S pokrokem civilisace pominuly i v Uhřích mnohé z ukrutných trestů a jen několik nástrojů zůstalo na postrach neposlušným sedlákům, jako kláda (kaloda maď.), která vždy před rychtářovým stavením stála a do níž sedláky zavírali. Ve zvolenských lesích, na císařských handlech, stávala před stavením pelešného, uchystaná k sevření hlavy a rukou vzdorných dřevorubařů. Tam ji nazývají posměšně katrla. Také se husle na krk věšely, s nimiž musel buď před kostelem stát, neb po dědině chodit. Byl to nástroj ve formě houslí, v širším konci byla díra pro hrdlo, v úzkém konci dvě díry pro ruce; mohly se otevřít na dvě strany, a když je odsouzenému na hrdlo zavěsili a ruce do děr strčili, zavřeli je a zamkli na zámek. Také sloupy stály na veřejných místech a na nich na řetízkách zavěšené železné kruhy; u takového sloupu vystavováni byli zloději a poběhlíci, jsouce kruhem tím za hrdlo k němu přikováni. Na prsou měli černou tabuli zavěšenou, na níž napsáno bylo, co udělali, aby si to mohl, kdo by chtěl, přečíst. Jinde vodil je biřic s černou tabulí na hrdle po městě a sám to lidem vyvolával. Sloup takový stál ještě v r. 1852 na tržišti v městysi Modrém Kamenu; klády bylo viděti skoro před každou rychtou a šibenici o čtyřech sloupech před každým komitátním městem. Nejobyčejnější trest bylo bití holí; 25, 50 i 100 ran se vysázelo, když páni rozkázali. Zavření do temnice (vězení) nepovažovalo se ani za hanbu, neboť se tam mohl dostat, aniž věděl proč. V tom panovala velká libovůle, nejen pán že dal poddaného zavříti, jak se mu zlíbilo, ale i každý měšťan, jak čeledín dost málo provinil aneb mu sloužiti nechtěl, dal ho skrze hajduka odvést a zavřít do temnice. A „těmnica zlá izba!“ říká Slovák. To ovšem za nynější doby vše jinaké! —
ŠKOLY
Školy v Uhřích byly ve špatném stavu, zvlášť školy obecné. Majitel panství nedal na školu nic, aniž měl hlasu při volení učitele. Obec platila si učitele, ale také neměla při tom hlasu; jedině farář ho dosazoval. Mohl dosaditi na školu, koho chtěl, nemusel to býti ani pedagog, jen když uměl číst, psát, počítat; více se beztoho ani ve farních školách neučilo. Ve vesnicích bylo to ještě hůře, tam byl mnohdy učitelem vysloužilý voják nebo nějaký poběhlík, někdy i švec, obyčejně ale notář. Platy byly tak mizerné, že nemohl za ně vzdělaný učitel žíti, neboť v některých dědinách měl učitel ročního platu méně než obecní slouha, 20 zl. šajnů jen a kousek pole. – Obce nevšímaly si škol ani učitelů, nechť byl učitelem kdo byl, jen když nějaký byl; vyšší úřady se toho také neujímaly. Vůbec se málo o vzdělanost ducha dbalo a dokonce nic o vzdělání lidu selského. I stavení školní byla málokde pořádná. Viděla jsem v dědině Herenčanech v Novohradské stolici školu, která byla na spadnutí; všude byly podpory, aby stavení se nezbořilo. Okna malinká byla papírem zalepena, podlaha cihlami dlážděna. Uprostřed jizby stůl z nehoblovaných prken, okolo něho též takové lavice. Na stěně visela černá tabule. Učitel, bývalý voják, spolu notář a veliký piják, nebydlel ve škole, protože jeho jizba již sesuta byla. Takových škol našlo se více po zemi. —
Ďarmotská katolická škola vystavěla se znovu v r. 1834. Žebralo se na ni po celé zemi. Také kupec jeden, Srb (onen, co hedbávnictví zavésti chtěl), sbíral příspěvky; když byl zemský sněm v Prešpurku pohromadě, šel tam mezi šlechtu a ta dala nejvíc, ale jen proto, aby se stala nemzeti (národní maďarskou). Z příspěvků těch vystavěla se školní stavení, ale na zlepšení platu učitelů nemyslil nikdo, to zůstalo při starém. Až dosavad čistě slovenská, stala se škola ta od té doby zcela maďarskou, jen v druhé třídě učí se děti německy číst! O slovenčině ani muk. – Dřevnější časy chodívali učitelové katoličtí o vánocích koledovat, nyní ale pekou místo koledování oplatky, posílajíce je po domech o Štědrý den po školních dětech svátečně přistrojených. Každý, kdo oplatky dostane, dá za ně peněžitý dar, zlatý, i více neb méně, jak kdo může. K chudým, kteří ničehož by nedali, se nepošle. Na vesnicích dávají místo peněz poživu. —
Evangelické školy jsou naskrze lépe zřízeny a mají vzdělanějších učitelů, mnohdy takových, kteří na některém lyceum evangelickém theologii vystudovali. Platy nemají ale o nic větší, ne-li snad někde i menší než katoličtí učitelové, ale je větší obětivost u nich pro vzdělanost. V Ďarmotech mají evangelíci školu pro sebe; učí se v ní jen slovensky a trochu maďarsky. I Srbové drží pro svoje děti učitele, který je spolu zpěvákem v kostele. – Slovák se raději učí a bystřeji pochopuje než Maďar, který neřád hlavu učením namáhá. Mezi evangelíky málo je sedláků, aby neuměli číst a psát; za předešlých časů učili se mimo slovenčinu i v menších školách latině, takže doposud nejen mezi šlechtou, ale i v měšťanských domech latinské hovory slyšet. I mezi selským lidem udrželo se některé latinské slovíčko a staří sedláci, když si na léta školní vzpomenou, říkají: „Ej bodaj toho rechtora vlci zjedli, co sa nás namučil s tými latinkami!“ —
Evangelíci mají svá gymnasia a lycea v Prešpurku, Levoči, Modré, Dobšiné, Gemeru a j. Ač záložní jistiny evangelických vyšších škol velmi malé byly proti jiným, byla u nich největší obětavost pro udržení jich. Tak byly při každém gymnasium a lyceum tak zvaná alumnea, kde dostávali chudí studenti stravu. Povinnost nejmladších studentů (mendikantů) byla jíti zrána s hrnečky do těch domů, na kterých řada byla jídla dávati. Zazpívá vše krátkou píseň nechali hrnečky tam a po jedenácté šli si zase pro plné. Studenti dostali dvě třetiny z toho a mendikanti ostatní. Mimo to chodili menší žáci po vesnicích pýtat (prosit) pro alumnát vejce a jinou poživu. Když byly svátky školních patronů, šli s přáním (festinatum gratulatum), a co z toho vyplynulo, dalo se do všeobecné kasy. Jednu sbírku měli, caliscatum zvanou, kde žáci s kalichem po domě chodili prosit na podporu školy. To vše již pominulo. – Kalvíni mají tři kolegia, v Debrecíně, Pápě a v Sarišském Potoku, a několik gymnasií, mezi nimiž i lučenské za kolegium se počítá. Školy ty jsou maďarské. Někde je i luteráni navštěvují, mají ale svého učitele pro náboženství. Žáctvo těchto kolegií dělí se na dvě třídy, menší a větší žáky. Větší žáci opět na dvě třídy jsou rozděleni, na togati, kteří ke kněžskému neb učitelskému stavu vstoupiti chtějí, a na puklici, kteří k veřejným úřadům se připravují. Togáti mají svobodná kolegia, svobodný byt, na světlo ročně 3 zl. šajnů, na chleba 2 měřice zrna. Každý může si nechat vařiti, u koho a kde chce, a pro jídlo služebného chlapce poslat, který mu je musí do jeho jizby přinésti. O topivo se musí každý sám postarati. O každé Boží hody chodili togáti s odporučujícím listem od kolegium do blízkých i vzdálených osad kázati, začež od osadníků dary na penězích i poživu dostávali. Který pěkně kázal, přinesl si mnoho zlatých domů, i dosti poživy, kterou nesl za ním mendikant, jejž si každý takový dak (také legát) s sebou vzal. Mimo to dávají togáti privátní hodiny menším žákům, což jim velmi přispívá. Dvanácte prvních togátů jmenují se primářové. První z nich vede hospodářství celého kolegia, z čehož účty kurátorům a profesorům skládati musí. Má za to platu 1000 zl. v. č. Každý rok volí se nový z dvanácti primářů. Druhý primář (contrascriba) je soudcem nad togáty. On přijímá všechny žaloby od primářů na togáty a odevzdává školnímu soudu (sedes scholastica), při němž i primářové co přísedící jsou. Dostává za úřad ten jen 50 zl., má ale naději na seniorát a smí co legát po dědinách kázati. Ostatní primářové jsou dozorci a učitelové menších žáků; z nich se volí učitelové menší třídy, kteří mají po 400 zlatých příjmů. Někteří také docírují, začež dostávají ročně 30 zlatých a 3 měřice zrna. V ostatních třídách jsou řádní profesoři s platem 500 zl., 10 měřic žita, 12 měřic pšenice a 3 okovů vína. Togáti deset i dvanácte let v ústavu stráví, publici čtvrtým rokem studia ukončují a napotom co patvaristé (praktikanti) u některého advokáta aneb u stoličního úřadu do práce vstupují. V polovici července drží se hlavní zkoušky, k nimž se celé okolí sjede. Trvají pět dní. Prázdniny trvají od zkoušek do konce srpna; v září začnou zase školy, ale v čas vinobraček je 12 a každé Boží hody 14 dní prázdnin. Plat školní je pro bohaté 9 zl., pro střední stav 6 zl., pro chudé 3 zl. šajnů. Vyjma šarišskopotocké kolegium byly u všech gymnasií i kolegií alumnea, některé dny ustrojili ale bohatší lidé studentům hody, na něž se prý těšívali. V ustanovenou hodinu šlo potom několik silných mendikantů a na sochorcích, v měděných kotlích, jídla přinesli a doprostřed kolegiálního dvoru kotle složili, kde je žáci s talířky v ruce, ve dvě řady postaveni, čekali. Senior, nabíraje velikánskou lžicí, dělil je. K večeři dostávali čistou hovězí polívku a kus chleba. —