Fašanky, fašanky, veľká noc přídě,
kdo němá kožucha, zima mu budě.
A tam hore, na komore,
mačky (kočky) sa vám na slanině –
choďte si ich zohnať
a nám kus odřezať;
naša kapsa ubohá
všetko bere, co Buoh dá,
i slaninu i meso.
Hopsa, chlapci, do povaly,
aby stě vysoké konope malí.
Dozpívajíce vytrhne jeden z chlapců rozen z povály a hospodyně vtekne mu naň kus slaniny neb masa. Před časy bývalo v obyčeji, že přenášívali řemeslničtí pořádkové poslední masopustní dni svoje pokladnice (lady), při čemž míval každý pořádek zvláštní svoje radovánky a obyčeje; tak ku příkladu držívali učeníci kovářští při přenášení lady souboje s pikami v brnění. Krzniari (kožišníci) když ladu přenášeli, mívali při tom celý průvod maškar. V čele průvodu šel sbor cikánů, hudebníků, potom běhoun pestře oděný a za ním zvolna kráčel kůň, na němž seděl jezdec. Kůň zahalen byl od hlavy až po samu zem v červené sukno, aby nebylo viděti, že je dřevěný, beznohý, uvnitř dutý a na hřbetě že má otvor, v němž stojí nejsilnější z tovaryšů kožišnických, nesa na bokách celou těrchu dřevěného koně. Vrchní část těla, viděnou od lidu, oděnou měl v pěkný národní kroj, na hlavě kalpak s perem, v ruce vytasenou šavli a na vycpaných neohebných nohou čižmy s ostruhami, ale spodní část těla, ukrytá za červenou pokrývkou, oděna byla v sprostém jen šatu a na nohou statně vykračujících viděti bylo lehké jen krpce s opánkami. Za jezdcem nesli čtyři muži na nosidlách květinami a pentlemi ozdobenou pokladnici a vedle nich kráčeli z každé strany dva Turci, nesouce na žerdích nastrčené citrony. Za nimi následovali údové pořádku krzniarského se ženami a dětmi. – Bečváři (bednáři) bývali bíle přistrojeni a ladu mívali též pentlemi okrášlenou. Mladší tovaryši kouleli po cestě obručemi a vždy vyznamenal se jeden neb druhý provedením nějakého kousku, v němž se buď síla, buď obratnost jevila. Tak povídá se o jednom šuhaji, že postavil na obruč dva poháry vína proti sobě, že obruč zdvihl do výše a rychle jí několikrát zatočiv zase na zem ji položil, aniž by se byl který z pohárů zvrátil. Víno vypil potom starší na zdraví obratného šuhaje. Jako v Čechách bití kohouta o posvícení a na Slovensku o svatbách zhusta ještě panuje, tak mívali i řezníci na Slovensku zvláštní svoji slavnost bití husy, kterou držívali na Smetnou středu (Popeleční). Živou hus opletenou motúzami pověsili na provaz mezi dva stromy; když byla hus pověšena hlavou dolů, postavili se šuhajci v řad, a na dané od staršího znamení se rozběhnouce, snažil se každý, aby v běhu ulapil husu za hlavu a jedním rázem ji odtrhl. Místy jezdili šuhajci na koních a mistři stojíce v řadě z obou stran práskali bičmi, pobádajíce takto koně k rychlejšímu trysku a šuhaje k větší pozornosti. Kterému se podařilo odtrhnouti huse hlavu naraz, ten dostal krásný hedbávný šátek a květinu na klobouk, což mu obyčejně podala některá hezká mistrova dcera.
Ještě jeden obyčej měli řezníci, který zachovávali až do osmnáctého století; když učeň tři léta řeznickému řemeslu se byl učil, dostával o masopustní dny za vyučenou. To, dělo se následovně: Dvě kádě naplněné čistou vodou postavily se před dvéře staršího pořádku. V jedné kádi nechali vodu čistou, v druhé ale pomísili ji krombožincemi. Zrána musel se učeň ustrojiti do čistých nových šatů a potom obkročmo sednouti na širokou tyč. Takto na tyči jako na koni sedícího nosili dva silní tovaryši po městě a on házel dětem suché švestky. Potom následovalo koupání. V košili jen a v plátěných nohavicích musel se učeň v přítomnosti staršího a celého pořádku střemhlav nejprve do špinavé, potom do čisté vody vrhnouti; to musel udělati třikrát po sobě. Kdyby se byl chtěl chouliti, vstrčili ho mistři tím hlouběji do ledové té lázně; ale obyčejně to každý statečně přestál, jsa proti zimě otužen. Běda ale divákům, jestli se mu který smál, když vlézti musel do špinavé vody! Po tomto nevolném a nepříjemném vykoupání stal se z učně tovaryš. – Obyčej ten ale dávno již pominul, jakož i mnoho jiných.
KRAJE A LESY VE ZVOLENSKU
Stolice Zvolenská (maď. Zólyom) obnáší 506/10 čtverečních mil a dělí se na horní a dolní vidiek. Od stoličního města Bystřice k Březnu je horní, dolů k Zvoleni dolní vidiek. – Na sever hraničí stolice Zvolenská přes Harmanec s Turcem, od severu k východu táhnou se vrchole vysokých hor a holí od Prašivé, Baby, Čertovice k vysokému (6 240') Ďumbieru, činíce hraniční čáru mezi Liptovskou a Zvolenskou stolicí. Na východ hraničí s Gemerem a Královou holí, jihovýchodně pak obklíčena je vrchy do 3 000' vysokými, Fabovou, Vysokým dielem, Kýčernou, Vieprem klenovským. Jihozápadně k stolici Novohradské táhne se hranice pod vysokou Polanou v dolině víglašské přes Malý Kriváň, Ostrocký vrch, Javorinu a Pliešovské lazy ke Krupinš. Od Krupiny zatáčí se přes nižší vrchy, výběžky to Fater, po levé straně doliny Neresnice, kde hraničí se stolicí Honťanskou, k Zvoleni a severozápadně přes Kremnické vrchy, kde s Těkovskou stolicí hraničí, opět k severu. I v středu stolice je samé horstvo, mezi nímž nad jiné vyniká Polána a Viepor lubietovský. Vrchy ty nejvíce porostlé jsou, jen některé z nich jsou holé. V dolejším vidieku porostlé jsou rozličným stromovím, klenem, habrem, javorem, jasanem, břízou, pěknými jedlemi a smrkovím, zřídka dubem; v horním vidieku nejvíce je buků, smrků a jedlí. Tam, na hranici gemerské, jsou ještě pralesy, tam samá je horvat, jak Slováci tamější říkají. Mezi horstvem tím viděti úzké doliny, svěží pažití porostlé. Údolí hronské a víglašské zelenají se ještě, když hole již sněhem obsypány jsou. Pole v horských těch údolích jsou obyčejně při svahu vrchů. V dětvanské a víglašské dolině viděti tak zvané lazy, místa na sklonu vrchu, vykolčená, zoraná; na každém lazu, obyčejně uprostřed polí, jsou chýže, v nichž bydlí sedláci, každá rodina pro sebe. Roztroušená ta stavení velmi pěkně vyhlížejí.
Hron (maď. Garam) je hlavní řeka Zvolenské stolice a hlaví se – jak Slovák říká – v Gemeru nedaleko Telgártu pod Královou holí. Po krátkém běhu vtéká do Zvolenské stolice a ruče pospíchá k Březnu. Před Březnem vtéká do něho potok Rohožná, pod Březnem Černý Hronec, přitékající zpod Viepra klenovského tajuplnými pralesy. U dědiny Valaské vtéká do něho Bystrá. Potok ten přitékaje zpod Ďumbiera, náhle za bysterskou železodílnou pod vysoký vrch se ztrácí a na protější straně vrchu u dědiny Valaské dvěma prameny tak silně vyvěrá, že mlýn u samého vrchu postavený žene. Od mlýna vtéká přímo do Hronu. Voda jeho tak teplá jest, že Hron i v zimě na té straně, kde potok do něho vtéká, nikdy nezamrzá. Od mlýna, kde pramen vyvěrá, až k trativodu je přes vrch půl druhé hodiny chůze, potok ale na ten kus cesty celý den potřebuje, o čemž se mlynář nesčíslněkráte přesvědčil. Když vodu na mlýn bud zahatit aneb nahnat chce, musí vždy přes vrch k trativodu; když ráno vodu zahatí, teče mu na mlýn ještě celý den, až večer náhle téci přestane, a naopak, když ráno ji nažene, teprv večer s náramnou prudkostí na protější straně vyvře. Pustili také již živou kačici i piliny do trativodu, což za stejnou dobu na druhou stranu vyplynulo. Podobných trativodu je v slovenských horách mnoho; o některých neví se ani, odkud přicházejí a kam se tratí. Sesílen některými ještě horskými potoky pospíchá Hron dále okolo Lopeje, Sv. Ondřeje, Eupče k Bystřici, kde pod horou Urpínem Bystřice do něho vtéká, s níž širokou krásnou dolinou k Zvoleni teče, kde přijímá Neresnicu a Slatinu, která s Očovou zpod vysoké Polány přitéká. – Za Zvolení zatočí se náhle k Budči, k Sv. Kříži a Těkovskou stolicí spěchá k Levicům a Ostřihomu, kde do Dunaje padá. Tok Hronu obnáší 24 mil. Voda jeho, čistá jak krystal, má běh rychlý, proto jmenují ho Slováci „bystrým šuhajem“. Mezi vysokými, rozličným stromovím obrostlými břehy vrhá se ruče se skal, rezko plyne dolinami. Tu žene mlýn, tu pilu, tu hamry, onde zase dílny na dráty, na klínce (hřeby), tamto veliké železodílny, kde se ohromné blachy válcují, a z pralesů černohronských tisíce tisíců sáhů dřeva odnáší na svých plecech dolů k Bystřici ten bystrý šuhaj s svým černým bratrem Hroncem; když se ale rozhněvá, nadělá velikých škod. Líbilo se mi, co starý jeden Slovák na cestě ze Zvolené o Hronu mi povídal, že vraj (přej) je v Hronu taká potvora a ta že má hlavu v hronské studánce na Králové holi a chvost v Černém moři. – Když jí přej tam cos o chvost zavadí, rozjedí se a smykne driekom, a tu že se vyvalí voda ven z koryta, až všecko zatopí.