Pošibaj koně, vozáre,
ďalekú cestu němáme,
pošibajže ich po hrive,
ať nám nestanu na mlýně.
Pošiba že ich po chvostě,
ať nám nestanu na mostě.
Když přijedou k domu a dvéře, které zavřeny jsou, na zpívání a volání jejich, že vezou nevěstu, se otevrou, vjedou do dvoru. V pitvoru (předsíni) je prostřená huňačka, přes niž nevěsta přejíti musí, aby prý ráda huňačku nosila, a matka podá jí medu, aby měla sladké řeči jako med. Potom ji vede družba do chyže, obvede třikrát okolo stolu a sednou za stůl; mladý zeť k ní a svatové okolo nich. Po jídle tancují a po tanci jdou nevěstu ukládat. Družba vezme jí partu, napíchne na vidličku a zabodne do hrady; potom vedou ji s dudami a zpěvem do komory. Když ji začepili a uložili, rozejdou se svatebníci domů. Ráno časně přijdou budit mladoženstvo. Nejdřív zazpívají nábožnou píseň a pak začnou:
Keď som išla hore briežkom,
zapadla mi hlava sniežkom.
Keď som išla hore druhým,
zapadla mi velmi tuhým.
A tu přijde nevěsta z komory s hlavou zavitou; zaobalíc si ruku do bílého šatu, podává ji jednomu po druhém a dává se jí do ruky dar, obyčejně na penězích. Po snídaní jdou svatebníci bií kohúta. Kohout vecpaný v hrnci postaví se na zem, starejší drží ho za provázek a družba musí mu cepem hlavu zroniť. Když mu ji zroní, nastrčí na žrď jdou k nevěstě. Ta mu dá pěknou šatku, z které si udělá zástavu. Potom se poskládají (udělají sbírku), jdou do hospody a světí Hajnala. Tím ukončí se svatba. – Některé obyčeje při svatbách rozličně se různí. Někde po oddavkách rozdělí se svatebnictvo a každý jde se svými hosty do svého domu, někde pohromadě jsou prv u nevěsty, potom u ženicha, a v okolí Ďarmot jde po sňatku nevěsta se svými hosty do ženichova domu a ženich se svými do jejího domu, a někde dokonce i v hospodě se muziky odbývají. V některých dědinách očepí se nevěsta ráno po příchodu do domu ženichova, v některých před půlnocí. V Novohradě vezme si družba nevěstin věnec při čepeni, v Gemeru v některých dědinách musí jej v noci chytrým způsobem z ložnice, kde nad ložem mladé nevěsty na klinci visí, dostati. V Novohradě a též Rusínky mají o svatbě hlavy brlienem (barvínkem) ověnčené. Velmi pěknou mají píseň v okolí Ďarmot, kterou při čepeni družice zpívají:
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
věru jej on dolu spadol.
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
kdeže jej on dolu spadol?
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
v matěrinom dvorci – atd.
Když je nevěsta sirotek, zpívají družice, než jdou na oddavky, velmi truchlivé písně, zvlášť oblíbená je následující:
Ta Marina matka tam po ráji chodí,
tam po ráji chodí, od Boha si prosí:
Pustiž ty mňa, Bože, na jeden biely svet,
mám tam jednu dceru, za muž mi ju beru.
Veru (a nepustím, čo by ti tam bolo.
Dal som já jej ľudí dobrých,
dary odberati, svatov privítati. –
Když byla nevěsta velmi chudá aneb sirotek a byla pořádná a počestná, chodila před svatbou prositi na poctivou krásu a dávalo se jí plátno, peníze i obilí. – Způsob ten býval v krajích slovenských, nevím ale, zdali se dosud udržel. —
U Rusínů panoval ještě v předešlém století obyčej, že si chodívali pro nevěsty na pouti a trhy k účelu tomu zvláště zřízené. Takový dívčí trh (maď. leányvásár) držíval se dvakrát za rok v Krásném Brodě u basiliánského kláštera, kamž se děvčata a vdovy s příbuznými svými a ženichové též se svými rodinami sešli. Mladé nevěsty prostovlasé, ověnčené věncemi z barvínku a stužkami, vdovy ve vínkách. Kolik tisíc lidí se tam vždy sjelo a sešlo. Někdy věděl již mladý parobek napřed, kterou si vybere, a děvče vědělo, kdo pro ni přijde, ale mnoho jich bylo, kteří se po prvé viděli. Obyčejně přistoupil ženich k děvčeti, které se mu líbilo, a podávaje jí ruku řekl zcela krátce: „Keď ti třeba chlopa, pod' do popa,“ – a když mu děvče podalo ruku, smluvil se s rodinou, co by za ni chtěli, a po smlouvě šli do kláštera a pop je oddal. Potom pili, jedli, tancovali a jeli domů. Někdy strhly se při takových trzích a poutích rvačky, když děvče ženicha nechtělo, příbuzní při její straně byli a ženich upustit od ní nechtěl. Byl-li ale ženich bohatý, přinutila rodina děvče, že si ho musela vzít, byť i nechtěla. Někdy byli zase mladí srozuměni a rodiny bránily, tu si obyčejně ženich nevěstu mocí unesl – a potom mu ji museli dát. Takový obyčej panoval až do roku 1720, potom se to zapovědělo a od té doby drží se i mezi nimi námluvy a svatby solidněji s některými rozdíly jako u Slováků. Nejdřív pošlou bábu na zkumy, zdali smějí přijít, a potom jde starosta na obzory. Smluví se s rodiči, a když je po úmluvě, musí mu nevěsta, která je zatím ukryta, přinést sklenici vody, při čemž si ji prohlíží, záhadné otázky jí dávaje, na které když chytře odpoví, za hodnou uznána je. Obyčejně vědí i nejhloupější, Jak odpovědít mají. Potom jsou svatánky (námluvy). Ženich přijde večer k nevěstě se starostou; nevěsta je schována. Na stůl položí matka bochník chleba a jde pro nevěstu; když ji přivede, postaví se obě strany proti sobě ke stolu, rodiče představí dceři ženicha, kterého ona ale dobře zná, a přes chleba podají si nevěsta a ženich ruce a spolu i pěkné šátky co záručí. Rodiče jim dají požehnání a jde se k jídlu. Za dva neb tři týdny pošle ženich po některém známém nevěstě dary a kulatý velký koláč, který na žerdi nastrčený nese. To samé stane se ze strany nevěstiny a chystají se k svatbě. Večer před svatbou vijou děvčata věnce v obou staveních a dělají zástavu z červeného a bílého šatu, květinami a pentlemi ozdobenou. Na vršku je kytka a v ní zvonek, aby mohl družba svatebčanům znamení dávat.
Trhy takové držívaly se také v Marmarošské stolici; v Satmárské stolici držely se na den svaté Máří Magdaleny a v Biharské drželi je Valaši na den sv. Petra a Pavla, až do začátku nynějšího století. V Sabolčské stolici chodili na odpusty do Máriapócs, kde se též hned námluvy a svatby odbývaly. Obyčej ten musel být tenkráte mezi Rusíny, Valachy i Maďary rozšířen a draho musívali ženichové nevěsty platiti, neboť rozkazuje kníže Rákóczi satmárskému koroandantu zámeckému, aby nedovolil prodávati ženy za tak mnoho peněz, poněvadž když ženich tolik za ni dá, potom v hospodářství nedostatek mají; má tedy určiti, aby žádná žena za více peněz se nekupovala než za třicet zlatých. – „Za jidášský peníz,“ smávali se prý lidé. Nyní není o tom jen památky.
NAROZENINY A KŘESTNĚ HODY
V některých stolicích panuje místy mezi mladými ženami nezpůsob, že neřády mají, ba že se i za to stydí, když zůstanou hned v první době manželství s útěžkem. Nevčasná tato stydlivost zavádí mnohou tak daleko, že si od toho pomáhá a raději zdraví svoje zhubí, než aby měla první rok již dítě. – Nesvědomitých bab najde se všude, které lehkovážným takovým ženám rady dodávají. – Bývá ale často takovéto prohřešení se proti zákonům přírody trpce trestáno. – Na štěstí není zpozdilost tato obecná a nejméně slyšeti o tom mezi Slováky. – Obyčejně těšívá se mladá žena, když zbadá (pocítí), že je matkou, a něj víc naprvodieťa, a muž radostí unesen slibuje jí: „Žena moja, keby si ty chlapca mala, držal bych ti dojku, kuchára, kuchárku, šafára, šafárku!“ – Což by si ona míti ani nežádala. – Když má přijíti žena do polohu, uchystá jí bába lože do kouta jizby a zastře je bílými záclonami, aby na ni cizí lidé neviděli a jí neuřkli. Tam ženu po porodu uloží (zapostělí) a tam drží postielky, jak v Novohradské i jinde říkají. – Porod odbývá se na zemi, na slámě, a sice proto, že se Pán Kristus též na slámě narodil. – Když přijde ženě vojatování, naleje bába svařený malinový kořen na dno převrácené dížky, s níž to musí žena vypíti. – Horší než tento pověrečný, ale neškodný lék je to, že dávají nezkoušené, sprosté tamější báby ženám při porodu pálenku píti, aby se opily a bolest necítily. – Podléhají tam vůbec ženy, zvlášť při rodění, tolika nesmyslným pověrám, škodlivým zvykům a tak nelidskému zacházení nerozumných bab, že se to ani psáti nedá. – Bylo by velmi zapotřebí, aby v každé obci byla dokonale v babictví vyučená bába, by konečně přestaly panující tam hloupé předsudky a nešvary a ženy aby nebyly v nejnebezpečnějších chvílech svého života dány do rukou nevědomým bábám, jejichž ledabylou zkušenost, než jí nabyly, mnohá žena zdravím i životem zaplatit musela, neboť „běda slepici, na které se jestřáb učí“. – Jak se dítě narodí, vykoupá je bába, zavine a položí pod stůl, na němž leží načatý chléb, aby dítě dlouhá léta chléb se stolu toho jedlo. – Potom vloží je otci do náručí, a když je otec požehnal, položí je někam stranou, ale hlavou, nikoli nohama proti dveřím, aby neumřelo a vynášeti se nemusilo jako umrlec. Do první koupele hodí se peníz, aby bohaté bylo, a do plének zavine se mu kousek chleba a soli, aby je nikdo neuhranul. – Narodilo-li se na nov, předpovídá se mu, že bude krásné, na starém měsíci narozené nebývá prý krásné, ale což platno – není každý den nov! – Dítě v čiapce narozené bývá šťastné.– Krst odbývá se záhy po porodu, ale děvčata krstí se obyčejně ráno, aby se též časně vdala. – Před křestem roznáší se radostník kmotrům a rodině a spolu zve bába kmotry, jichž bývá několik. Chlapcova prvního kmotra zovou v Gemeru krstný otec, kmotru děvčete krstná matka. Než jdou ke křtu, postaví se s děvčetem kmotra, s chlapcem kmotr na práh a třikrát přes něj dítě pohoupají, aby vždy vesele přes něj kráčelo. Hned po křtu, v kostele, dávají kmotři dítěti do vínku (do křižmy) a jde se obyčejně do hospody, kde otec kmotry hriatym hostí. Při rozchodu potom zve je na křestní hody, které za týhoden po křtu se odbývají. – Od porodu, až dokud žena nejde k úvodu, přinášejí každý den ženy něco do kouta; ta plný vahančok (okřín) žita neb pšenice, ta žltú kašu, ta hrách, ta zase rozličné pečivo, ona živé sliepky a tak každá, co jen může; dokud postelkyně leží, přinášejí i dobré polívky každý den, a tolik se všeho nanosí, že toho má mnohdy celá rodina dosti. – Hosty na krtiny zve bába. —Je-li chlapec, pozvou se mimo kmotry i ostatní ženatí muži vesničtí; je-li děvče, zvou se jen ženy, z mužů jen starší hlavy obou rodin. Na hostinu sejdou se ženy hned odpoledne. – Bába zastává gazdinu a gazdina šestinedělka sedí na zastřené posteli. Okolo stolu, na němž hojnost jídel, sedí ženy, vesele hovoříce a na jídlech si pochutnávajíce. Hriatého, někde i vína, plné žbány, plné hrnce, jako vody. – Po jídle připíjí se na zdraví postelkyni i dítěti, i kmotrovi i kmotřičkám. – Zpívají se rozličné zpěvy. Rozhárané hriatým, stávají se ženy vždy veselejší a rozpustilejší a konečně jedna s druhou do tance se pustí. – A tu jedna z nejveselejších, zdvihajíc pohár, zazpívá: