Notář byl též špatně placen, 40 zl. šajnů ročně byl velký plat. K tomu měl kus pole a kus louky, co mu sedláci zdarma vzdělávali, a psal všelijaké žádosti (instance). To byly jeho příjmy. Když nebyl spolu i učitelem, dost zle se mu vedlo; v městech ale a městečkách byl dobře placen a mnohem lépe se měl. —
Soudní řízení neprovozovalo před revolucí ani po ní žádné město v Uhřích samostatně, vyjmouc město Pešť. Svoboda svobodných měst záležela jen v samostatném užívání regálií. Civilní i kriminální soudy vedla výhradně jen stolice. Ouřednictvo stoliční pozůstávalo ze dvou viceišpánů, stoličního fiškála, vrchního notára, vrchního písaře a několika přísežných (táblabíró), pak výběrčího (perceptora) a pro okresy ze služných (szolgabíró). Ti byli, vždy na tři léta, při stoličních reštauráciích od šlechty a ze šlechty voleni. Vrchní išpán byl od samého krále doživotně ustanoven a přicházíval do úřadu jen při reštauráciích a někdy k stoličním kongregáciím. První viceišpán byl nejvyšším úředníkem v stolici, v okresích služný (szolgabíró). Tito byli neobmezení páni, jednali v soudních i politických záležitostech, byli i stavitelé, slovem vším. Soudní řízení se vykonávalo dle zvláštních uherských zákonů (ius tripartitum), dle kterých se ale málokterý soudce řídil, neboť stálo při každém paragrafu: Ostatek se ponechává náhledu soudcovu. Toho každý použil a rozsoudil dle vlastního náhledu. Bylo tam vůbec „mnoho práva, ale málo spravedlnosti“, jak je přísloví o tamějším řízení. – Fiškálové také lid dřeli bez milosrdenství; za šťastného se pokládal, když mu proces za deset let ukončil. Některé pře se rozhodovaly při stoličních kongregáciích a měl při nich hlas každý šlechtic, byť nebyl ani zákonů vědom býval. Pro selský a obyčejný lid byly jen menší soudy, sedlák nevyhrál ale nikdy na pánovi proces. Pro panstvo byla tak nazvaná druhá stolice (septemvirum tablo) v Budíně. – Kriminální soudy držívaly se od času k času, obyčejně ve 14 dnech. K tomu byli zvláštní přísežní, volení ze šlechty (assessores). Když byl soud ustanoven, sešli se a dostávali denně diety po 2 zl. stř. Pro každý okres byl jeden vrchní služný (Oberstuhlrichter), jeden služný (Unterstuhlrichter) a jeden přísežný (Geschworener). Ti si rozdělili okres mezi sebe, každý několik vesnic; přísežný, jakožto nejmenší úředník, nejméně měl vesnic. Každý vládnul docela samostatně. V procesech mohl vrchní služný až do 3000 zl. sám rozsuzovat, větší procesy odevzdaly se komitátu. Kriminální soud se jmenoval sedria.
Dle zákonu měly se držeti reštaurácie každý třetí rok. Kdo chtěl býti stoličním pánem, hleděl před volbou získati si přátel; dával hostiny, platil a chudší šlechta dostala jíst i pít i něco do kapsy. Kdo chtěl býti úředníkem, vystoupil co kandidát. K volbě přijel vrchní išpán, všecka šlechta sešla se, i okolní šlechta se pozvala; faráři měli též hlas při stoličních záležitostech. Když viceišpán do rukou vrchního išpána stoliční pečeť, klíč od archivu a tím svůj úřad složil, odstoupil do řady šlechty a přikročilo se k volbě nového viceišpána a ostatních úředníků. Jména zapsaných, od vrchního išpána potvrzených kandidátů vyvolávala se, a kdo měl nejvíc hlasů, stal se tím neb oním úředníkem. Bylo při tom obyčejně mnoho křiku a někdy i bitky; obyčejně vyhrál, kdo byl silnější. Takovéto reštaurácie stály nového stoličného pána mnoho peněz, a proto nemohl jím ani býti jiný než bohatý šlechtic. – Na reštaurácie v Gemeru r. 1839, když byl Draskóczy Samuel beze všeho odporu podruhékráte za viceišpána volen, strávilo se 47 volů, 186 beránků, 28 telat, 36 centů slaniny, 380 sudů vína, 4000 chlebův z 200 kablův žita a 20 kablův pšeničné běli na halušky. Pět dní i s cestou trvala ta slavnost a každý den stál Draskóczyho a jeho rodinu výše 5000 zl., a to jen pro obecný lid; co panská tabule stála, nepočítáno.
Ke královským úřadům počítaly se úřady horní, při solnicích a solních dolech, úředníci hospodářští na královských korunních panstvích a úřady třicátkové. —
Tresty. Jakž to i v jiných zemích bylo předešlá století, tak i v Uhřích panovaly tresty nelidské, ukrutné. Hrůza člověka pojímá, když slyší o popravách zrádců, buřičů, zbojníků, jak toho na kůl narazili a na kole upekli, s onoho pasy drali, jiného za žebro pověsili. V jedenáctém a dvanáctém století byly boží soudy (ordálie) v obyčeji a odbývaly se nejvíce v kostelích velkovaradínském, prešpurském a nitranském. Za sv. Štěpána krále byla žena dostižená při třetí krádeži prodána. Sedláku za první krádež uřízli nos, za druhou uši, za třetí ho oběsili. Nos a uši mohl si vyplatit za šest volů. V pozdějších časích trestali smrtí jen krádež značné sumy peněz; menší část peněz musel zloděj, chtěl-li ujíti trestu, dvanácteronásobnou cenou okradeným nahradit. Kdo otce neb matku zabil, toho zašili do pytle a hodili do vody. Cizoložnici i se souložníkem jejím za živa do země zakopali. Uličná děvčata (nevěstky) zavírala se do drátěných klecí a na veřejná místa vystavovala. Děvče když se přespalo (nepoctivě zachovalo), muselo za trest v kostele pod kazatelnou státi se slaměným věncem na hlavě a v rukou držíc černé svíce. Muži zase na pohanu před kostelem na dřevěném koni seděti museli. Jestli dlouho pršelo aneb zase dlouho sucha trvala, jestli potlouklo aneb dokonce kara na statek přišla a mor na lid, byly vším tím vinny strigy (čarodějnice), jimž obecný lid moc přičítal, že umějí i déšť rozhánět i vykonat, že znají porobit (učarovat) i lidem i statku. Jak tedy některá taková nehoda, kterou si nemohl nevědomý lid vysvětliti, dědinu potkala, zvedl se lid, a kde kterou starou ženu dopadl, sebral a do vody vehnal. Která se nad vodou udržela, to byla striga, a všechny ty potom na hranici upálili, dříve ještě jich mučíce, aby vyzradily, kde komu porobily. Za strigy držány byly jen starší ženy, dokonce byla-li která rozumnější než jiní lidé. Již v r. 1100 vyšel dekret, v němž nařizuje se úřadům, aby strigy před soud nepoháněly, a lidem, aby je neodsuzovali, an žádných strig nestává. A přece pálili strigy až do osmnáctého století. Poslední spálili v Satmárské stolici v r. 1745. Víra v ně panuje ale podnes mezi obecným lidem.