V lesích jsou uhliska, kde se v miľiach (milířích) uhlí pálí, jehož se náramné množství k topení pecí spotřebuje, a na Černém Hronci jsou rozsáhlé drevorúbaniska čili tak zvané císařské handle (dřevařství), o nichž dále obšírně promluvím. – V Hriňové a Sihle jsou sklené hutě, odkudž se sklené zboží na Dolení zem a dále až do Turecka zaváží. – Kdysi bývaly i zlatoryže ve Zvolenské stolici, což doposud nejen pověsti lidu v hronských údolích dokazují, ale i vysoké, rozsáhlé, starou horou (lesem) porostlé, opodál břehu Hronu, při Predajné pod Jasenou, níže Března, potom výše Března po Bacúch až do Gemerské stolice táhnoucí se halně. Snad nepřijdu nevhod, když zmíním, co se mezi lidem o věci té rozpráví. Bůžka vládnoucího zemskými poklady volají bani či Kovlad a paní nad zemskými poklady je Runa. V Dolní Lehotě ji nazývají Zemná pani a povídá se o ní následující: Ve Vajskové, dolině pod holemi, bývaly za předešlých časův bohaté báně na zlato, jež se z rudy dobývalo. Nalézají se tam až dosud hluboko mezi holemi, na místech vozům nepřístupných, veliké hrby trosek a ukazují se tam i stupiště, v nichž lidé podnes žijící kusy železa našli. – Pod Velikým Gáplem, podle Ďumbiera, nad Horní Lehotou, jsou vskutku prastaré halně černých trosek, nepovědomo ale, z jakých to dob a z jaké rudy. – Nyní pominulo tam všecko bohatství. Příčinu toho zchudobení vykládá si lid následovně: Baníkům, kteří tam pracovali, sjídal vždy kdosi potravu. Číhající na zloděje dostihli ženu, vysokou, dúžu, s tak velikými prsníkami, že je dítěti, které na chrbtě nesla, přes plece hodila a tak je kojila. Vlasy měla zlaté. Rozpáleni hněvem svázali ji a hodili do Vajskové. Kdyby byli znali, kdo je, nebyli by tak učinili. Byla to Runa. Vajsková nesla ji do Hronu a Hron až proti Kremnici (také Šťávnici jmenují), kde ji na písek položil. Tam ji našli lútostiví lidé, vazeb zprostili, nachovali a opatřenou propustili. Neřekla jim, kdo je, ale od té doby zmizelo bohatství z Vajskové, že se nelítostiví lidé naostatek i vystěhovat museli, a Kremnice naopak zbohatla, neboť čeho se Runa dotkne, to pozlatí. Po násilném jejím vyhnání z Vajskové bývalo prý slyšeti po horách volání silným hlasem: „Runa, Runa, děti ti pláčů!“ A to byl prý její muž, který ji hledá. Totéž povídá se i v Horní Lehotě o Stupku, dolině od Ďumbiera k Bystré se táhnoucí, a dokládá se, že bývala Runa vymalována nad brezňanskou branou se strany Veňocie (jméno předměstí). Když vítr silně duje, říkají tamější lidé: Runa pláče!, a děvčata, když jdou do hor, volají po hoře: Runa, Runa, daj nám zlata plné suna!
Nalézá se také vícero vzácných minerálií ve Zvolensku. Na Jamešné, Trivodách krásné kapalinové chalcedony na hnědé železné rudě (Brauneisenstein). Ruda ta dobývá se v Gemeru nad Jelšavou ve vrchu Kiaru. Tamější lid a bánící ji nazývají kiarnica a od toho má i vrch jméno Kiar. V okolí Spaní Doliny nalézá se brochantit, erinit a euchroit, jakož i vyhraněný celestin a aragonit. U Eubietové libetenit a dřevěné opály šedé barvy na Celině pod Vieprem lubietovským. Lid je nazývá duhová skala, slídu, které je mnoho v žule Ďumbiera, mica, blisk, a vápenec štěpný (Kalkspat), u Poniků svor. Žluté, prohledne topasy (křemeny), jež tu a tam se nacházejí, jmenují paromova skala (také hromová) a povídají, že je v nich blesk zavřen, a kdo takový kámen u sebe nosí, že je chráněn před zlými nemocemi. Také malachit nalézá se ve Zvolensku a u Hronce černý burel. Povšimnutí hodná je i Tufha, sluj vápencová v Harmanci, v níž se mnoho kostí z předpotopních zvířat nachází, jakož i v jedné sluji na Hronci. Hory vulkanické zove Slovák skaly žiarne, ždiarne, břidličné hory nad Březnem, mezi Zvolení a Gemerem, kyčerny, skály vysoké, rovně dolů běžící jako zdi, skaly štítové a veliké desky a tabule žulové tlachy. Skálu mramorovou v Gemeru za Revúcí marvaň skala. Také říká Slovák živá skala, jako „živá voda“. Živá voda je, která teče a nikde nestojí, živá skála ta, která má kořeny hluboko v zemi a roste. „Hodně si narásla!“ pravil horár v Horní Lehotě, přijda ke skále, kterou nebyl dlouho viděl. Vysoká sedla mezi dvěma horama zovou prieslopy, priehyby. Pod Prašivou za dědinou Hiadlom, když se k liptovské Korytnici přechází, je prieslop, a když se s Polány dolů k Zvoleni jde, u Očové. Názvosloví pro přírodní útvary a vlastnosti, jakož i pro všechna svá zaměstnání má Slovák bohaté i rozmanité, poněvadž každá stolice své zvláštnosti má.
Hospodářství vede se vůbec po celém Slovensku dle evropského, a nikoli dle asiatského způsobu jako mezi Maďary; také nejsou v horních stolicích tak úrodné půdy jako na Dolení zemi, obyvatelé tedy i potřebou nuceni lépe božích darů zužitkovati a s nimi hospodařiti, což se také stává. Pole jsou lépe zorána, při staveních viděti stodoly s humnem, viděti i chlívy pro dobytek. – Obilí ukládá se do sypáren a komor, sláma do stodol, seno na povály (půdy) neb seníky. Krav drží se ve větších hospodářstvích více než v doleních krajích a také se lépe chovají. Stavení jsou ve městech zděná z kamene, po dědinách a v horách nejvíce dřevěná, doškami a šindelem krytá. Pěkně vyhlížejí stavení dřevěná selská na lazech, stojíce osobitě uprostřed polí a malých hájů jedlových neb březových, jež schválně na vykolčených těch čistinách státi se nechaly. Zhusta viděti v dolinách těch, obyčejně na výšině, kostelíčky, nejvíce v slohu gotickém stavěné, z nichž nejeden velmi starý a památný. Všude panuje větší pořádek, čistota, větší živost a pracovitost nežli mezi Maďary, jak ve městech, tak v dědinách. I ty cesty hradské lepší jsou o mnoho.