ČELEĎ
Patříválo to v Uhřích k panské domácnosti, držeti mnoho služebníků, ať jich třeba bylo nebo ne. V panských domech bylo obyčejně k posluze u stolu několik junošů (inašů), u stoličního úředníka i několik hajduků, a pří hostinách přibrala se někdy i dvorská čeleď k posluze. – V každé jen trochu zámožnější domácnosti měšťanské mají ne-li sluhu, tedy fraucimorku (chyžná, panská), neboť by si to paní za hanbu pokládala, kdyby vstáti musela od stolu a sama si posloužiti. Mimo fraucimorku jev maďarské domácnosti nevyhnutelně potřebná kuchařka, an se žádná paní vařením nezabývá, vyjmouc zaváření a nakládání ovoce, což jejich libůstka a v čemž vskutku mistryně jsou. Je-li větší hospodářství a jsou-li děti, je i varovkyňa (chůva) neb dojka (kojná) v domě a služky k hrubé práci. K této podomní čeledi patří i kočí, který, že pána vozí, za více než dvorská čeleď se považuje. Dvorská čeleď záleží z oráčů (ratajů), co při koních, a z volařů (bíreš), co při volích jsou. Tito mají obyčejně ženy při sobě, s kterými v manželství nepřisahaném, totiž neoddaní zákonně, svobodně jen a do vůle obapolné žijí. Takových manželství je v Ďarmotech mezi služebnou a vůbec chudší třídou lidu skoro tolik jako přisahaných (zákonně oddaných). Někteří žijí svorně a sestárnou spolu, někteří, nemohouce se jeden s druhým srovnati, rozejdou se; on hledá si jinou frajerku, ona jiného frajera. Mají-li děti a rozejdou se, buď se o ně rozdělí, aneb si je nechá otec; vidí-li ale matka, že druhá žena špatně na ně dohlíží, a našla-li sama lepšího muže, vezme i děti k sobě. Takové roztržky ale málokdy bývají mezi nimi, zvyknouce jeden s druhým, žijí obyčejně tak jako ti v pořádném sňatku, a též obecný lid drží ženu nepřisahanou za tak poctivou jako přisahanou, jen když při muži je, statečně se při něm. chová a dítek svých opatruje. Je-li muž takové ženy ve službě, bydlí při něm ve dvoře i s dětmi a všecko se to tam živí. Pánové proto dovolují čeledínům ženy míti a obydlí proto jim dávají, aby měli při ruce jistého dělníka v čas súrné (náhlé) práce, kde za drahý peníz dělníka dostati nelze.
Dokud muž v službě, i žena jinému pánu pracovati nesmí, ani kdyby jí více platil. V letě, v čas senosečí, žatvy a podobných prací, dostávají takový plat jako příchozí dělníci. Když v domácnosti mnoho roboty, musí pomáhati ženy i děti, jsou-li toho schopny; za to dostanou stravu. Když není mnoho práce, mohou dělati pro sebe. V některých staroměšťanských domech žije gazda s čeledí zcela patriarchálně a o děti jejich stará se jako o své.
Obyčejně slouží čeleď na konvendu (dle úmluvy). Dvorská čeleď dostává obilí, sádlo, pole na brambory a na konopí; plat od 20—40 zl. v. č. Kuchařka a podomní služky dostávají místo obilí týdně velký bochník chleba, který prodají, poněvadž mají celou stravu a té dosyta se najedí. Platu mají též od 28—40 zl., vyjmouc kuchařku, která mívá 60 i přes 60 až 70 zl., mimo plat dvě košile, fěrtušku a čižmy. Také dostává ještě zároveň s ostatní čeledí jarmočnuo. To bývá plat průměrní všude, a jen od okolností a dobré vůle pánů závisí, platí-li se více. Hmotně má se služebnictvo v Uhřich zřídka kde zle. Čeleď ta jsou z většího dílu jen Slováci, zčásti z okolních míst, zčásti ze vzdálenějších stolic.
OBECNÉ ŘÍZENÍ
Právo pánů na svých gruntech záleželo v následovním: – právo šenkovat víno, pivo, pálenku, užívání mlýnů, sekání masa i stavění kupeckých krámů po vesnicích. Jen pán stavěl jatky, hostince, krčmy, krámy a dával do árendy; koho pán nechtěl, nemusel na svém grunte trpět, a každý, kdo přišel, musel se u pána hlasití. Všechny grunty v jednom chotáru patřily pánu a byly rozděleny na urbariální (selské) a na kurie. Urbární grunty byly majetností sedláků. Bez povolení pána nesměl ale sedlák grunt ani prodat, ani rozdělit. Když chtěl prodat, vyšetřil dříve pán, zdali mu majetník nic dlužen není; byl-li dlužen, musel mu dříve zaplatit, a potom teprv směl prodat. Jestli takový urbárník špatně hospodařil, takže pánu dávky neodváděl, dostal napomenutí, aby lépe hospodařil, jestli se ale nepolepšil, vzal mu pán grunt; nechati si ho ale nesměl, nýbrž dáti jej musel jinému. Z kuriálních živností vyhnal pán majetníka, kdy chtěl, a zaplatil mu jen stavení, a to jen v té ceně, jakou sám ustanovil. Roboty měl každý sedlák 104 dní, aneb s potahem 52 dní, počítaje den od slunce východu do slunce západu. Ve žních se robotní dni zdvojnásobily; za každý zanedbaný den platil sedlák 10 kr., s potahem 20 kr.; majetníci domů měli 18 dní a želiarové 12 dní práce do roka, což se ale v čas potřeby zvýšilo. Za palivo musel každý sedlák sáh dříví poraziti pro pána a do panského dvora odvézti. Mimo robotu musel každý sedlák odváděti ze všeho obilí i sena i vína devátý díl pánu a desátý biskupu. Biskupský ten díl vybírali k rukoum biskupů faráři, dostávajíce za to z desátého dílu šestnáctý díl. Jiný desátek farář neměl. Poněvadž ale takovéto vybírání biskupům veliké obtíže činilo, měli ten desátek z většího dílu páni od biskupů pachtovaný, platíce jim to v penězích, farářům odvádějíce šestnáctý díl již vymlácený. Takových práv užívala i svobodná města, ale bylo jich v Uhřích málo. Mimo to musel sedlák vrchnosti devátý díl z konopí neb lenu, jehňat, vajec, másla, medu i část drůbeže odvádět. – Když se pán ženil neb paní vdávala, musel každý poddaný něčím do kuchyně přispěti. Právo statek si koupit měl jedině šlechtic. – Šlechtic neplatil žádnou daň a neměl jiných povinností než v čas nebezpečenství vlast hájiti. Šlechtice nesměl nikdo v jeho vlastním domě zatknouti ani jeho domácí jmění exekvovati. Jak by se byl kdo ze soudních osob s úmyslem takovým k jeho domu blížil, vzal jen hůl do ruky a postaviv se mezi vrata zahrozil; na takové znamení neopovážil se nikdo do domu vstoupiti. Když by se ale byl skutku dopustil, za nějž by ho k smrti odsoudili, měl tu přednost, že ho nikoli provazem, jako sprostého vraha, ale mečem odpravili. – Notáře volily si předešlé časy obce samy, potvrzení ale záviselo vždy v místech poddanských od gruntovního pána aneb jeho úředníka, poněvadž pán právo měl trpěti na svých gruntech jen toho, koho chtěl. V menších místech si toho páni mnoho nevšímali, ať byl ten nebo ten notářem, jen když lid proti němu nepopouzel, když hleděl, aby foršpon (přípřež) byla včas na místě a sedlák na robotě. Notářem byl obyčejně nějaký poběhlík aneb učitel, když ale pán nechtěl míti učitele notářem, neměl jím býti. – Byl vždy první osobou v místě, jakožto nejučenější. Nepodléhaje kontrole šidil, jak mohl. Práva neměl žádná, byl jen obecním písařem, oznamoval obci všecka nařízení a vykonával, co mu od služného (szolgabíró) nařízeno bylo. Rychtář vykonával místní policii, vybíral s notářem porcie a ustanovoval přípřež, jiná práva neměl. Koho szolgabíró a pán ustanovili, ten musel býti rychtářem. Plat měl skrovný, více než 10 fl. ročně měl málokterý, anť obce skoro žádného vlastního jmění nemají. Právní znamení rychtářovo byla hůl (palica), bez které z domu nevyšel, proto říká také Slovák: „Kňaz hrozí peklom a richtár palicou.“ V Gemeru kladou podnes právní znamení. Znamení to jmenuje se kosiba a je to hůl tlustá, as dvě stopy dlouhá, všelijak kroucená. Kdo se, pohnán jsa, před rychtáře nepostaví, tomu pošle tento kosibu, kterou mu obecní posel položí na okno aneb na práh. Pakli pohnaný kosibu k rychtáři nepřinese, následuje přísný trest.