Po sklizení bramborů jdou chudé želiarky (podruhyně) a cikáni paběrkovat. Přesvědčila jsem se, že jediná rodina za týden sedm měřic bramborů, zcela pěkných, napaběrkovala. Neníť to nic neobyčejného, neboť se všechny zemské plodiny s takovou nedbalostí sklízejí, že ode všeho na polích i na stromech část zůstává. „Kdo mnoho másla má, po stěně je maže!“
Při sklizení otav trhají ženské matorné konopí. V ty dny pekou gazdiny konopníky, koláče to nadívané čerstvým roztlučeným a s medem smíchaným semencem. Jídlo to rozpaluje mysl, je mdlé a chroupá v zubech, jako by písek žvýkal. Trháním konopí, močením, sušením a třením, a co se vše s ním dělá, než se na kužel dostane, zabývají se jedině ženské, leč pomohou-li jim šuhajci hrstě do močidla odnésti a ťažidla na ně zavaliti, zpívajíce jim přitom:
Pije, pije na koľaji [:ptáča:],
švárne diouča konopice [:máča:];
pije, pije na kolaji [:druhé:],
aby bolo povesence [:dúhe:] –
píseň to, podle jejíž noty děvčata i rády tančí. Že si ženské čisté konopí nejen spředou, ale z příze i plátno samy utkají, dříve jsem již podotkla. Plátno konopné je hrubší lněného, ale trvanlivé.
OVOCE
V horních stolicích Slovenska není taková hojnost ovoce jako na Dolení zemi, ba v některých místech ani švestky neuzrají, ale stromy se více pěstují a viděti pěkně zřízené sady. V doleních krajích o čistění stromů, rozsazování, očkování, zkrátka o štěpařství ani znaku, vyjmouc zahrady panské, kde mají učené zahradníky. V roku 1854 ohlašoval jednoho dne v Ďarmotech po městě hajduk, že se poroučí lidem z rozkazu vládního, aby obírali housenky se stromů pod pokutou 5 zl. stř. Vybrali se tedy lidé do vinic a obírajíce housenky házeli je živé na zem, až jeden úředník, jda okolo a vida ničemnou tu jejich práci, je poučil, že se musí housenky zničit. A co by mohlo stromoví, co orné půdy po těch holých vrchách býti, kde tráva a bylinstvo v tučné prsti bujně vyrůstá a zase hnije, nikým nepokosené! Ale na to se nedbá a vše se nechá růsti, jak Pánbůh dá. – Ovocné stromy jsou obyčejně ve vinicích vysázeny. – Čerešně jsou sladké, ale malé; větší jsou višně. – Sliv je mnoho a zvláště dobré jsou zelené durandzie a červené vešelénky. – Sľúvek (švestek) rodí se mnoho; jsou sladké i velké. Vyhlášené jsou bystřické, s nimiž Krupinčanky po dědinách jezdí, vyměňujíce je za obilí. Ze švestek vaří se lekvár (povidla), ze sušených dělá se pověstná slivovica, kterou před obědem ani paní neopovrhnou. Meruněk a broskví tolik se rodí, že si každá selka lekváru z nich navaří; více jich tam dostane zadarmo než jinde za peníze. Meruňky jsou pěkné, ale broskve malé. – Jádro broskvové zasadí do země a za dvě léta nese stromek ovoce. Z jader broskvových pálí se rosolka persika. – Jablek a hrušek mají jen obyčejné druhy a letní. Dělají také z jablek štěpánky (křížaly) a přinášejí je pradlenám v zimě na poslinku. Ale vůbec je málo jablek, a jak pominou, nevidět je, až zase nastanou; v zimě musel by mnoho za ně dáti. – Kdouloň roste na pustých vinicích a má pěkná velká jablka. Paní nekupují je pouze pro vůni, ale zavaří je i do cukru. – Také vlaský ořech se dobře daří; mladé, nezralé ještě oříšky za varují paní do medu jako lahůdku. – Též i rybízu, malin, egrešu (angrešt), z čehož se i omáčky dělají na masa, mnoho roste ve vinicích. – Lesního ovoce, jahod, černic, oskeruší, břekyň, mišpulí, šípkového lekváru přináší venkovský lid sílu na trh a za laciný peníz prodává.
Krásné a dobré mají dýně (melony), žluté i červené (Zucker-, Wassermelone, srb. ľubenice). Žlutá dýně není tak oblíbená jako červená, ač je sladší a větší než u nás. Za 6 kr. dostane tam žlutou dýni, za niž by u nás musel kolik zlatých dát. Červené dýně jsou o něco dražší; velká, desíti– patnáctiliberní stojí 10, 12 i 20 kr. stř. Potřebují dobrou zem, více pěstování a nedaří se všude. Je to krásné, lahodné ovoce. Povrch hladký, tmavě zelený, forma jako jablko. Vnější okraj je tvrdý, zelený, as na dva prsty široký, vnitřní dužnina je růžová, černými jádry protkaná, sladká a plná šťávy. Když se z pole přinese, dá se do sklepa, aby uležela a vystydla; kdo věděti chce, zdali je dosti zralá, vezme ji do obou rukou, zatřese jí, a když jádra drkají, je dosti zralá. Rozkrajuje se vždy napříč, dužnina vyjídá lžící, aby se všechny šťávy užilo. Pro lepší strávení polévá se červeným vínem, žlutá posýpá se cukrem a pepřem, obecný lid ale jí je oboje beze všeho. Je to lahodné občerstvení za letního vedra a na Dolení zemi se jí ochlazují namísto nezdravé tam vody. Osmi-, desíti-, patnáctiliberní jsou nejlepší, jsou ale i třicetiliberní. Vyhlášené co výborné jsou děnděšské v Hevešské a strážské v Novohradské stolici. Vnější zelený okraj se nejí, obecný člověk ho zahodí, ale paní, oloupavše s něho vrchní slupku, vypíchají rozličných pletek a do cukru je zavářejí; též i žlutá se zaváří a oboje jsou dobrou lahůdkou v zimě, když nemají jiného ovoce než zavařeného. Také moruše se dobře daří a mnoho jich roste po vrchách. Před revolucí zavedlo se v Ďarmotech, přičiněním jednoho z tamějších kupců Srbů, hedbávnictví. Kapitál byl uložen, stavení připravené, ředitel z Itálie zjednán, vše bylo v pořádku, an tu, když se již pracovati začalo, revoluce vypukla a všecko vniveč přivedla. Bylo by podniknutí toto zajisté prospěšné bývalo, ale bohužel nenašel se od té doby nikdo, který by je znovu do života uvedl, a prvního podnikatele již není.
VINNÁ LOZA
Ač vzdělání vinic mnoho peněz i práce stojí, věnuje se přece vinné loze největší péče. „Co loza dává, lepší než voda,“ říká se. Každý měšťan, jak jen trochu může, koupí si viničku; patří to k nóbl tónu jíti v neděli do svého borházu, pozvati si kamarády a v předsklepí s nimi poseděti a popíti. Dokud je úroda, vyplatí se každému náklad, ale jak padne po dvě tři léta neúroda, již mysli ochabují, a kdo má více vinic, nevzdělává jen tolik, co by pro domácí potřebu stačilo, nechaje ostatní zpustnouti. Zelí ovšem, když potom právě úroda padne. – V pozdní jeseni, když začíná mrznouti, přihrabe se dole okolo vinného kmene (palice) země, aby kořen nezmrzl. Tak se nechá až do konce března neb začátku dubna, jak začíná teplejší počasí. Tehdáž zem se odhrabe a loňské pruty se odřezají u samé hlavy (u kořene), jen několik ok se nechá na nové pruty. Když vyrazí a na kus vyrostou, kmen se okopá a všecka tráva kolem se vypleje; to děje se dva– i třikráte, neboť vinohradu netřeba prý tak modlitby jako motyky. Když pruty půl druhého neb dva lokte do výše vyrostly, svazují se u vrchu lejčím, aby pohromadě držely, a přitom protrhuje se listí, kde ho mnoho, aby na hrozny slunce svítilo. Keře jsou nízké, ale nesou mnoho těžkých hroznů a sladkých. Je mnoho druhů (fajt) vína a rozličného pojmenování, ku př. hrozny drobných, sladkých bobul jsou krupinčina, s modrými, řídkými a velkými bobulemi dyňky, s podlouhlými kozí cecy, muškátové, biharčina a j. více. Z vinic ďarmotských sklízívá se v úrodném roce 5 000—6000 věder vína. Nejlepší druhy vína v stolici Novohradské jsou váraljaské pod horou Szandou a pencké pod Naszálem, stranou Vacova. V Pencu má každý sedlák vinici, poněvadž se tam po vrchách ve vápenné půdě lépe víno než obilí daří. Sklízívají i do stotisíce věder v úrodném roce. Jsou tam samí Slováci. Vůbec se rodí ve vápenné půdě nejohnivější vína, jako tokajské, jagerské a j.