Hajajže mi, hajaj, puojděme do hajá,
nabereme kvieťa, obložíme dieťa.
Búvajže mi, búvaj, a sa něnadúvaj,
lepšie je ti spáti něž sa nadávati.
Huli beli, usni, prídu za tebou sny,
oj sníčky do hlavičky od tvojej mamičky.
A když se dítě ubere do spánku, přisedne matka ke kolébce a nohou kolébajíc pracuje. A když se děcko ve spaní usmívá, myslí si matka: „Andělíčci s ním hrají.“ – Jako u nás v Čechách selské ženy děti dlouho kojí, tak i na Slovensku ženy dvě i tři léta děti kojí (nadájejí), až si dítě stoličku přinese. – Když dítě dlouho nemluví, dává se mu jísti vyprošený chléb. – Nehty nestříhají matky malým dětem, ale je okusují, aby nekradly (i v Čechách). – Překročit dítě se nesmí, sice by nerostlo. – Když dítě levačkou po něčem sahá, říkají matky v Novohradské: „Nie s tou, to je ruka súsedova.“ – Když vypadne dítěti první zub, káže mu matka, aby ho přes hlavu za pec hodilo a řeklo: „Ježibabo, stará babo, tu máš zub kostěný, daj mi zaň železný.“ – Když pláče, říká matka: „Neplač, dieťa, přídě bobo a vezme ťa.“
ÚMRTÍ, POHŘEB A KAR
Lékaři na Slovensku jsou z většího dílu jen pro šlechtu a měšťanstvo, selský lid zřídka hledá lékařské pomoci, ne že by mu jí třeba nebylo, ale jsouť sedláci fatalisté, věří, že každá nemoc člověku souzena, a má-li se uzdraviti, že se uzdraví i při domácím léčení, třebas i bez léčení, je-li mu ale souzeno umříti, nepomůže tu ani doktor ani bába, ani zaříkání ani latinská kuchyň. – Dělá se obyčejně nemocnému, co kdo radí, jeden den to, druhý den ono; některé nemoci, jako hostec, suchoty (souchotě), dávají se zacitovať od bab, některé zhojí důvěra v zázračnou vodu studánek, což jest ze všech nejlepší prostředek, neboť voda jest nejlacinější lék – kdo mu rozumí. Někdy, u zámožnějších lidí, když chorému ani žádné koření ani zaříkání nepomáhá, hledají přece u lékaře pomoci, bývá to ale obyčejně teprv potom, když chorému smrt již na jazyku sedí. Když vidí domácí, že se chorý k smrti blíží, složí ho na zem, aby lehčeji umřel, a potom tiše modlí se okolo něho, udušujíce i pláč, aby skonávajícího nezamodlili ani nezaplakali. V Novohradsku okolo Ďarmot, když nemůže nemocný dlouho skonat, obkuřují ho (obkedí) bylinou, a sice, jak jsem z popisu poznala, durmanem (Datura stramonium). Jak nemocný skoná, otevrou (u katolíků) hned okno, aby mohla duše volně odletět, jak říkají (i v Čechách). Potom obléknou nebožtíka do čistých šatů, a když je oblečen, přicházejí sousedé, aby se při něm s domácími modlili a zpívali, což trvá, dokud je nebožtík v domě. Když ho do rakve kladou, dávají pozor, aby na něm ani stéblíčka slámy nezůstalo, neboť by se prý na polích neurodilo aneb že by úrodu krupobití zmařilo. – Pod hlavu dávají se mu třísky, které truhlář z desek na rakev ostrouhal a které vždy k potřebě té v rakvi nechá. Někdy přikládají nebožtíkovi do rakve, co za živobytí rád měl, buď něco z nářadí, valašku, fajku, děvčatům nějaký šperk, patričky (růženec) a do rukou voňačku. V Trenčínsku, Gemeru a Novohradsku dávají umrlému do rukou peníz na prievoz. V těch samých stolicích, pokud vím, dává se, když nebožtíka k hrobu nesou, veliký bochník chleba k hlavám rakve, který se po pohřbu buď v hospodě, buď doma mezi přátele, co na pohřbu byli, rozdělí. V den pohřbu, než kněz do domu přijde, vynese se rakev do pitvoru aneb na dvůr, sejde se rodina a sousedé a tu začne nariekanie, aneb jak se také říká, vykládáme. Umřel-li muž, narieka ho žena, když syn, matka, a nemá-li matku a má sestru, tedy sestra nad rakví jeho vykládá. – Trefilo se mi v r. 1855 býti přítomnu v dědině Rybárech ve Zvolensku pohřbu (pohrabu) mladého gazdy, který byl na choleru umřel, jež tam právě v celém okolí zuřila. – Když jsem přišla do statku, stála rakev již na dvoře přikryta bílou, červeně vyšívanou plachtou. Opodál stál vesnický lid, kolo rakve rodina a nad rakví sehnutá stála vdova, monotónním zpěvem vykládajíc všechny nebožtíkovy ctnosti a svůj žal i ztrátu. Náhle zamlkla, vrhnouc se na rakev s žalostným rykem, po chvíli zase povstala a lomíc rukama dále naříkala:
Ej gazdičku muoj sladký, upřímný – ej –
něnazdala som sa v útorok,
že ťa buděm nariekati vo štvrtok – ej – ej
jak rada bych ťa opatrovala,
božiu pomoc pre těba volala – ej, ej –
ale veď těba už ništ něbolí,
rany tvoje sú výstrábené
a duša tvoja ta von vyletěla – ej, ej –
a tak to šlo, až přišel kněz. Slovo ej se protahuje tak žalostným a tklivým hlasem, že to posluchačům až srdce proniká. – Která nemá pražádného vtipu k vykládání, poprosí za sebe některou z rodiny, aby si nedělala hanbu, neboť se potom o tom rozpráví ve vsi, jak uměla která pěkně nariekať. – Některé ty výklady bývají velmi prostosrdečné, jako nářek matky u hrobu syna:
Snilo sa mi snisko,
ze vyskočilo oknom biele psisko.
Ej Jano – Janičko –
ej ty si to psisko.
Něpuojděš daleko,
něž puojděš hlboko,
kde slnce něhreje
a vietor něvěje.
Ej Janko, muoj Janko,
co ti my tam dáme,
kosák a či jařmo?
Ej veď něbudeš sekať
ani hrazdy orať,
ej Jano – muoj Jano!
Vykládá se obyčejně doma nad rakví, u hrobu, někde i po cestě k cintěrínu. – Němá ho kto nariekať, tím vyrozumívá se největší opuštěnost člověka. Když umře sirotek, je-li šuhaj, vykládá obyčejně jedno z vesnických děvčat, je-li starší muž, jedna z žen; buď se k tomu zvolí, buď samy nabídnou. U jedné dědiny též ve Zvolensku vyhodil jednou Hron neznámého utopence. Když ho sedláci našli, odnesli ho do dědiny, vystrojili mu pohrab a nejkrásnější děvče nad rakví jeho naříkalo a tak prý pěkně, rozprávěla mi stará žena jedna z toho okolí, jako by to její rodinný brat býval, až se při tom všickni lidé rozplakali. – Obyčej tento, pokud vím, zachoval se nejvíce u katolíků, jako se vůbec pohanských, národních starých mravů a obyčejů a pověr více zachovalo u katolíků než u evangelíků, jimž se to od duchovních i světských představených přísně zakazovalo pod pokutou vězení a bíršágu. — Po obrácení lidu gemerského na evangelickou víru vydal cech štelařský r. 1585, v řeči slovenské, artikule Muráňské, pečetí stvrzené od pana Juliusa z Herbersteina, téhož času nejvyššího kapitána na Muráni. V art. XVII přikazuje se rychtářům a obcím: „Pohanské nad mrtvým tělem, naříkání, davíkání, kvílení, rukoma lámání, které bývá s vyčitováním kdejakých skutků a účinků mrtvého spojeno, má se přec zanechati, krátce—“