky tvořícím. V houštinách těch kryjí se ale ještěřice a hadi, jichž uštknutí se lid bojí. – Též i křovin hojnost: čilimník (kozí jetel) pěkně kvetoucí, ranostoj (Cytisus nigricans), horní ribez, lesní višnička, dřín, mišpuloň, břek, oskoruch, mukyně a j. a j. viděti v stínu i na pokrají lesa. V křovinách pak na sta hnízdí slavíků, jichž líbezný zpěv po celé jaro lesem se ozývá. – Na pustých vrchách kdouloň se rodí, morušeň všude roste a sladkého kaštanu je u Modrého Kamene (Kékkó) celý les. Když se urodí kaštany, bývá jich i přes 100 kil (prešpurská měřice). Mimo vinnou lozu rodí se ve vinicích i hojně ovoce, zvlášť peckového, baracka, marule, švestka, slívy, méně hrušek a jablek. – Na rolích daří se pšenice, kukuřice a zvlášť výborné žito (řež) okolo Ďarmot, takže vždy o trhu ve vyšší ceně stojí. Jarec (ječmen) se málo seje. – Hrách v Uhřích se neseje, šošovica (lenča u Rusínů) zřídka kde, to dvoje přiváží se z Moravy, žitá kase (proso) a tatarka ze Spiše. Zato se ale sází mnoho bobu. Zeleniny se daří rozličné. Len tam neroste, ale pěkné dlouhé konopí. – V zahradách, i těch nejmenších, viděti alespoň jeden, ne-li více keřů ricinu, který jako by tam byl zdomácněl. Děvčata pěstují si tubirozňu (Polyanthes tuberosa) a z jara, když kvete, není děvčete, aby ji v neděli nemělo v kytici. Dohánu (tabáku) sází se doposud dosti, ačkoliv se ho před revolucí více sázelo.
– Dohán potřebuje dobrou a dobře připravenou zem. Sedm– i osmkrát musí se každá sazenička okopat, než trochu povyroste. – Když začíná do výše růsti, odlupují nejdřív listy nejspodnější, největší sice, ale nikoli nejlepší. Později druhé listy a po odpadnutí květu odlupují se listy nejhořejší, nejmenší sice, ale nejlepší ze všech.
– Listy zavěsí těsně jeden k druhému na šňůry a šňůry pověsí obyčejně pod krov okolo stavení; v čase sušení dohánových listů některé chyže celé zelenými věnci ověšeny jsou. – Usušené skládají do hromádek a přes čtyry hůlky svazují, aby se nerozmrvily; tak přijdou do prodeje. – Druhy dohánu jsou hlavně: tabák obecný (Nicotiana tabacum), N. rustica čili dohán turecký, N. glutinosa čili vojenský a N. fruticosa. – Nejlepší druhy dohánu jsou dobročský (Dobroer), verpelétský, kóšpallagský, lettingský, pereslénský, žitnický v Gemerské a rybářský i fuzešdarmotský v stolici Novohradecké. – Okolo Tisy sází se nejvíce dohánu; má velký mastný list, ale je velmi mocný. Dělá se z něho tabák vojenský a šňupavý.
Každé jaro, obyčejně v dubnu, vylije Iple rozvodněná rmutné svoje proudy na lučiny podél břehu se táhnoucí a zaplaví celou dolinu. – Po mnoho dní nemožno z města do vinic, ani když voda odpadne, neboť neodnesla-li i velký most, dva mostky přes močály vedoucí odnesla jistě, což není divu. Vždyť je i přísloví: Uhorský most, německý puost a polská modlitba věc nestála!
Jakmile voda odpadne, viděti v stojatých kalech cikány a chudé lidi se broditi a řidicemi chytati číky (piskoře) a jiné ryby, kteréž tam zůstaly. – Dříve než se díry v cestách zanesou a mosty trochu nalíčí, vysuší horké slunce homokový nános a vítr rozmete ho na vše strany aneb do hromad svěje, a než se naděješ, luka se zelenají. Travička skokem roste, „trávička zelená povýše kolena“, jak si děvčata zpívají, a co nevidět nastane
KOSBA
V Uhřích není též scelení polí, ale neníť to ani jako u nás, aby si gazda na svoje pole, co by chtěl a kam by chtěl, zasadil neb zašil. Majíť pole na dvě strany rozdělená, na jedné straně seje se jen obilí, na druhé sází se rozličná sadba, a tak se to ob rok mění; kde bylo obilí, sází se sadba, a kde sadba, obilí. Stranou dědiny na úsluní sází se dohán. – Tak i luka celého chotáru (dědinský okruh) v jednotě jsou, mietami jen rozdělené, jež si gazdové kladou na znamení. – Jak nastane čas senoseči, přicházejí Slováci z dědin Hrušovského pohoří na kosbu. Celé řady jich stávají v hlavní ulici, kde si je gazdové najímají. – Některý gazda má už své jisté kosce rok co rok, kteří mu přijdou v určitý čas, aniž by se jich dohledávati musel. – Než se počne kosba, chodí hajduk s bubnem po městě a ohlašuje, že se počíná kosba; tak se ohlašuje i žatva, sklízení kukuřice a sadby, dobývání krumpolí (brambor) i vinobračky. —
Na svěžích lučinách nastane veselý život. – Tu jde dvanáct kosců jednou řadou, chlapi jako hory; kulaté klobouky na hlavách, okolo těla široké opasky, krpce na nohou, plátěné nohavice a krátké košile jest všecek jejich oblek. Krátké fajky v ústech držíce kráčejí krok /a krokem kupředu, a když se jim lehce kosí, libují si, že je travička povolná, že se jim pěkně pod kosu přikloňuje. – Hrabačky hrabou, dávají do kup, podávají na vůz a při vší té práci jim hrdélce jako zvonky zvoní. – Celé rozhovory vedou ve zpěvu; co jedna neví, druhá poví. – Tu chválí si děvče svého šuhaje, jak je pěkný, že by ho nedala ani za „výsypok trávy“, a jiná odpovídá šuhajovi, který jí hrozí, že se dá na vojnu: „Tak já ťa, šuhajko, zabudněm lahúčko, jako by do vody zahodil jablčko!“ – a opodál zpívají děvčata v chóru smutnou baladu „O krásné Heně“.
Na požaté louce hrají děvčátka „Hoja, ďunda, hoja“, chlapci lámou kolesa a větší chasa přináší robotníkům vody neb kyselého mléka v krčahách pro občerstvení. Pacholci na nízkých žebřinových vozích seno bud odvážejíce, bud pro ně přijíždějíce bičemi práskají, neustále na koně a voly křičíce: „Ej Róza! Šárman! (strakatý pták, maď. jméno koňů) – Hoj, Beťár, Bogár (maď. jména volů: flamendr, chroust), věeee!“ – byť i dosti utíkali. Když přijde gazda na louku, sběhnou se hrabačky okolo něho a jedna ho obváže šátkem neb kalounem okolo pasu; – musí jim dáti něco na propitnou, aby si mohly urobit „dobru vuolu“. Jeť ten způsob i jinde na Slovensku, gazdu vázati. — Když je vše sklízeno, udělají děvčata věnec ze sena, jeden z chlapců nastrčí si ho na tyčku a v čele ostatních, kteří nesou hrábě a podávačky, nesou věnec do gazdova dvora, kde na ně s večeří čekají. – Seno dá se bud do stohu, buď se uloží do pájet; mládza (také košienok, otava) když se klidí, dá se též do stohu. Že dobré nezůstane, jsouc několik měsíců na větru, slunci i dešti, netřeba povídati. – Po senoseči vrátí se horané domů, aby svoje práce odbyli, než přijde.