Ej mládá něvesta, pekněs pripravená,
všetka tvoja hlava švárně ozdobená.
Ale ju nebudeš už dlho nositi,
hněď v tuto chvíľočku musíš ju složiti.
Kým si tuto partu na hlavě nosila,
dotial si slobodné kam chcela chodila.
Ale už na partě stužky rozvezujem
a s tým ta panenskéj slobody zbavujem.
Daj z hlavy, daj dolu tu partu perlovú,
ktorú nesmieš klásti viac na svoju hlavu.
A keď ti rozpletu žité tvoje vlasy,
buděš sa zvát ženou na budúce časy.
Nevěsta pláče. Když široká a družba vlasy jí rozpletli, stočí je široká do kontíku (uzlu); přes kóntik uváže bílý plátěný čepeček do půl hlavy sahající a přes čelo položí bílý vínek, který vzadu na smyčku zaváže. Tak je nevěsta zavitá, začepčená. Stužky z vlasů vezme si družba, nevěsta mu je ale vždy odkoupí, obyčejně za dvacetník, a rozdá je družičkám, jimž spolu děkuje za všecku lásku, kterou jí kdy prokázaly, prosíc jich, aby na ni i v manželství nezapomínaly. Po rozloučení odejdou všickni z komory, přejíce mladoženstvu dobrou noc. Ráno jak se rozbřeskuje, přijdou svatebčané s gajdošem k domu vyhrávati „hejnam“. Později jde nevěsta provázena širokou a svatkami (někde s družbou) do kostela na vádzku. S nimi jde některý z chlapců domácích, nesa na holi nastrčený veliký koláč a jazyk z dobytčete zabitého na svatební hody. V kostele odříkává kněz nad nevěstou modlitby z knihy, požehná ji a potom jdou okolo oltáře ofěrou. Za to dostane kněz veliký ten koláč, jazyk a mimo to od nevěsty červený šátek. Obyčej ten, pokud mi známo, panuje v Novohradě, Zvoleni i v Gemeru. V Novohradě druhý den po svatbě odpoledne nesou svatebčané nevěstě darem kohúta a koláč, někde mrvánik, někde pletěněc zvaný. Obyčejně kohouta zařežou, upekou a potom ho společně i s koláčem snědí. V Nitransku když je po sobáši, jdou svatební či k obědu k nevěstě, po obědě sebere se mužská chasa a chodí po ulici s kohútem, kterého jeden z nich na žerdi přivázaného nese. Před každým skoro domem zastanouce zpívají a tancují, začež je hospodář vínem počastuje. Před domem představeného zatknou žerď s kohoutem do země, družbovi zavážou oči a se zavázanýma očima musí kohoutovi hlavu stí ti. Když ho třetí ranou nezabije, musí platit pokutu, která se dá hudebníkům. Ale žádný nedá se zahanbit; jakmile ví, že družbou bude, cvičí se tajně tlučením po něčem s zavázanýma očima, že potom i na první, druhou ránu kohouta dočista zabije. Se zabitým kohoutem jdou zpátky do domu nevěstina, kde se potom hoduje a tancuje do bílého rána. Třetí ráno vedou nevěstu do domu ženichova. Všecek její nábytek i peřiny naloží se na vůz, a dostala-li krávu, vedou ji ověnčenou za vozem. Svatky po cestě tancují a zpívají až k domu. Na prahu, když se po dlouhém čekání do domu dostali, vítá nevěstu mužova rodina a matka podává jí přeslici, bochník chleba a vpíchnutý v něm nůž, což znamenati má, zejí bude svobodno chleba si ukrojiti, když bude pracovati. V Horní Lehotě ve Zvolenské stolici jde nevěsta po sobáši s belušnicemi (ženy na svatbu pozvané) do svého domu a mladý zeť se svaty též do svého. K jídlu dostanou každý bílý chlebík (beluše). Potom jde mladý zeť se svaty nevěstu pytat (prosit o ni). Když přijdou do mladušina dvoru, zavrou belušnice dvéře a zpívají:
Eh čože to, matka, za ľud idě?
eh jest pravda, za ľud idě? –
Ani s koníčka něsadajú,
len Marišku diouku von pítajú.
Eh veď sa to páni dolničane atd.
Otevře se jim a vejdou do izby. Starejší nese pod paží nevěstě dar, čižmy. V jedné je dvacetník, v druhé fěrtuška. Podávaje jí to praví: „Já jsem starejší a nesem ti čižmy, abys bosá nechodila. Ale dar za dar. My žádáme toto lůžko, aby tvůj muž měl kde hlavu sklonit.“ Když jde z domu, zpívají belušnice:
Zaďakuj, Mara, z toho bieleho domu von,
kdě si trpela daromných řečí vela v ňom,
zaďakuj ty matěri, už máš čas,
už ty sa od něj odberáš.
Nevěsta se poděkuje rodičům a vedou ji k mladému. Ona s družbou jde napřed a svatové tancující za nimi. Ženich jde při vozu, na němž naložen nevěstin nábytek. Belušnice jdouce za vozem zpívají: