Otvárajtě dvere, novotná rodina,
iděme zdaleka, věru nám je zima,
pusťtěže nás, pusťte, aspoň pred čeľustě,
ak nás nepustíte, zvalíme ohniště;
otvortě, otvortě, vari nás neznáte,
vari nám to diouča ukázať nedátě? – Atd.
Po chvíli ozve se hlas starejšího z nevěstiny strany (oddávače), že co tam hledají a odkud přicházejí? – Starejší ze ženichovy strany odpoví asi v ten smysclass="underline" Přicházíme znedaleka, jsme družina mladého zatě, který má svoji mladuchu v tomto vašem dvoře, pro niž si nyní přišel.
– Tu starejší otevře, vítaje uctivě veškerou družinu. Oba starejší podají si ruce a pytač prosí oddávače, aby jim mladuchu dovedl, načež tento odejde. Za chvíli přivede děvče, které kdesi v domě uchytil. „A či to ona?“ ptá se starejšího. „Veru to nie ona, má velké zuby, vela by nám zjedla,“ odpoví starejší. Děvče odběhne a starejší přivede druhou, ale nikoli ještě pravou. „Je maličká, nevládla by robiť,“ praví se mu. Po třetí teprv jde do komory, kde nevěsta s družicemi sedí, a přivede ji pytačovi. Jak ji mladý zať, který byl dosud mlčky mezi mládenci stál, vidí, přiskočí k ní volaje: „To je ona, to!“
– Po tomto přivítání jdou všickni do sednice a následuje oběd. Tuje pečení, tuje koláčů, tuje hriatého! Po obědě vymetají stoly na dvůr, začnou tančit a tancují do bílého rána. – Ráno zaplétá v komoře matka dceři naposled vrkoče, a družice při ní stojíce a krášliti ji pomáhajíce, zpívají:
Kukulienka zakukala,
matka diouku zaplétala.
„Nepletže, mamka, nepletže tuho,
už něbuděm vála dlho.“ –
„Čiaže budeš, diouka moja?“
„Šuhajova mladá žena.“
Když je přistrojena v zelené sukni, svatebním kožíšku, partu s rozmarýnovým věncem na hlavě, odvede ji Široká s družicemi do sednice, kde ženich a svatebčané na ni čekají. As o deváté hodině, když byl pytač nevěstu ještě jednou vyprosil od paní matky a pana otce a od rodičů požehnání obdrželi, jdou na sobáš. Napřed nevěsta s družbou, za nimi mládenci a družice v bílých sukních, kvítím a stužkami okrášlené, za těmi starejší s ženichem, široká se starosvatem a naostatek svatové a svátky. – Před chrámem zastane průvod a svátky zazpívají:
A té hájske zvony oko smutně zvonia,
tej bielej Aničke vienok z hlavy zronia.
Ten hájsky pán farář peknú kázeň káže,
nejednej paněnke slobodu závlaze. Atd.
V kostele dávají ženy pozor, a jak nevěsta s lavice vstane a k oltáři jde, hned sedne některá na její místo, aby nevystydlo, že prý by tak záhy zchladla láska jejich manželská. – Nevěstě radí ženy, aby vstoupla při oltáři ženichovi na nohu, že bude potom jemu rozkazovat. – Po sobáši když jdou domů, zpívají ženy nevěstě: „Už si ty, Anička, už si naša, už smě zaplatili od tvojho sobáša,“ a již vede si ji mladoženich. – Když se mladoženstvo z kostela domů vrátí, začnou nakládati na vůz nevěstino věno. Pod stromek postaví se lada, doprostřed vozu položí se peřiny, které dávají domácí, než je na vůz položí, některým ženám potěžká vat. – Mezitím loučí se mladucha s rodiči a s celým domem, ona vlastně jen pláče a smutně vzdychá, ale družičky, věrné tlumočnice jejího citu, vyslovují v písních to, co ona si myslí, pro sklíčenost srdce ale vysloviti nemůže. – Již je věno vyneseno a družice začnou truchlivou notou:
Zostávajtě zdravy, mojho otcovo prahe,
co vás prekráčaly moje biele nohe.
Zostávajtě zdravy, mojho otcovo kľučky,
co vás otváraly moje biele ručky.
Eště sa vás, mamučička, spýtať mám,
či já s vámi estě ďalej bývat mám? –
Ach ni so mnou, diouka moja, ni so mnou,
koho si si vyvolila, ten s tebou. –
A já som si vyvolila z ruže kvet,
lepší je muoj najmilejší něž ten svet. –
Družice dozpívaly a družba přichází, aby odvedl nevěstu k vozu. Slzíc loučí se s otcem, s mateří, děkuje za dobré vychování, přejíc jim, aby zdrávi zůstávali a za ní nebanovali. Po rozloučení s rodiči a rodinou odvede ji družba a široká k vozu, na němž naložena malovaná její truhla a vedle ní vysoká hromada strakatých peřin. Nevěsta postaví se pod vysoký smrček zpředu, družice stanou okolo ní a široká, majíc na starosti věno její a dary, sedne na truhlu. Když se byli mladoženich se starejším rodičům poděkovali za nevěstu, chystají se k odjezdu. Ženich veze si nevěstu sám. Mládenci vystřelí, zástava, na jejíž žerdi tři červená jablčka nabodnuta jsou, zavlaje v povětří, gajdoš spustí dudy na tři húčky, ženy zpívajíce začnou šatkami nad hlavami točiti a vesele vyjíždí průvod ze dvora. Jen nevěsta smutně zpět se ohlíží po rodinném svém domě. Na konci dědiny zatáhli mládenci cestu, nechtíce propustiti nevěstu; nuž ale když jim ženich za ni dobře zaplatil, nezdržují jich více. Brána u ženichova dvoru je zavřena, nemohou vjeti. Ženich práskne bičem a ženy zpívají:
Otvárajtě bránu pěkné malovánu,
veď vám my vezieme do domu gazdinu;
otváraj, mamuška, otváraj komoru,
veru ti vezieme mladuchu do domu.
Otevře se brána a průvod vjede do dvora. Nevěsta nesleze, až matka k vozu přistoupí a ji vítá, tu teprv skočí dolů, líbá jí ruku a prosí, aby ji za svou přijala a jí neubližovala, že bude dělat všecku robotu v pátek i v sobotu. Potom jde k otci a od otce k nejbližší rodině, kteří ji všickni srdečně vítají. Po uvítání vede ji široká do domu. Obyčejně jí položí na cestu dřevo nebo metlu (koště); zvedne-li to, je znamení, že je pořádná, přeskočí-li, je zlé znamení. Obyčejně se nenechá žádná zahanbit. Vstoupnouc do izby musí na chvíli na lavičku pod pícku sednout, aby prý zvykla. Zatím skládají ženy nevěstino věno s vozu a odnášejí do komory; družbovi ale naloží na chrbát velikánský koláč, který též na voze byl a rodičům se dá jakožto pocta od nevěsty. Starejšímu dají se dary od nevěsty pro rodinu určené, košile, fěrtušky, kápky (čepce) vlastní její rukou pracované, které on jim ve jménu jejím rozdělí, neopomena pochváliti přitom pilnost a šikovnost nevěstinu. Potom následuje oběd.
Nežli kdo ke stolu sedne, uchopí družba nevěstu za ruku a obejde s ní třikrát okolo stolu, potom teprv sedne každý na své místo. Nevěsta s ženichem vrch stolu, po boku ženichovu pytač i oddávač, starosvat a starší z rodiny. Po boku nevěsty družba, široká, družice a mládenci; ostatní sednou kam kdo chce. Jídel je, až se stoly prohýbají. Než se hostina počne, zazpívá starejší krátkou nábožnou píseň. Povinnost družbova je baviti celou společnost, což některý, nadán přirozeným vtipem, výborně umí, vymýšleje si rozličné veselé a žertovné rozprávky, písničky i průpovědi, kterými společnost rozesměje. Od každého jídla předkládá nevěstě na talíř, ale ona nic nejí, i kdyby hlad měla, ani mnoho nemluví, ani se nezasměje, to by se pro ni neslušelo. V některých dědinách v Gemeru mají nevěsty zvyk, že si přehodí, aby hosté neviděli, že pláčou, všechny stužky, co jich u party mají – někdy i za 20 zl. —, zezadu přes tvář a s zakrytou takto tváří u stolu sedí, až se družbovi podaří trochu jich rozveseliti. Hosté jsou ale veselí, zpívají, zdravkují si, jedí, pijí do „nelze“. Tu nese kuchařka ještě jedno jídlo, poslední to jídlo, „kasu s medom“ (prosnou). „ Otváraj té ruku vašu, kuchárka prosí za kasu!“ volá družba, a vezma talíř, podává ho od jednoho k druhému a každý dá kuchařce na varechu. S kaší končí se oběd, po obědě vynesou stoly ven a zavolají gajdoše s gajdami. „Gajdujte, gajdičky, z tej sivěj kozičky!“ volá chasa, vítajíc s radostí oblíbeného hudce. Slovák svoje národní tance něj raděj i při gajdech tancuje, ty mu nejlépe do noty trefí. Když si byl družba od starejšího mladuchu k tanci vyprosil, vstoupne s ní doprostřed izby volaje: „Ustupte, panny a mládenci, něch si já prevediem pannu vo věnci!“ Chasa ustoupí stranou a družba postaví se vedle mladuchy. Jak dudy zapískají, oprou si ruce o boky, klepnou podkovičkami a začnou se točiti, zprvu zvolněji, ale čím dál tím rychleji, hbitěji, on okolo ní, ona okolo něho, jako dvě vřetánka. Náhle proti sobě zastanou, on položí ruce na její, ona na jeho ramena a tak kolísají a zvrtají se z boku na bok, až on ji náhle uchopí okolo těla a vzhůru vyhodí; a zase si oprou ruce o boky, klepnou podkovičkami a jako zprvu točiti se začnou jeden okolo druhého jako vřetena. Tak ustavičně se to opakuje a s takovou čerstvostí, že oči přecházejí dívajícímu se na neobyčejný ten tanec. Dokud družba a po něm ženich s mladuchou tancují, nesmí nikdo jiný tancovat, teprv když potancuje mladoženstvo, může se točiti kdo a s kým chce. Nevěsta je ale ten večer ubohá; každý chce s ní tancovat a žádnému to nesmí odepříti. Když se již blíží k půlnoci, uchopí družba nevěstu za ruku, vede ji k starejším a žádá je, aby propustili mladuchu a mladého zaťa, že je již čas, aby se uložili. Starejší přivolí, ale přikazují družbovi, aby nevěstu zase ráno přivedl ve věnci a partě. Poté jdou nevěstu do komory ukládat; s ní jdou družice, široká, družba, s ženichem starosvat. V Gemeru číhají chlapci u dveří, a když družba nevěstu do komory vede, bijou ji kloboukami, aby prý první dítě chlapec byl. Družba ale skoro vždy chytrým způsobem jim s nevěstou upláchne a do komory za nimi nesmějí. Také je tam v některých dědinách obyčej, že nevěsta, než ji do komory odvedou, družbovi rozkrojiti dá na dvě stejné pole červené jablko. Obě ty poloviny složené schová za záhreň (ňadra). Když je potom s ženichem sama v komoře, dá jemu půl a sobě nechá půl, což znamenati má, aby i on tak upřímně všecko s ní dělil v manželství jako ona s ním to jablko. Vrkoče rozplétají nevěstě z jedné strany široká, z druhé družba. Ženich sedí vedle ní a družice snímajíce jí partu zpívají: