Pod tou zlatou partou s dlhými stužkami,
ktoré jej lietajú chrbátem, bokami.
Pod tou zlatou partou s tým strieborným klasom,
ktorý sa ligoce v slniečku jasnom.
Parta je znak panenství, prespanka (nepoctivá) nesmí partu nositi. Způsob, který panuje i v Čechách i v jiných zemích, že chodí chlapci k děvčatům v sobotní večer na zálety (volání), panuje i všude po Slovensku. Jmenují to choditi v ohľady (vohľady). Dokud nemá děvče frajera, chodí k ní více chlapců (vohľačův) v sobotu večer pod obloček (okno); zpívají rozličné příhodné písně, prosejí, aby jim otevřela aneb k obločku přistoupila; a když přijde k oknu, zabavují se s ní a každý se jí chce zalíbit, dokonce je-li hezká. Někdy pískají také na fujary. Jak vyjde měsíc a děvče okénko zavře, odejdou. Ačkoliv se ona všem líbí, nelíbí se jí mimo jeden. Vidí-li, že i ona jemu se líbí, uchystá si na sobotu pěkné pero (kytku), a když chlapci přijdou, podá je tomu, kterého si byla oblíbila. On jí pěkně poděkuje a podávaje jí širáček prosí, aby mu ho opeřila. Když mu to udělá a dovolí přijíti si za týden pro čerstvé, je frajerem jejím, a od toho večera nesmí k ní mimo něho žádný na ohlady přijít, nechce-li, aby ho odnesli v „krvavé košielce“. V Trenčínsku v jedné dědině přinese děvče tomu, kterého si zvolí, kousek chleba, hrneček mléka a podá mu pravé líčko k pobozkání. Jeť to velmi pěkný způsob u lidu slovenského, že miluje květiny a rád se jimi zdobí. V létě při hrách, při slavnostech vijou si děvčata věnce na hlavy a v neděli nejde žádná bez voňačky do kostela. V některých místech, na příklad v Ďarmotech, i ženy jdouce do kostela voňačky v rukou si nesou. Není-li při domě zahrádka, pěstují si děvčata květiny v čriepikách, v létě za oknem, v zimě v chlívě, aby měly po celý rok pro frajera péro na klobouk, pro sebe voňačku, a kdyby to jen několik listů muškátu, struček rozmarýny aneb zimozel byl. Z jara dělají se péra z lesních a polních květin, promíchané barvínkem. „Ach ta zlatá sobotička a ta milá neděle, kdyby jen již přiletěly,“ přeje si po celý týden každé děvče, které má frajera. A která byla by bez něho: „veď je ptáča maluo zviera a preca je nie bez frajera!“ A když přijde ten sobotní den, jaký to úchvat těch děvčat, aby všude vymeteno, umyto, vše spořádáno bylo, než večerná zornička vyjde! I stienka pod obločkem od dětí umazaná se vykalí (obílí) a lavička, na níž děvče s milým sedává, musí býti jak křída bílá. I slunce jim v sobotní den pomalu zachází a děvče pobízí je, aby již sádlo dolů za zelenu horu, hrozíc mu, „ak neskoro sadněš, stiahnem ťa za nohu!“, a když jí měsíček štítem do komory zasvítí, kde milému perečko váže, káže mu, aby jí nesvítil do komůrky, ale raději milému posvítil na cestu, až půjde horou (lesem). „Jde šuhaj horou, horou javorovou, v bílé košilce, v opasku novém, bílá kabanka přes plece visí, v ruce valašku vycifrovanou a na širáčku švadle perečko.“ Jde si prosit nové, měsíček svítí mu na cestu, slavíček v háji zpívá, a šuhaj zvřtaje valaškou nad hlavou, přizvukuje mu:
„Spievaj si, slavíčku, v zelenem hájičku,
aj já si zaspievam k milej po chodníčku.
Cesta, milá cesta, či ta skoro prejděm,
frajerečka moja, či ťa zdravú najděm?“
„Zdravú ju ty najdeš, něverí ťa dočkat,
zažiadalo sa jej tvoje líčka bozkať“
a šuhaj přál by si míti křídla jastrabová, aby priatn (ihned) byl u milé. A již je u domu – u vrátek a
Pod obločkom při mesiačku
sedí holub s holubičkou.
Něni to holub s holubičkou,
je to frajer s frajerečkou.
Sladko spolu štěbotajú,
líčka si bozkajú
na lavičke.
Když se dovůle nabozkali, všelicos si rozprávějí; vždyť nebyli týden spolu na zhovorce. Když pak biele zore den oznamují, sáhne děvče do obločku pro pero a opeří milému širáček. Milý jí pěkně poděkuje, ale nechce se mu ještě odejíti, a kdyby měl kluče od svítání, nedal by svítati kromě o polední, a děvče ho nevyhání, přála by si, aby ta sobota rokem byla. Ale již kohouti zpívají – darmo je – podají si ruce na rozlúčky; on ticho vrátkami do pole, ona ticho do komůrky se ubírá. V neděli ráno jdou děvčata oblečena v bílých sukních v steré záhyby složených, zlaté party na hlavách, voňačky v rukou, do kostela, ne tak pro kněze ani pro kázeň, jako pro šuhajce, aby je viděly a po kostele domů doprovodit se nechaly. Odpoledne scházívá se dědinská chasa vedno (v jedno, dohromady) na luka neb do hájů při dědině; tam hrají a zpívají do večera. Ve Zvoleni, v některých horních dědinách, scházejí se děvčata jmenovitě v postní neděle na lukách a tam uchytivše se za ruce při pozvolném točení se dokola zpívají rozličné pěkné písně. Je jich někdy i do padesáti, samých děvčat. Když několik písní vyzpívají, zastaví se a jedna, která uprostřed kola sama stojí, volá: „Málo nás, málo nás, poďtě medzi nás!“ Obyčejně stojí nedaleko chlapci, dívajíce se na utěšené to kolo – a na slova ta mezi děvčata se vmíchají. Chvíli za nimi dle jednozvučného zpěvu chodí okolo, ale potom vpadnouce do veselé noty rozrazí kolo a začnou s děvčaty po louce tancovat. Večer vyprovodí si frajer děvče domů, ale nedělní ohlady netrvají dlouho: jak vyjde zornička, rozloučí se a frajer odcházeje slibuje děvčeti, že přijde v sobotu večer, a kdyby sedmdesát hromů tlouklo.
Některé děvče pustí frajera i do komůrky, dokonce chodí-li k ní delší již čas, což nejvíce v chudších krajinách, jako v Trenčínsku, kde si musí děvče i šuhaj prv pár zlatých zagazdovat, než za sebe jíti mohou. Někdy se jeden s druhým rozsrdí a více se neudobří; někdy dělají rodiče z jedné neb druhé strany překážky; není-li ale ani toho ani onoho, je obyčej, že se po čase vezmou. Rodiče vědí o těch záletech, ale nebrání tomu, ani když si děvče frajera do komůrky pustí. Spoléhajíce na počestnost jak panenskou, tak jinošskou, spí klidně, jako někdy jejich rodiče spávali, když 'oni pod týmiž oblokami do vidna sedávali. A při vší té volnosti mladého lidu zřídka které děvče se podnese, čili jak se tam říká, prespí, zvlášť v horních stolicích. Když to ale která dokáže, trestá ji otec nevážností a ponižováním. Padlé děvče nesmí již prostovlasé choditi, nýbrž s hlavou zavitou jako žena, od čehož se i závitka nazývá. Vdá-li se, neohlašuje ji kněz co poctivou, nýbrž co uctivou pannu. Nejvíce prespanek je ve větších městech a mezi služebnou čeledí v doleních stolicích. Snad to tím, že tam lid neposuzuje přestupek ten přísně a že prespanka, když žije při frajeru, o děti se stará a jinak pořádná je, co žena se považuje, s tím jedině rozdílem, že se nazývá žena nepřisahaná. Ze v takovémto nepřisahaném manželství žije větší část služebných, jmenovitě v Ďarmotech, byla jsem již dříve podotkla.