Ale přes zápovědi se přece mnoho pohanských zvyků udrželo mezi lidem, dokonce mezi obyvateli lesů a hor. – Tak na př. ještě v r. 1643 pochoval sedlák v Helpe v Gemeru, Důro Hanin, ženu svoji pod strom, bez kněze. Když se to proneslo, musel udělat 600 skverkových (modřínových) šindelů, on ale pravil, že jeho otcové též tak pochovávali, proč by on to učiniti nemohl! V některých krajích je způsob, že šuhaje děvčata a děvče šuhajci k hrobu nesou a pochovávají, načež ukazuje i pěkná národní píseň:
Na zelenej pažiti
leží Janík zabitý.
Kto ho zabil? – My něznáme,
avšak mladěnca my panenky pochováme!
Po pohřbu slaví se kar, ať již zemře svobodný neb ženatý. – Kar slaví se vždy v domě a zváti na kar chodí po dědině hrobaři, co mrtvého do hrobu kladli. – Je-li pohřeb ráno, ustrojí se oběd, je-li odpoledne, večeře; každý dá dle možnosti, chudý alespoň chléb a pálené.– Před jídlem modlí se všickni za mrtvého. – Než se potom domů rozejdou, zaděkuje nejstarší z hostů za všechny ostatní, zavíraje obyčejně děkování přáním, aby je rozveselil Pánbůh ten, co je byl zarmoutil. —
V Trenčínsku v okolí Bytče, když přijdou z pohřbu domů, vejde nejprv do izby, kde mrtvý byl ležel, nejstarší z rodiny, a když byl dvéře i okno otevřel, začne valaškou do všech čtyř úhlů izby štochat volaje: „Kdě si? – Tu-li si, iď von!“ – Tak volá do třetice. – Když se mu nic neozývá, je znamení, že se duše nikde neukryla, ale že odletěla, kam ji Pánbůh povolal. V témže kraji je způsob, když umře děvčeti matka neb otec, že musí býti celý rok na pokoře (v smutku), musí totiž nositi černou kasanicu (sukni), černé nohavičky (punčochy), nesmí se řešiti (zdobiti), ani helékati (zpívati). Syn nosí na znamení smutku černou stužku okolo klobouku.
„Něbuděm banovať, ani horekovať, kúpim čiernu stužku, buděm pokorovať,“ zpívá si želiar, jak tam nazývají šuhaje, který nosí smutek po otci neb matce; děvče zovou želiarica. Po roce jdou na omšu (mši), dají na modlení a jsou prosti pokory. – Mši za mrtvé jmenují zádušnica. —
SVÁTKY
Ze všech ročních svátků slaví se nejvíce vánoce čili kračún, jak svátky ty jmenovitě v Novohradské a v Gemeru nazývají. Na vánoce musí míti každý ne-li celý, alespoň zčásti nový oblek, jídel musí býti hojnost jak v domě bohatého, tak v chýžce chudého, zkrátka všude a ve všem musí býti patrný Štědrý večer a Boží hod. – Na Štědrý čili Dohviezdný večer postí se každý dospělejší člověk přes celý den a matky slibují i dětem, pakli jísti nebudou celý den, že uvidí večer zlatého beránka, ale nevidělo ho prý ještě žádné, jako u nás v Čechách slibované dětem zlaté prasátko. – Do večera musí býti vše upraveno, aby když hvězda vyjde, všickni domácí pospolu k večeři zasednouti mohli. – Stůl pokryt je bílým plátěným ubrusem; v každém rohu leží bochník chleba a uprostřed stolu mísa naplněna obilním zrnem. V Trenčínsku pokládají stůl obilními klasy, než ho pokryjí ubrusem, do každého koutu izby postaví nevymlácený snop a podlahu postelou slámou, na níž rodina v noci spává přes celé svátky, na památku, že i Pán Kristus v Betlémě na slámě ležel. – V Detvě (ve Zvolensku) položí se na stůl veliký koláč, v němž je od všetkého korenia. Koláč ten pekou gazdiny na Štědrý den přede vším jiným pečivem a zaměšují naň těsto rukoma; – zaměsivše vyběhnou do sadu otírajíce si ruce o stromy, aby mnohé ovoce rodily. – Koláč zůstane ležet na stole přes celé svátky a po svátcích teprv rozdělí se mezi domácí. – Taktéž stůl pokryt zůstane od Štědrého večera až do Nového roku přes celé svátky, a chléb na něm i obilí, aby po celý rok požehnání bylo v gazdovstvu a chléb nikdy na stole nechyběl. – Obilí co svěcené se uschovává a z jara mezi jiným se vyšívá, aby se prý hojněji urodilo. Sláma s podlahy a ze snopů nevyhodí se, ale spálí. – Také bývá vždy za stolem prázdná mísa uchystána, do níž hospodář při večeři od každého jídla tři lžíce ukládá; to je výsluha domácímu statku (dobytku), o němž se povídá (jako i v Čechách), že o půlnoci mluví řečí lidskou, a to že prý si povídají o svých hospodářích, přejíce hodným, aby se jim dobře vedlo po celý rok, zlým pak, aby skapali. — A proto dá se jim. po večeři ode všeho trochu, i oplatky i chléb; slepicím dávají praženého ovsa, aby hodně vajec nesly, a kohoutu mimo to i stroužek česneku, aby bujným byl. – V Detvě, též o Štědrý večer, kladou okolo stolu řetěz, který tam ležet nechávají přes celé svátky a potom stranou ukládají. – Po tento čas nepůjčí také žádný sedlák koně, ani bratru, boje se, aby se mu v letě neztratili. – Z jara, když prvníkráte s koňmi neb voly na pole jedou aneb když prvníkráte krávy, telce, ovce na pasu vyhánějí, pouštějí je z chlévů přes ten řetěz, aby se celý rok držely tak pohromadě, jako se držel řetěz tento od Štědrého večera do Nového roku. – Ve Zvolensku uvaří gazdina trochu hrachu, napolo jen; před večeří jde do izby a hodí do každého kouta hrst, aby požehnání boží bylo v celém domě po celý rok. – Někde zase hodí gazda první tři lžíce hrachu, co se k večeři na stůl přinesl, na stěnu; když mnoho zrn na stěnu se přilepilo, je to znamení, že bude hojná, pakli ale málo, že bude špatná úroda v příštím roku. – Jídel štědrovečerních, rok co rok na tento den se opakujících, bývá několikero. – Přede vším jiným jedí se oplatky potřené medem. Gazda sám namaže každému půl a jedí je stojíce. V Trenčínsku omočí gazda, když byl všechny podělil, dva prsty pravé ruky do medu a dělaje jednomu po druhém na čele kříž přeje:
„Pánbuoh ti daj šťastného Štědrého večera a štěstia, zdravia, božího požehnania po celý rok.“ – Po oplatkách následují polívky; nejoblíbenější je zelná, zaprávaná kyselou smetanou; potom přináší se na stůl jedno za druhým, zelí, hrách, kaše, opekance, koláče, někdy i pirohy a krúč. Buchty s mákem a medem nesmějí o Štědrý večer nikde chyběti, jak u Slováků, tak u Čechů, jako u Rusínů na doleních krajích kutja s mákem býti musí a u chudých horalů trenčínských páčky s medem a mákem. Když je přinesou na stůl, střehou již děvčata, aby tomu, který je u stolu nejmladší, první lžíci pučků od úst utrhly. Které se to podaří, ta se prý do roka vdá. – U evangelíků bývá i rozličných masitých jídel k večeři. – Poslední jídlo bývá smíšenina sušeného vařeného ovoce, švestek, hrušek, křížal a j., čemuž v Čechách muzika říkají. – Po večeři hra se o ořechy a mladá chasa a chudobný lid chodí pod okna koledovat, začež obdařeni bývají koláčemi a všelikým jídlem. – Děvčata lijí vosk skrze ořechové skořápky a olovo přes rukověť klíče, soudíce z podoby litiny na stav budoucího manžela. Že to ale klam, zná i lid, neboť národní pořekadlo „prelial mu olovo“ značí někoho oklamat. – Také chodí děvčata třásti bezem; z které strany se jim přitom ozývá štěkání psa, z té strany přijde jim ženich. – Některá zase na sv. Tomáše (21. prosince) zakousne prvníkráte do červeného jablka, druhý den po druhé a tak každý den kousek ukousne, až konečně na Dohviezdný večer, když sezvánějí po třetí na utiereň, sní poslední sousto a jde do kostela. Prvního šuhaje, kterého na cestě střetne, zeptati se musí na jméno; toho jména dostane muže. – Šuhaj zeptati se musí děvčete na jméno. V trenčínských horách spouštějí děvčata o Štědrý večer kahance na vodu, které si urobí z dubové kůry. – Dovnitř dají kousek loje, skroutí z nití knot, rozžehou a spustí do potoku, kterýž jim, je-li zamrznutý, šuhajci prv vysekají. – Obrátí-li se kahanec hoře vodou, nazdá se děvče, že se vdá na horní konec, plyne-li dolů vodou, že se vdá na dolní konec dědiny; nepohne-li se od břehu, nevdá se ten rok, potopí-li se ale, zarmoutí se děvče, že musí umříti. – Která milého má, ta spouští dva kahance, za sebe a za něho jeden; když pak vidí hořící ta světélka dolů vodou pěkně pospolu plynouti, raduje se, že za sebe se dostanou, odtrhnou-li se ale od sebe kahance, vzdechne si a není už jí do zpěvu. – Obyčejně přijdou za děvčaty i šuhajci a je přitom škádlení, zpěvu a smíchu dost. – Místy odlívá ten, který první zrána vodu do domu přináší, buďsi chlapec, buďsi děvče, ode dne sv. Lucie (13. prosince) až do vánoc každý den trochu té vody do jisté nádoby. O Štědrý večer, když má jíti na utiereň, umyje se jí. – Při kostele kdo jí – neb jemu – líce utře, za toho se dostane, – byla-li to stará žena – tedy to značí smrt. Jinde zase, když sezvánějí po třetí na jitřní, běží děvčata k potoku neb k řece, umyjí si líčka a takto s mokrými líčkami jdou do kostela. – Po kostele jak domů přijdou, hned ulehnou, a tu prý se jim v noci prisnije budoucí jejich manžel, přijde utříti každý své nevěstě bílým ručníčkom líčko. – Která vidí ve spánku starého, dostane vdovce; které stará žena líčko utře – ta prý umře. – Ve Zvolensku v některých dědinách dávají děvčata vykvétat čerešňové haluzky, které řezají na sv. Kateřinu a potom v teplém místě chovají, aby do vánoc vykvetla. Kterému děvčeti nevykvete, ta se nevdá, ba říká se o ní, že není panna; které vykvete, ta vezme si ji do kostela na půlnoční, a který šuhaj ji ulapí, za toho se dostane. – Dětvanští šuhajci když jdou na utiereň, vezmou do čižmy krejcar; když potom jdou z kostela, střetnou prý se s duchem budoucí své nevěsty. – Také sní každý, nežli jde na jitřní, kousek česneku, aby ho na cestě čert nevzal, který prý česnek neřád cítí. – Kdo by chtěl strigy viděti, kteréž se znají nevidomými spraviti a obyčejně o půlnoci na Štědrý večer rejdy své provádějí, ten musel by prý počnout robiti na sv. Ondřeje (30. listopadu) stolčík o tří nohou; každý večer až do kračúnu musí na něm něco udělati, tak aby s ním na Štědrý večer hotov byl. – Potom nechť ho vezme do kostela na utiereň, tam se naň posadí a uvidí prý, co po kostele a zvlášť okolo oltáře strigy vyrábají. Někteří zase odkládají od sv. Lucie do vánoc, tedy třinácte dní, každý den po jedné třísce, ale vždy z jiného dřeva, z jedle, dubu, buku, jabloně aj. Na Dohviezdný večer o půlnoci složí se třísky do hromádky, podpálí a k tomu ohníčku prý se přijdou všechny strigy z celého okolí ohřívat, a tu je tedy člověk ten vidí a pozná. A tak panuje množství ještě jiných pověrečných zvykův na tento večer. Na Boží hod polazují sousedé a přátelé z dóm do domu, přejíce jeden druhému šťastné a veselé svátky, při čemž obyčejně jeden druhého poctí koláči, hriatým aneb vínem. – Gazdiny přijdouce o Boží hod z kostela, vezmou každá vrecko (pytlíček), v němž je lněné neb konopné semeno, a běhajíce s ním z místa na místo potřásají jím, aby dlouhé bylo konopí a dlouhý len. – Chasa chodí po dědině s betlemem. Betlem představuje malý, z papíru udělaný kostelíček. Nese ho anděl a za andělem kráčí bača, dva valaši, honělník a jeden v obráceném kožichu zašit, který dělá starého psa. – Vcházejíce do domu, pozdraví zpívajíce hospodáře, potom vejdou do izby a začnou provozovati vánoční pastýřskou veselohru. Nejprv zazpívá anděl tenkým hláskem „Gloria!“ – a potom zvěstuje radostnou novinu, „že se narodil spasitel, světa vykupitel, v městě Betlémě, ve sprostém chlévě!“ – Dozpívav umlkne a vystoupí valach Fedor. „Kde to tu spievajú? Či to ptáčkové, či to žiačkove?“ ptá se udiven a volá na bratra Stacha. – Vystoupí Stach, ustrašen, a že co ho Fedor volal, zdali mu ovce zašly do hory, či mu jich vlk potrhal? Fedor povídá mu, jak po hoře bloudil, až krpce zedral a fujaru ztratil, a konečně mu povídá o zpěvu andělově a o jasnosti, která stojí nad Betlemem. Stach diví se tomu, ptá se po bačovi a tu se bača k němu vleče, jako by nesl plné cedidlo sýra, odříkávaje si zpěvavým hlasem: