Nejúrodnější nivy jsou v hronské dolině od ťubietové k Zvoleni. Tu rodí se pšenice i řež, pšeno (žltá kaša), čočka, hrách, bob, tu i pěkná zelina i výborná ovocina, zvlášť vyhlášené slivky (švestky) bystřické, s nimiž Krupinčanky obchod vedouce do krajů doleních jezdí a za obilí je vyměňují. Víno roste jen v Krupině, ale „jde o něm chýr, že je kyselé jako štír!“ Lenu se mnoho neseje, poněvadž na dolením vidieku dobrého pole raději na obilí použijí a na horách na zeleninu a krumple (brambory). Seje se jen u Eubietové, Zvoleni a Garamségu, kde ale tak pěkný se rodí, že se spišskému vyrovná. Zato seje se mnoho konopí, zvlášť na horách. Ženy samy si plátno tkají a nosí je buď bílé neb na modro barvené. Tenší plátno kupuje se od Oravců. Tučná pastva po celém poříčí Hronu a v lesích nahrazuje ďatělínu, které se málo seje. Na salaších pliešovských, dětvanských, brezňanských robí se dobrá bryndza, která se daleko zaváží pod chybným jménem „Primserkäs“. Máslo z obou Revue zaváží se s mědí, železem a papírem do Pešti a dále. Obilí, kterého pole nedávají s potřebu, přiváží se z Těkovské stolice a Lučence, kamž zase na trh vozí sedláci z Detvy, Očové a Hrochoti šindle, latě i potřebné ode dřeva náčiní k budování stavení. Za stržený peníz kupují si obilí. Na panství víglašském a dobronivském drží se mnoho ovec, birek, jichž pěkná vlna též na lučenských trzích se prodává a daleko zaváží. Hrubá vlna spotřebuje se v domácnosti na halenové sukno, jež se na siahu měří. Obyvatelé pohronských dědin, Kordíčtí, Králičtí, okolo Poniků a Povrazníku, dělají rozličné věci ode dřeva, gredy (trámy na stropy), desky, mažiary (moždíře), okříny, mísy, lžíce i koše a košatiny. Zvolenští a Lubietovští jsou hrnčiarové, bečvářové, a prvnější i barvíři pláten na modro. V Radvani u Bystřice dělá se mnoho klobouků hrubých pro sedláky. Ti všickni jezdí s výrobky svými na dolení kraje, kde je buď za peníze prodají, buď za obilí vymění. Surové kůže přivážejí se ze Spiše; v Bystřici je mnoho koželuhů, kteří zase zboží svoje do Pešti zavážejí. I v domácnosti se mnoho spotřebuje, an i ženské nosí boty z korduánu. Ženy baniarů a haviarů, již jsou nejvíce chudí, dělají pěkné cípky (krajky), které Dolnolehoťané daleko do světa i s jiným, zbožím roznášejí. Med přiváží se z Gemeru, poněvadž ho není v stolici dostatek a žádná domácnost bez něho býti nemůže, alespoň o hodech. „Po kaši, po medě poznať Slováka všadě“ je přísloví. Na horním vidieku, kde nemají včely při staveních dostatečnou a přiměřenou pastvu, vynášejí je na jaro v úlech, buď dřevěných klátech neb slaměných koších, k lesu na pastvu, kde je nechají v ohraděných včelínech do jeseni. Vidouc nízkou, chatrnou ohradu včelína divila jsem se, že se nebojí zlodějů, ale řeklo se mi, jednoho jen zloděje že se je co báti, totiž macka (medvěda), který si rád na medu pochutná, když může.
Obyvatelů má stolice Zvolenská 100 330, naskrze Slováky náboženství katolického a evangelického; evangelíků je většina. Židé nesmějí se zdržovati ve Zvolenské ani v Těkovské stolici, ani v Gemeru a Hontu. Divokých cikánů se ale mnoho potuluje po dědinách. – Báňská Bystřice (něm. Neuschl, maď. Besztercebánya), stoliční město, je velmi pěkné a živé, a Slovák nepřeje si nic lepšího než býti „za živa v Bystřici a po smrti v nebi“. – Dolnovidiečané jsou dílem havíři a bánící, dílem řemeslníci a dílem sedláci. Z obyvatelstva toho jsou nejbídnější a nejchudší první, pracujíce po celé své živobytí v dolech a báních. Chlapci osmi– devítiletí musejí již s otcem do bání, aby pomáhajíce při prácech několik krejcarů denně vydělali a práci zvykali. Jsouť také všickni zsinalí a vychudlí. Ženy jejich jsou známé pletařky krajek, pomáhajíce tím výrobkem rodinu živiti. – V dědinách okolo Bystřice a v pohronském údolí dolů k Zvoleni viděti velmi krásné ženské, zvláště děvčata, když jich jde v neděli čata vycifrovaných do kostela, v zelených sukních, černých čižmách, bílých fěrtuškách, červených šněrovačkách modře lemovaných, majíce u košil široké bílé rukávy červeně vyšité, an od ramenou a od party na hlavě rozličnobarvé stužky jim vlají. Také ve všední den sukně bílé plátěné, modré fěrtušky a lelík? od týla dolů visící, stužkami propletený, pěkně jim sluší, neboť parta a sukně zelená jen v neděli se nosí. Ženy chodí v bílých plátěných čepečkách, obšitých širokou krajkou, která jim okolo čela a skrání tak pěkně leží, že by neměly hlav přikrývati bílým ručníkem, an si beztoho každá pod paždí svinutou plenu nese, červenou přízí krásně vyšitou. V zimě nosí každá žena modrý kožíšek, černým beránkem obšitý. Co je při nich zvláště pěkné, jest jejich čistota.
Nejkrásnější ráz mužů jsou Dětvané, Očované a Hrochotští. Krásnějších vzorů pro rekovské postavy by malíř nikde nenašel. Těla mají jako z ocele, obličeje výrazu plné, smědé a zpod hustých obrví, z černých očí září smělost a odvaha. Zuby má každý jako zeď a vlasy dlouhé, husté, černé jako žúžol. Zpředu mají je zapletené v pletence (kečky), které jim od čela po obou stranách tváře dolů visí, což sice na první pohled nápadné je, nicméně ale pěkně k tvářím těm sluší. Oděv jejich sestává v letě ze širokých bílých gatí z plátna konopného, nepříliš dlouhých, dole bílými přeznými třísněmi lemovaných; na nohou nosí krpce neb čižmy. Košile je též z takového plátna, s krátkým tílkem, ale velmi širokými otevřenými rukávcemi, červeně vyšitými. Okolo nahého drieku nosí opasok z hnědé neb červené kůže na střevíc vysoký, na němž mají zpředu širokou mosaznou pracnu (přezku), řetízky, gombíky a podobné ligotky navěšené. Když kam jdou, mají v něm peníze, nůž, vrecko s doháněni, a co potřebují. Okolo krku volně jest položen černý šátek hedbávný, zpředu na uzel uvázaný; konce visí dolů, jen tak pro parádu. V letě když kam jdou, hodí přes ramena kabanici, bílou vyšívanou, z halenového sukna. V zimě nosí přilehající nohavice vlněné, krátký lajblík bez rukávů (oplecko) s kožešinou navrch, a přes sebe širícu hnědou neb bílou, také bohatě vyšívanou. Na hlavě nosí starší muži po domácku nízké, bílé, beránkem'obšité čepice, jinak širáky s neobyčejně širokou střechou, od polovice nahoru vyhrnutou. Širák takový je velmi těžký a hodí se jen pro hlavu Dětvana. Na cestu béře každý silnou valašku a po boku viseti má torbu. V ozorných těch postavách zdálo se mi vždy že vidím obrazy starých našich reků.
Z těchto dědin, potom ze Slatiny a Muoťové byla polovní čeleď krále Matyáše, když za svého pobytí na zvolenském zámku polovával po lesích zvolensko-gemerských a horách zvolensko-liptovských na medvědy a divoké kance. Od něho jméno má od té doby Králova hole, kde rád lovíval, a Králův laz, vysoký vrch mezi Peklem a Babou, kde lovíval černou zvěř. Ty, kteří s králem na polovačky chodili, obdařil listinami, jimiž osvobozeni byli ode vší roboty, pročež slobodáši se zvali. Zůstali svobodni od roboty i za pozdějších králů, vyjma že museli, kdy bylo třeba, donášeti dopisy od vrchností na stoliční úřad a hotovi býti k službě vrchního išpána.